III. Nejsvětější jména Ježíš a Maria jsou pro má ústa sladší než med, jsou tak sladká mému patru, že se častěji přistihnu, jak si olizuji rty. I nejjednodušší uvědomění, vzpomínka nebo pozornost, nebo vnitřní opakování těchto nejsladších jmen jsou jako jemné plaménky, které mi pronikají do srdce a sladce ho zraňují láskou k nim.
Této láskyplné zbožnosti se neoddávám vlastní činností, ani ne s nějakou mnohotvárností ducha, ale jsem k tomu puzena a vedena vnitřním duchem, klidně a jednoduše v hloubi srdce.
Jsem poučována vnitřně, jak mám tyto zbožné projevy konat stále víc a víc odtažitě v duchu bez jakéhokoli přimíšení smyslových mohutností, nebo alespoň s nepatrným. Např. láskyplné obrácení srdce, oslovení a výlevy lásky k Ježíši, Marii a Josefovi se dějí již více v duchu, mnohem vznešeněji, odtažitěji a povýšeněji, ne s takovou něžností a smyslovým uspokojením přirozenosti. Toto se učím stále víc ztrácet.
Patřím na ně a prožívám jejich přítomnost v duchu, v jednotě božské podstaty, do níž jsou všichni tři úplně vnořeni, a s níž jsou dokonale spojeni. Upírám na ně neustále svůj pohled a to nepřekáží bezprostřednímu nazírání na beztvárnou Boží podstatu. Vždyť oni se jeví mému duchu jako jí zastíněni, naplněni a dokonale oděni, takže na ně nemohu popatřit, ani se k nim s láskou obrátit a nespatřit hned a bez překážky nejvyšší dobro, takže ani nemohu ztratit nebo zapomenout toto nejvyšší dobro a být zbavena božské podstaty, nazírání na ni a prožívání jí. Je to tím, že v nich nevidím a nemiluji nic jiného než Boha a to, co je božské. Tak se stává, že jejich obrazy nebo představy mi, jak se zdá, neškodí v Bohu a neberou mi jednoduchost pohledu. Už poznávám, jak se blažení v nebi navzájem vidí a milují v Bohu a spolu milují Boha a nepřekáží to blaženému patření na Boha, stálému přijímání Boha a lásce k němu.
Objasním zde poněkud jasněji, jak chápu tento mariánský život jako dvojí božský život a o jeden stupeň vyšší než jednoduchý božský život a jednoduché spojení se samým božstvím. Tento lze přirovnat v podstatné slávě a onen k případkové slávě, kterou zakoušejí více nebo méně někteří blažení spolu s podstatnou slávou, kterou zakoušejí všichni blažení společně.
Někdy je mi dopřán vnitřní život v Marii, klid v Marii, zakoušení Marie, splynutí s Marií či pohlcení Marií, spojení s Marií. To se však děje tímto způsobem: zatímco duch je obrácen se vší jednoduchostí, nahostí a klidem k beztvárné podstatě Boží a je jí zaujat v důvěrném přilnutí, nazíráním a zakoušením této nejjednodušší podstaty, moje duše přitom přilne, nazírá a zakouší Marii, jak ona je jedno v Bohu a spojena s Bohem, a tak když zakouším Boha, zakouším i Marii, jako by tu ona byla jen jedno s Bohem a nerozlišná od něho, takže ze strany duše se zdá, že Bůh a Maria jsou jen jeden, skoro tak, jak je tomu u svatého člověčenství Kristova, které je spojeno s božstvím tak, že se dvě přirozenosti spojují v jedné osobě. Ačkoliv v Marii není osobní spojení s božstvím, jako je v Kristu, nýbrž pouze podstatné a milostné, nekonečně větší a dokonalejší než u kohokoli jiného, i nejvznešenějších tvorů. Toto nejdokonalejší spojení Marie s Bohem je v té době předkládáno od Boha duši tak, že Maria se jí jeví jako jedno v Bohu a s Bohem bez jakéhokoli prostředku.
Někdy se mi zdá, že Marii políbím, obejmu… s podivným splynutím duše s ní a spolu s Bohem. Mnohdy se mi zdá, že jsem vzata a uzavřena do jejího nejčistšího, nejláskyplnějšího a nejvroucnějšího srdce, jako opojena a šílící láskou k ní a zároveň k Bohu, a tak všechno směřuje a plyne k jednomu a do jednoho a je to tak jeden dvojí a zároveň jednoduchý božský život. Je to velmi čistý, vznešený, vysoký a dokonalý způsob milování nejblahoslavenější Panny, i když málokterým známý ze zkušenosti. Tento mariánský život v Marii a pro Marii, a zároveň božský v Bohu a pro Boha, je vlastní pouze jejím zvláštním miláčkům, nejdražším benjaminům a dítkám, které ona sama k němu vyvolila.
IV. Mariánský život, neboli život v Marii, pro Marii a s Marií, má svou důstojnost, jedinečnost, vznešenost a dokonalost ze spojení Marie s Bohem a z hojnosti a sdílení božských milostí a dokonalostí, které jsou jí vlity takřka bez míry, způsobem převyšujícím každé vyjádření a každé chápání lidského rozumu, takřka nekonečně nad každého tvora. Proto nazírání, objetí, milování jí takto zastřené, oděné, zastíněné, ozáření a spojené s božstvím je tak jedinečné a vznešené, jako nevyčerpatelná propast všech dober.
