V neděli 15. května letošního roku byl v Římě papežem Františkem svatořečen holandský karmelitán P. Titus Brandsma, umučený za druhé světové války v koncentračním táboře v Dachau. V úterý 26. července uplyne 80 let od jeho smrti, liturgickou památku slavíme 28. července. Od zítřka se můžeme – každý podle svých možností – připojit k novéně k tomuto novému světci našeho Řádu. Prvních pět dní se budou na našem webu objevovat texty, které připravili naši zahraniční spolubratři jako letáčky ke květnové kanonizaci, závěrečné čtyři dny nás budou provázet úryvky z přednášky P. Norberta Žušky, O.Carm. „Titus Brandsma – světec pro naši dobu“, která zazněla na letošním celostátním setkání terciářů v Kostelním Vydří. Dnes uveřejňujeme Titovy životopisné údaje.
-
Stručný životopis
Mládí
Anno Sjoerd Brandsma se narodil 23. února 1881 v Oegeskloosteru, na severu Holandska, v provincii Frísko. Jeho rodiče se jmenovali Tjitsje a Titus, měli čtyři dcery a dva syny, Anno byl druhý nejmladší. Pět ze šesti sourozenců se vydalo cestou řeholního života, Annův bratranec se později stal biskupem.
Rodina vlastnila rozsáhlé hospodářství, zabývala se chovem dobytka, prodejem mléka a sýrů. Katolíci tvořili ve Frísku naprostou menšinu obyvatel, své vyznání i kulturu museli chránit. Annův otec se o to snažil jak v rodině, tak v místní komunitě, kde se politicky angažoval.
Po ukončení středoškolského studia na františkánské koleji vstoupil Anno na Karmel v Boxmeeru. Řád se v té době rychle rozrůstal, v Holandsku bylo nově založeno několik řeholních domů. Noviciát začal Anno spolu s dalšími pěti vrstevníky v září 1898 a jako řeholní jméno přijal jméno svého otce – Titus. Časné sliby složil v říjnu 1899, na kněze byl vysvěcen 17. června 1905.
Roku 1909 obdržel na římské Gregoriánské univerzitě doktorát z filozofie. Táhlo ho to ke studiu spirituality a k žurnalistice, což spolu s akademickou činností tvořilo hlavní náplň jeho práce. Po celý život se musel vyrovnávat s velmi křehkým zdravím.
Práce a poslání
Roku 1923 stál Titus u založení Katolické univerzity v Nijmegen (dnešní Radboud University), kde jako profesor přednášel i pomáhal s administrativou; v roce 1932/33 zastával post rektora.
Jako karmelitán se snažil předávat spiritualitu Řádu i zájemcům mimo univerzitní okruh, s přednáškami hodně cestoval. V roce 1935 byl pozván na přednáškové turné do USA, tyto přednášky vyšly česky pod názvem Krása Karmelu (KNA 1992). Podnikl také několik studijních cest do Španělska (Terezie z Avily) a Německa (stigmatizovaná Terezie Neumannová).
Žurnalistika
Tita zároveň zajímala žurnalistika a publikační práce. Na sklonku roku 1935 se stal duchovním poradcem Unie katolických novinářů (v zemi tehdy vycházelo přes dvacet katolických deníků a mnoho časopisů, k římskokatolickému vyznání se hlásilo zhruba 36 % obyvatel). Povzbuzoval jednotlivé redakce, aby odmítaly tisknout nacistickou propagandu, vystupoval zejména proti antisemitismu. V době německého vpádu do Holandska v květnu 1940 byl Titus poradcem utrechtského arcibiskupa de Jonga, výrazného odpůrce nacismu. Biskupy vybízel, aby se jasně vymezili proti pronásledování Židů a proti porušování lidských práv. Tímto jednáním na sebe upozornil okupační správu.
Věznění a mučednictví
Odporem katolického tisku vůči nacistické propagandě byl Titův osud zpečetěn. Titus souhlasil, že do každé redakce osobně doručí list holandských biskupů, který zakazoval vyhovět požadavkům okupantů a vydávat oficiální nacistické články a oznámení. Do svého zatčení dne 19. ledna 1942 stihl obejít čtrnáct redakcí.
Nejprve byl Titus internován v Scheveningen a Amersfoortu, v červnu byl transportován do Dachau. V krutém režimu koncentračního tábora se Titovo zdraví rychle zhoršovalo, v třetím červencovém týdnu byl přijat do nemocnice. Byl podroben lékařským experimentům a 26. července 1942 usmrcen fenolovou injekcí. V den jeho smrti vydali holandští biskupové pastýřský list proti deportacím Židů (který se stal záminkou k vyhlazení Židů, kteří konvertovali ke katolictví, např. Edith Stein).
