Sv. Alžběta od Trojice
V neděli 16. října 2016 papež František prohlásil za svatou bosou karmelitku z kláštera v Dijonu, Alžbětu od Trojice (1880–1906). Abychom její osobnost i na stránkách našeho časopisu připomněli a i tím v sobě upevnili radost z jejího svatořečení, přetiskujeme úryvek z knížečky, kterou při té příležitosti letos vydalo Karmelitánské nakladatelství: Milada Jiřina Burgerová, Novéna se svatou Alžbětou od Trojice, Praha 2016, str. 13–16. (Zkratka AD znamená: Alžbětiny dopisy.)
Jsem pozbavena kostela a svatého přijímání, ale dobrý Bůh nemá zapotřebí svátosti, aby ke mně přišel. Zdá se mi, že ho tu mám i tak. Jak krásná je Boží přítomnost! Je to tam, úplně na dně, v nebi mé duše, kde jej ráda nalézám, neboť On mě nikdy neopouští. „Bůh ve mně a já v něm“, to je můj život...! Jak krásné je pomyšlení, že kromě patření na něj ho vlastníme stejně jako blažení v nebi; kéž bychom ho nikdy neopustili a nikdy se od něj nenechali ničím odvést! (AD 62).
Žijme s Bohem jako s Přítelem, oživujme svou víru, abychom se s ním spojovali ve všem. Právě tak se rodí světci. Své nebe nosíme v sobě, protože Ten, který ve věčnosti sytí blažené, se nám již nyní dává ve víře a v tajemství; On je týž. Zdá se mi, že jsem nalezla své nebe na zemi, protože nebe, to je Bůh, a Bůh je v mé duši. V den, kdy jsem toto pochopila, se ve mně vše projasnilo a já bych toto tajemství chtěla šeptat všem, které mám ráda (AD 122).
Myslete na to, že Vy žijete v Něm a že zde na zemi jste jeho příbytkem. Vždyť On je ve Vás, je skryt v hlubinách Vaší duše a tam, Vám nablízku a uvnitř Vás, ho můžete v každou denní i noční dobu, ve všech radostech i zkouškách najít. Právě v tom je tajemství lidského štěstí a tajemství všech svatých. Oni dobře věděli, že jsou „chrámem Božím“, a že když se s Bohem sjednotí, budou s ním – jak říká svatý Pavel – „jeden duch“. Tímto vědomím bylo prodchnuto vše, co konali (AD 175).
Každou hodinu, pokud si vzpomeneš (zapomeneš-li, nic se neděje), vstup do středu své duše, tam, kde přebývá božský Host. Můžeš třeba myslet na tu krásnou větu, kterou jsem Ti řekla: „Vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá“ (1 Kor 3,16) nebo na slova našeho Pána: „Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás“ (Jan 15,4). O svaté Kateřině Sienské se říká, že i když žila uprostřed světa, stále pobývala ve své cele – žila totiž v tom vnitřním příbytku, kde umí žít i moje Markéta (AD 239).
V necelých jedenácti letech Alžběta přistupuje k prvnímu svatému přijímání. Tato událost pro ni znamená hlubokou psychologickou i duchovní proměnu. „Nemám hlad, Ježíš mě nasytil...“ – tak se svěřuje jedné ze svých společnic. V tentýž den jdou podle tamní tradice do hovorny místního Karmelu a převorka jí vysvětluje význam jejího jména: „Tvoje požehnané jméno skrývá tajemství, které se v tento velký den uskutečnilo. Tvoje srdce je už zde na zemi Božím domem. Jméno Alžběta znamená Boží dům.“
I když se převorka ve výkladu jména zmýlila, tato slova mladou dívku hluboce ovlivnila. Alžběta se cítí být „obydlená“. Často opakovala své přítelkyni: „Zdá se mi, že On je zde“, a dělala při těchto slovech gesto, jako by ho držela v náručí a vinula ho k srdci. Touží pochopit, „co se ve mně děje“, a tak se setkává s P. Valléem, zpovědníkem karmelitek. Toto setkání se stalo prozřetelnostním. Tento dominikán, který často mluvil o tajemství Trojice, jí vysvětlil, že se křestní milostí stáváme duchovním chrámem, přebývá v nás celá Trojice a činí si v nás svůj příbytek.
To, že Alžbětina matka nejprve odmítla žádost své dcery o vstup na Karmel a později jej podmínila věkem 21 let, bylo další prozřetelnostní událostí: při svém čekání Alžběta touží žít a být karmelitkou již ve světě. Vnější aktivity jí nebrání, aby si vytvořila ve své duši „vnitřní celu“, příbytek, v němž žije se svým Bohem. Stává se „karmelitkou zevnitř“ a podle vzoru proroka Eliáše žije „před tváří živého Boha“. Toto poznání se stane základem Alžbětiny spirituality.
(...)
Bože, náš Otče, ty si v nás tvoříš svůj duchovní chrám, ve kterém toužíš spolu se svým Synem a Svatým Duchem neustále přebývat; na přímluvu svaté Alžběty vyslyš naši prosbu, kterou ti dnes předkládáme ..., a uděl nám milost zakoušet, že jsi živý Bůh, se kterým můžeme žít v nejhlubším příbytku své duše. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
