XXI. Cítím se nutkána, abych jak dovedu poněkud jasněji popsala způsob, jak jsem v uplynulých dnech požívala nebo zakoušela vedení, řízení, libé působení a přítomnost láskyhodné Matky a láskyhodného Otce.
Můj duchovní pohled se k nim stále obracel. Jejich vzpomínka a obraz byly takřka vtištěny do mého rozumu a poznání, trvalým a podstatným způsobem bez jakéhokoli mého spolupůsobení k tomu z mé strany, abych si něco podobného získala nějakými předchozími myšlenkami nebo jinou vlastní činností. Dálo se to tak habituálně a podstatně, že vše plynulo jako samočinně a oni, pokud rozumím, se zjevovali na vrcholku ducha, bez předchozího myšlení na ně nebo očekávání jich.
To bylo tak vtištěno, že i kdybych se, jak se mi zdá, sebevíc snažila se rozptýlit a ono nazírání či vidění a požívání či zakoušení jejich přítomnosti od sebe zahnat, nic bych nespravila, kdybych se nedopustila něčeho, co by se jim nelíbilo. Neboť pak by se tato jejich přítomnost zatemňovala a zmizela a s ní i ona něžná, sladká, nevinná a zároveň uctivá a pozorná láska k nim.
Viděla jsem je též představově, rozlišeně a nerozlišeně. Toto vidění bylo jasné a nejasné, nevím, jak to mám objasnit a učinit srozumitelným. Zdá se mi, že se to podobá tomu, co píše svatá Terezie o některých zjeveních láskyhodné Matky a láskyhodného Otce, kterých se jí dostalo, když praví, že se její pozornost neupírala na něco zvláštního v jejich osobě, nýbrž že prostým pohledem a s duchovním potěšením patřila na celou bytost láskyhodné Matky.
Tento pohled byl tak jednoduchý, že jsem nedovedla patřit na jednoho bez druhého, nýbrž jako na dva v jednom a jako na něco dvojího-jednoduchého. Tento pohled byl chápán v jednotě Božské podstaty.