Před popravou prosil Boha za sestru, která mu aplikovala smrtící injekci. Vyprošoval jí milost pokání a daroval jí svůj růženec, ačkoliv se bránila, že již dávno nepraktikuje (sestrám Červeného kříže to bylo nacisty zakázáno). O pár let později tato žena v touze po odpuštění vyhledala převora Karmelu a svědčila v procesu, který vedl k Titově beatifikaci 3. listopadu 1985.
letáček: Titus Brandsma – životopis (1.65 MB)
-
1. den: „Není žák nad učitele“ (Lk 6,40)
Bože, tys dopřál svatému Titovi dobré vzdělání a dal mu moudrost a statečnost, s níž usiloval o udržení kvalitního školství i v době okupace. Na jeho přímluvu dej dnes rozvahu a statečnost všem učitelům a vychovatelům na okupovaných územích a ujmi se všech dětí, které se kvůli válce vzdělávat nemohou. Prosíme o to skrze tvého Syna …
Vzdělávání a formace
Titovo vzdělání
Titus byl dobrým studentem. V dětství hodně četl, zvlášť si oblíbil literaturu a historii. V jedenácti letech nastoupil do františkánské koleje v Megen (Ossu), téměř dvě stě kilometrů od domova; o rok později za ním přišel bratr Jindřich. Četba ho formovala i po vstupu do Řádu roku 1898, záhy začal publikovat. Teologii studoval v Holandsku, na doktorandské studium filozofie byl poslán na římskou Gregorianu, kde též absolvoval kurzy sociologie.
Katolické školství
Titus vložil své síly do organizování kvalitního katolického školství: reformoval program studií pro holandské karmelitány; v Ossu (kde vznikl nový konvent roku 1890) zřídil veřejnou knihovnu se studovnou a přednáškovým sálem; přispěl k založení dvou škol spravovaných karmelitány – v Ossu a Oldenzaalu (konvent od roku 1927); roku 1922 založil „Carmelcollege“ – středoškolskou unii, která dnes, po sto letech, sdružuje 50 středních škol s 34 000 studenty.
Univerzitní činnost
Roku 1923 byla otevřena Katolická univerzita v Nijmegen (v roce 1929 zde vznikl pro karmelitánské studenty a pedagogy nový konvent); v akademickém roce 1932/33 zastával Titus post rektora. Přednášel filozofii a dějiny mystiky, zaměřil se na nizozemskou mystiku a hnutí Devotio moderna. Na jaře roku 1938 požádal Svatý stolec všechny katolické univerzity, aby se staly oporou v odporu vůči nacismu. Proto se Titus ve zvláštním cyklu přednášek v roce 1938/39 zabýval hodnotou lidské osoby a z pohledu svých disciplín vyvracel národně-socialistické teorie. Mezi studenty byl oblíben pro strhující způsob přednášení i pro své laskavé jednání; nemajetným studentům se snažil zajistit stipendium. Všem byl příkladem v soucitném jednání s lidmi na okraji společnosti.
Pojetí mystického života
Titus definoval mystiku jako „zvláštní spojení Boha s člověkem, v němž si člověk uvědomuje Boží přítomnost a ve víře se s Bohem sjednocuje“. V Titově pojetí jsou k mystickému životu pozváni všichni (srv. KKC 2014); rád hovořil o každodenní mystice; byl přesvědčen, že Bůh je základem našeho bytí, že se s ním můžeme setkat vždy a všude, zejména v bližních. V roce 1935 přednášel o karmelitánské mystice ve Spojených státech, tento soubor přednášek dnes patří ke klasickým textům o spiritualitě; v češtině vyšel v překladu Terezie Brichtové pod názvem Krása Karmelu (KNA 1992).
Žurnalistika jako nástroj vzdělávání
Pro Tita byla žurnalistika příležitostí ke vzdělávání široké veřejnosti. Jeho pravidelné sloupky a články v denním tisku zpřístupňovaly běžnému čtenáři dějiny i krásu duchovního života. (V roce 1930 se ke katolické církvi v Holandsku hlásilo přes 36 % obyvatel).
