Sv. Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein)
Ve svém bytí narážím na bytí jiné, které není moje, je však oporou a základem mého bytí, jež oporu a základ nemá. V tomto základu svého bytí, na nějž sama v sobě narážím, mohu dospět tomu, že poznám bytí věčné.
Jednou cestou je cesta víry: Když se Bůh zjevuje jako ten, který je, jako Stvořitel a Udržovatel, a když Spasitel říká: „Kdo věří v Syna, má život věčný“ (Jan 3,36), jsou to samé jasné odpovědi na záhadnou otázku mého vlastního bytí. A když mi ústy proroka sděluje, že při mně stojí věrněji než otec a matka,1 dokonce že je Láska sama, pak nahlédnu, jak „rozumná“ je má důvěra v paži, jež mě drží, a jak pošetilý je veškerý strach z pádu do nicoty – jestliže se sama z té ochranné ruky nevytrhnu.
Cesta víry není cestou filosofického poznání. Je odpovědí z jiného světa na otázku, kterou poznání klade. Filosofické poznání má svou vlastní cestu. Je to cesta úsudkového, důkazového myšlení a touto cestou jde dokazování Boha [...] Důkazové myšlení vytváří pregnantní pojmy, jenže ani ony nejsou s to uchopit toho, jenž je Neuchopitelný, dokonce nám ho vzdalují, jak tomu bývá u všeho abstraktního.
Víc než cesta filosofického myšlení nám dává cesta víry: Boha osobně blízkého, Boha milujícího a milosrdného, a jistotu, jakou nemá žádné přirozené poznání. Avšak cesta víry je cesta temná. Bůh sám svou řeč snižuje na lidskou míru, aby neuchopitelné učinil pro nás uchopitelnějším.
(Z německého originálu Endliches und ewiges Sein, Freiburg 1959, s. 57–58, přeložil Vratislav Jiljí Slezák.)
