Jako nedokonalá věc se mi jeví, mé sestry, ustavičné naříkání pro drobné těžkosti. Je-li neduh opravdu těžký, projeví se sám a je vidět jinak než vašimi nářky. Ta, které by bylo opravdu špatně, takže by se jednalo o skutečnou chorobu, ať to řekne a vezme si to, co považuje za nezbytné. Zbavíte-li se totiž sebelásky, bude vás jakékoli pohodlí stát tolik, že nemějte strach, že byste ho zneužívaly nebo že byste si naříkaly bez příčiny. Pokud se člověk nezbaví zvyku o tom mluvit a na všechno naříkat – není-li to zrovna Bohu –, nikdy s tím neskončíte. Toto tělo má totiž jeden nedostatek – čím víc se o ně pečuje, tím víc potřeb objevuje.
(sv. Terezie od Ježíše, Cesta dokonalosti 11,1–2)