Formace studentů
Pro Tita bylo důležité, aby učitel respektoval individualitu každého studenta: „Lidé nejsou všichni stejní, nevtěsnáme je všechny do jedné šablony. Nijak nám nepomůže, pokud se rozhodneme opomíjet naši rozdílnost. … Mladé lidi je třeba přijímat takové, jací jsou.“ Chtěl, aby mladí přemýšleli především sami. Jednou jim k tomu řekl: „Nebudu vám předávat filozofické vědění – to musíte rozvíjet nejprve a především vy sami. Ani do vás nebudu vtloukat pravdu nebo poznání pravdy. Jen ve vás chci probudit tu nesmírnou vášeň, která je ve vás skryta, vášeň poznat co je pravda.“
Zajištění vzdělávání
Titus byl přesvědčen o nutnosti náležitě financovat školství. Zdůrazňoval také potřebu stálého vzdělávání pedagogů: „je spravedlivé zajistit učiteli jeho stálý rozvoj … kvalifikovaný učitel je požehnáním.“ Na srdci mu ležely děti ze znevýhodněného prostředí: „Ve škole je třeba věnovat pozornost znevýhodněnému dítěti, zde se projevuje opravdová láska.“
Péče o židovské studenty
Titus zaujal jasný postoj k židovským studentům, odmítl mlčet, když byli vylučováni z katolických škol.
Zjišťoval, zda by bylo možné je svěřit do péče karmelitánů v Brazílii. Na začátku německé invaze žilo v Holandsku asi 140 000 Židů, válku přežila přibližně čtvrtina z nich.Karmel – škola mystického života
Titus mluví o „apoštolátu karmelitánské mystiky“. Jedním z úkolů bratří karmelitánů je vyučovat modlitbě, pomáhat druhým odhalit, že jsou Bohem dávno nalezeni a milováni. Pro Tita je Karmel „školou mystického života“. Říká: „tak jako v běžném životě, tak ani v duchovním se neobejdeme bez výchovy, učitele a doprovázení“. Formace k hlubokému duchovnímu životu je součástí poslání Karmelu.
letáček: Titus Brandsma – vzdělání a formace (1.50 MB)
-
2. den: „Pane, dávej nám ten chléb pořád“ (J 6,34)
Bože, tys posiloval svatého Tita eucharistickým chlebem; na jeho přímluvu dopřej i nám, abychom dnes Tělo a Krev tvého Syna přijali s vděčností a v modlitbě pamatovali na všechny, kteří ohroženi válkou dnes přijímat nemohou nebo nechtějí. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého…
Eucharistie
Eucharistický život Karmelu
Eucharistie je středem křesťanského života, proto není divu, že je od samých počátků Řádu i srdcem Karmelu. První bratři zbudovali uprostřed svých cel malou oratoř, kde se scházeli ke společné modlitbě i slavení Eucharistie, kde se setkávali mezi sebou navzájem i se vzkříšeným Pánem. Karmel má dlouhou, v Řeholi zakotvenou (Řehole 14) tradici denního svatého přijímání a také pro Tita byla každodenní Eucharistie pevným základem jeho života i spirituality. Ostatně Titus vstoupil do Řádu roku 1898 v Boxmeeru, v městě, kde se po staletí opakuje slavnostní procesí na památku eucharistického zázraku, který se zde kolem roku 1400 odehrál.
Pokrm na cestu
Titus byl přesvědčen, že náš duchovní život, stejně jako ten tělesný, potřebuje být sycen. V proroku Eliášovi viděl vzor karmelitánského života. Jako se Eliáš vydal pouští k hoře Choreb v síle nebeského pokrmu, tak také my, dokud „kráčíme zde dole cestou života“, jsme posilováni darem Eucharistie. Titus byl uvězněn pro statečnou obranu katolického tisku a lidských práv; „kráčení v síle božského pokrmu“ prožil nejzazším způsobem mezi lednem a červencem roku 1942, kdy přijetí Eucharistie ve vězení bylo výjimečným a vzácným darem, tím intenzivněji však prožívaným. Tehdy podstoupil svou vlastní křížovou cestu, která ho zavedla do Dachau.
V Nejsvětější svátosti oltářní se nám znovu dává, a nejenom On sám jako Druhá Božská Osoba.
Ne, vždyť říká, že si všechny tři osoby Nejsvětější Trojice udělají příbytek v našem srdci, pokud jsme s Ním spojeni.(Titus Brandsma)
Časté svaté přijímání
Titovo přesvědčení o důležitosti častého slavení Eucharistie posílila i četba textů řádových svatých, například Marie Magdaleny de’ Pazzi a Terezie z Avily. Často o tom také hovořil, když přednášel o životě a poselství holandské národní světice, mystičky Lidwiny ze Schiedamu /1380–1433/. Její kult znovu rozkvetl za Titova života – roku 1890 byla svatořečena, v roce 1931 jí byl zasvěcen kostel v Schiedamu.
