„Spíše mě unaví dělat Bohu bolest, než aby Jeho unavilo mi odpouštět.“
(Život 19,13)
Silným motivem, který pohnul Terezii ke vstupu do kláštera, byla „obava, že je na cestě k peklu“ (Život, kap. 3). Myslela, „že řeholní řád je pro ni nejlepší a nejjistější“, aby unikla tomuto nebezpečí. Nevěděla ovšem ještě v té době, že člověk může opomíjet Boha v klášteře stejně jako kdekoli jinde – před tím neuchrání žádný takový „duchovní program“.
Co se skrývalo za tímto motivem jejího životního rozhodnutí, nebylo nic než pouhý strach, vyvolaný obrazem Boha, který se jí později jevil přímo jako urážka Boha. Takový postoj podporuje nadto – to musela poznat i Tereza – jenom sebeklam a přetvářku, protože vůči takovému Bohu člověk nerad přiznává vinu a nesrovnalosti vlastního srdce, potlačuje je, nebo nakonec u jiných odsuzuje a bičuje, co sám nese v sobě; člověk se vyzouvá z odpovědnosti za svůj vlastní život a přitakává těm, kteří hledají vinu vždy u druhých.
Co může osvobodit od tohoto otroctví náboženského strachu, který dusí život a dělá spolužití nesnesitelným? Jak se může člověk spasit od všech těch „démonických obrazů Boha“, které dodnes lidi sužují a vnukají jim, že jsou „nevykoupeni“?
Cestu z toho našla Terezie po dlouhých letech bojů a utrpení. V nazírání člověka Ježíše, na což bude klást později takový důraz při poučování sester, se setkávala s jiným Bohem. Z Boha spíše „nepřátelského“ se stal Bůh přítel, s nímž byla „často a ráda spolu“ a o němž věděla, „že mě miluje“ (Život 8,5). Před tímto Bohem, který měl lidskou tvář Ježíšovu, mohl strach ustoupit důvěře.
Tím ještě neskončila doba nedokonalostí a provinění. Právě Terezie žila s pravdou, že žádný člověk na zemi se nemůže stát andělem. Mohla však nadále přijmout tuto skutečnost svého lidství a žít s ní. Bylo pro ni vykoupením z nelidského nutkání být stále na stráži před hříchem, když poznala: „Spíše mě unaví dělat Bohu bolest, než aby Jeho unavilo mi odpouštět.“
Dnes slyšíme často námitku, že takový obraz milosrdného Boha přivádí lidi spíše k tomu, aby nevydávali počet ze svých činů a jednali podle hesla: Bůh přece tak jako tak odpustí, takže je jedno, co dělám. Nevyvolává Terezie právě takový postoj? – Právě ona nemohla nikdy přijmout takový důsledek. Ani strach z Boha ani bezmyšlenkovitá „velkorysost“ nemají co dělat s Tereziinou zkušeností Boha. Neboť oba postoje jsou známkou nedostatku víry a nakonec nedostatku vztahu k Bohu. Člověk, který našel v Bohu přítele, nemůže tak uvažovat. Nemůže už dělat, co chce. A i když z lidské slabosti a omezenosti, která mu zůstane až do smrti, i když je tak svatý, koná bezpráví, přesto zůstává jeho důvěra, že Bůh rozumí a nezazlívá. Ví pak o „šťastné vině“, o níž zpívá liturgie o Velikonocích, při níž důvěra zahání temnotu strachu.
P. Thomas Rohr OCD
„Kristus je i v kuchyni, uprostřed mezi hrnci.“
(Zakládání 5,8)
Dějinami křesťanské víry se táhne nedorozumění, které nelze vymýtit: „duchovní život“ je prý časový úsek, který člověk věnuje modlitbě, rozjímání a jiným „duchovním cvičením“, tedy denní doba (většinou spíše relativně krátká), která tvoří náboženský rámec úseku práce (značně většímu) a volnému času. Dodnes je tato představa u křesťanů v klášteře i u duchovního a laického stavu. Následky se dostavily; ukazují se často ve starostlivé otázce: „Kolik času musím věnovat duchovnímu životu, abych byl dobrým křesťanem?“, stejně jako v tom, že i horliví věřící tráví „normální“ část denního díla jakoby „bez Boha“…
Terezie ve své „Knize o zakládání“ napsala větu, která na staletou teologickou otázku po správném vztahu modlitby a práce, „akce“ a „kontemplace“ dává jasnou a dojemně silnou odpověď: „Kristus je i v kuchyni, uprostřed hrnců.“ I mně vzešlo světlo, když jsem se s těmito slovy setkal poprvé – na lístku přísloví, s nepřehlédnutelným humorem.