Modlitba po svatém přijímání
Titus kladl důraz na prožití času, který věnujeme díkůčinění po přijetí Eucharistie. Když jsme přijali vzkříšeného Pána, je to chvíle skutečné kontemplace, kdy chceme být otevřeni jeho působení v nás. Modlitbu po svatém přijímání vztahuje Titus k postavě proroka Eliáše: „Na Chorebu Hospodin promluvil k prorokovi v šumu jemného vánku. Pán nebyl ani ve vichru, ani v zemětřesení, ale v jemném vánku. Podobně po svatém přijímání musíme kontemplovat Pána pod eucharistickými způsobami, v hloubce svého nitra: to je ta chvíle, kdy Pán přechází.“
Duchovní svaté přijímání
Svatá Terezie z Avily často doporučuje duchovní svaté přijímání, zejména když přijetí svátosti není možné. Snad si dříve Titus ani neuvědomil, jak důležité bude jednou duchovní svaté přijímání v jeho životě, podobně jako si to nepřipouští dnešní čtenář svaté Terezie – až do okamžiku, kdy i jemu osobně válka nebo pandemie denní Eucharistii znemožní. Zatímco v Dachau, kde bylo internováno mnoho kněží, mohl Titus přijímat Eucharistii (i ve svůj poslední den), v předchozích vězeních tomu tak nebylo. V Scheveningen si Titus poznamenal: „každé ráno vkleče sloužím svým způsobem a zpaměti mši svatou a přijímám. Samozřejmě, všechno duchovně. Přitom doplňuji podle smyslu to, nač si nevzpomínám doslova. Modlím se díkůčinění.“ V Amersfoortu nabízel Titus svým spoluvězňům společné duchovní svaté přijímání.
Eucharistie, kontemplace, dobré skutky
Titus často opakoval, že „mystický kontemplativní život je plodem života eucharistického.“ Eucharistie připravuje naše srdce pro přijetí daru kontemplace. A Bohem darovaná kontemplace vede ke konání dobrých skutků. Skupině mladých Titus řekl: „Dobré skutky nestačí samy o sobě; musí pramenit z vědomí, že je to právě naše spojení s Bohem, které nás zavazuje je konat.“
letáček: Titus Brandsma – Eucharistie (1.83 MB)
-
3. den: „U Ježíšova kříže stála jeho matka“ (J 19,25)
Bože, tys dal svatému Titovi účast na Kříži svého Syna, na jeho přímluvu přitiskni k sobě dnes všechny, kterým válka zničila životy, rodiny i domovy a posiluj v nich naději ve vzkříšení. Prosíme o to skrze tvého Syna…
Učedník Kříže
Studijní zaměření
Titus obdržel doktorát z filozofie roku 1909 v Římě. Svůj pobyt využil i ke studiu sociologie a sociálního učení církve. V průběhu jeho akademického života se do centra jeho badatelského i pedagogického zájmu dostalo studium spirituality a mystiky. Byl jedním z profesorů na nově založené Katolické univerzitě v Nijmegen (1923), přednášel „Dějiny mystiky“, jeho kurzy se věnovaly jednotlivým obdobím i konkrétním autorům.
Oblasti zájmu
Titus se zaměřil na tři témata. Prvním z nich bylo překládání a šíření díla svaté Terezie z Avily. Tita trápilo, že nebylo dosud k dispozici kritické vydání jejího díla v holandštině. Společně s dalšími karmelitánskými nadšenci se pustili do překládání, projekt však nestihli dokončit. Ve vězení v Scheveningen Titus pokračoval v práci na Tereziině duchovním životopise, který potom dokončili a vydali jeho kolegové po skončení války roku 1946.
Druhou oblastí Titova zájmu se stal duchovní život a literatura střední a severní Evropy v období pozdního středověku, velkou roli tu hraje právě Nizozemí: bekyně, rýnsko-vlámský mysticismus a autoři spjatí s okruhem Devotio moderna. Jeho oblíbenými autory byli Jan van Ruysbroeck (k jehož beatifikaci došlo roku 1908 během Titova pobytu v Římě), Geert Groote a bekyně Hadewijch z Antwerp.
A za třetí je třeba zmínit svaté Willibrorda a Bonifáce, kteří v první polovině 8. století přispěli k christianizaci Titova rodného Fríska. V mnoha kázáních a článcích Titus vyzdvihoval jejich apoštolský život a misionářského ducha – i sám Titus toužil odejít ve 20. letech do misií na Jávu (tehdejší holandskou kolonii), ale nezískal souhlas představených.