Svým sestrám chtěla tím Terezie říci, že „duchovní život“ se nedá redukovat na hodiny modlitby a rozjímání, nýbrž že všední den v celé své šíři a plnosti může být prožíván duchovně. Klíčová slova v jejích spisech, která blíže popisují takový způsob života, jsou „přátelství s Kristem“ a „vnitřní modlitba“. Kdo může jako ona chápat víru jako život ve vztahu a může vidět v Kristu přítele a druha na cestě, shledává samo sebou, že i obyčejné, „profánní“ denní dílo chce být nejen obklopeno modlitbou a Bohu „zasvěceno“, ale i s Bohem utvářeno. Jak to lze provést, opisoval rád Tereziin „otec mé duše“, Jan od Kříže, slovem „milující pozornost k Bohu“:
Myslím na to, že Bůh je zde (i když skryt vnímání) – v „kuchyni“ stejně jako v „modlitebním koutku“ nebo v kostele –, a obracím se k němu, říkám mu vědomě „Ty, Bože“… ; prodlévám u něho v dobách modlitby a jdu s ním do práce, konám s ním svá rozhodnutí, směju se s ním a pláču s ním…
Terezie nemíní nic jiného, když mluví jedním slovem z tradice víry o „vnitřní modlitbě“. Nerozumí tím speciální formu modlitby, na příklad rozjímání, modlitbu s texty atd., nýbrž vědomý příklon k Bohu „zevnitř“, lhostejno, jde-li podle zevní formy, o ten nebo onen způsob modlitby; je zcela jednoduchým „konáním“ duše, které může provádět vlastně snadno každý člověk, které během doby modlitby dělá z „konání modlitby“ modlitbu a ze života a práce během dne „dílo společenství“…
Terezie asi nemyslela na to, že nejen u svých sester v klášteře, nýbrž u mnoha lidí dodnes, ať už míchají v jakémkoli hrnci, mohla ukázat touto malou větou cestu do nového způsobu života.
P. Reinhard Körner OCD
„Modlitba je jako prodlévání u přítele…“
(Život 8,5)
Mnoho lidí má s modlitbou své potíže. Je to především rozptylování, které na ně doléhá, nedostatek času, stres všedního života… Můžeme si myslet, že tomu tak je teprve dnes – v naší rychle prožívané době hluku, neklidu a záplavy podnětů. To souhlasí jen částečně, protože i věřící dřívějších dob, mezi nimi světci jako Terezie z Avily, měli podobné problémy. Téměř dvacet let pociťovala Terezie svůj život jako „rozbouřené moře“. (Život 8,2). Velmi trpěla touto vnitřní rozpolceností a rozptýlením při modlitbě: „Během více let jsem velmi často dávala pozor na to, zdali už co možná brzy neuplyne doba modlitby, k níž jsem byla zavázána, dávala jsem pozor víc na hodiny než na jiné dobré věci; a velmi často mi přicházelo na mysl, že není těžší pokání než usebrat se a modlit“ (tamtéž 8,7).
Často lidé, kteří mají takové obtíže při modlitbě, dostávají radu: „Musíte se ještě víc snažit a být důslednější! Měli byste se vyhýbat všem příležitostem k rozptylování! Měli byste každý den přidat modlitbu k Duchu svatému!“ Mnohdy to vede jen ke zvětšení problémů a zesílení pocitu nedostatečnosti, viny a strachu. Není divu, když pak někdo nechce už nic slyšet o náboženství a církvi, o modlitbě a zbožnosti a skoncuje s tím vším – a může se pak cítit konečně volný. Takové rady spočívají na domněnce, že modlitba je na prvním místě povinností, kterou je třeba denně splnit. Můžeme se znovu ptát, jaký obraz Boha za tím stojí! Potřebuje Bůh skutečně naše modlitební výkony? Musí být našimi náboženskými cvičeními a obětmi nucen k pomoci? Je to Bůh, kterému musíme něco dát, aby nám něco za to dal? – Když lidé skoncují s takovým Bohem, dělají dobře!
I Tereziina představa Boha prodělávala během života různé proměny. Rozhodnutí jít do kláštera bylo ještě silně motivováno strachem z Boha, ale snažila se už před svým vstupem do kláštera o osobní vztah k Bohu tím, že si zpřítomňovala člověka Ježíše: „Pokoušela jsem se, jak jsem mohla, představovat si naše největší dobro a našeho Pána docela živě, a to byl můj způsob modlitby“ (tamtéž 4,7). Pokoušela se tedy zaměřovat svůj „obraz Boha“ na Ježíše, tak jak ho představují evangelia, a tak nacházela nový způsob, jak se modlit a jak žít. Její snaha o nový vztah k Bohu spočívala snad i v její osobnosti, protože o sobě vyznává: „Bůh mi dal dar působit na bližní sympaticky, a tak jsem byla u všech oblíbená“ (tamtéž 2,8); se vzdáleným Bohem a se spíše formalistickou zbožností si nemůže takový člověk, který zná přátelství a náklonnost, už od přirozenosti nic počít. Tak dospěla Terezie k přesvědčení, že On, „velký Bůh, byl přece také člověkem, který se nehrozil slabostí lidí, nýbrž chápe naše ubohé postavení… Mohu s ním mluvit jako se svým přítelem, ačkoli je přece Pán“ (tamtéž 37,5).
Bůh, který se neděsí, nýbrž chápe! Z tohoto poznatku lze nyní dobře pochopit Tereziinu slavnou definici modlitby: „Modlitba není podle mého mínění nic jiného než prodlévání u přítele, s nímž se často a rádi scházíme, jednoduše jsme u něho, protože jsme jisti, že nás miluje“. Před tváří a v blízkosti takového Boha už nehrají nedůslednosti a rozptylování žádnou roli; u něho není žádný důvod k pocitu viny a strachu; u takového Boha se dokonce může stát, že člověk dělá chyby a hřeší. Potom jistota, že jsme od Něho přijímáni a milováni takoví, jací jsme, přispěje určitě víc k tomu, abychom se pochybení a hříchům vyhnuli, než dobře míněné rady k větší důslednosti a rozmnožování modliteb. Není divu, že Terezie dává tuto radu: „Kdo začal s vnitřní modlitbou, už se jí nemá vzdát, i když ještě dělá tolik špatného, protože modlitba je lék, jímž se může zachránit, zatím co bez něho je všechno mnohem horší; kdo s ní ještě nezačal, toho prosím pro lásku Pána, aby se nevzdával tak velikého dobra; tím se nic neztratí, jen získá“ (tamtéž 8,5). Je tedy důležité žít v prvé řadě v přátelství s Bohem, snaha o prodlévání u Něho jako u přítele.
Tady je pak jasné, že není správné chápat modlitbu hlavně jako natankování nebo jako protiváhu vůči mnohým nárokům všedního života. To by nebylo neúmyslné „prodlévání u Něho prostě proto, abychom byli u Něho“, ale už by sledovalo nějaký účel. Přirozeně se bezúčelné a neúmyslné prodlévání u Něho stává také načerpáním nových sil a vyrovnáním se s povinnostmi v povolání a ve všedním dnu, ale jen neúčelné a neúmyslné prodlévání chrání před tím, abychom neupadli do výkonnostního tlaku a neudělali z modlitby další povinnost, kterou pak snadno pociťujeme jako přítěž. Kromě toho je taková neúčelnost výrazem pravého přátelství; všecko ostatní by znamenalo, že bychom podřizovali modlitbu a tím i Boha cílům člověka.
P. Ulrich Dobhan OCD
(Kernworte der Hl. Teresa von Avila (2),
Karmel-lmpulse 4, II, 5–9, 1994.)
Přeložil Dr. Vojtěch Pola.