Via Crucis
Z těchto tří zdrojů vyvěrala Titova hluboká úcta k Pánovu utrpení a jeho kříži. Titus dvakrát napsal texty k zastavením křížové cesty. Belgický malíř Albert Servaes (1883–1966), Titův vrstevník, vytvořil roku 1919 křížovou cestu pro kostel v Luithagenu. Syrové kresby tmavým uhlem, které vznikly pod dojmem hrůz 1. světové války, musely být pro svou realističnost na přání Říma záhy odstraněny; Titus však ke každému zastavení připravil zamyšlení a nechal je roku 1921 publikovat v kulturní revui Opgang.
Druhou meditaci křížové cesty složil Titus ve vězení v Scheveningen. Zamýšlel ji pro nově postavenou kapli sv. Bonifáce v Dokkumu (1934), na jejíž realizaci se podílel. V textu chybí 14. zastavení – snad je napsat nestihl, snad je tím zastavením jeho vlastní konec života v Dachau…
Není pochyb, že tato hluboká zbožnost povzbuzovala i utěšovala vězně Tita na jeho osobní křížové cestě, jejímiž zastaveními se stala různá vězení a koncentrační tábory. Titus se cítil úzce spojen s Kristovým utrpením a ve svých vlastních strádáních vnímal blízkost Ukřižovaného Pána. Tak to i vyjádřil v poetické modlitbě „K Ježíši Ukřižovanému“ nebo v promluvě o mystice a utrpení na Velký pátek roku 1942, o niž ho požádali jeho spoluvězni v Amersfoortu.
letáček: Titus Brandsma – svědek odpuštění (1.47 MB)
-
4. den: „Prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí“ (Lk 6,27)
Bože, tys dal svatému Titovi klidnou výmluvnost, s níž odporoval nespravedlivým nařízením okupační správy, a zároveň ho chránil před každou nenávistí; na jeho přímluvu dnes pomáhej všem, v nichž nespravedlivé utrpení vzbuzuje touhu po pomstě, aby chtěli odpustit. Prosíme o to skrze tvého Syna…
Svědek odpuštění
Hledání dialogu
I v obtížných životních situacích byl bratr Titus mužem odpuštění a smíření. V roli duchovního asistenta katolických novinářů musel zaujmout stanovisko k mnoha problémům: politické nestabilitě, napětí, dělnickému hnutí, radikalizaci atd. Vždy projevoval ochotu k dialogu a vstřícnost v naslouchání, což mu vyneslo přezdívku Smiřitel.
Jako rektor univerzity v Nijmegen usiloval o vzájemné porozumění, vyhledával příležitosti k setkávání. Začátkem 30. let to nebylo nijak snadné – na středoevropských univerzitách se střetávaly radikální komunistické, nacionalistické i fašistické ideologie.
V tomto kontextu snadno pochopíme Titův zájem o právě se šířící esperanto. Ludvík Zamenhof (1859–1917) je vytvořil ve snaze překonat nevraživost, kterou s sebou neslo nesnadné soužití různých jazykových skupin, a bránit „lingvistickému kolonialismu“ (např. v Zamenhofově době porušťování Ruskem okupovaných území). Esperanto bylo pro Tita nástrojem porozumění, způsobem, jak odstraňovat jazykové bariéry, které snadno přerostou v bariéry rasové nebo jakkoliv jinak diskriminační.
Ekumenismus
Titus byl průkopníkem ekumenismu na Karmelu. S velkým zápalem se angažoval v „Apoštolátu znovusjednocení“, který usiloval o lepší vzájemné poznání a sblížení katolické církve s východními církvemi. S velkým respektem přistupoval i k protestantům (především v Nizozemí) a snažil se s nimi udržovat hezké bratrské vztahy a vést poctivý dialog.
Tváří v tvář konfliktu
Poslední měsíce života byl Titus vězněný na různých místech. Svůj těžký úděl sdílel s několika protestanty, z nichž někteří později svědčili v kanonizačním procesu o Titově velkorysosti, laskavosti a hluboké důvěře v Boha.
To neznamená, že by byl „diplomat“ nebo že by rezignoval na pevný morální a náboženský postoj, naopak. Po napadení Holandska dal Titus několikrát zřetelně najevo svůj odpor vůči opatřením okupační správy, například když odmítl vylučování židovských dětí ze škol nebo když požadoval po redaktorech katolických periodik, aby neotiskovali nacistickou propagandu. Titus jasně odsuzoval národně-socialistickou ideologii, nikdy ale nepropadl nenávisti vůči svým věznitelům. Naopak v Dachau vybízel své spoluvězně, aby se za ně modlili. V hloubi srdce věřil, že podlehnout nenávisti by znamenalo skutečné vítězství zla.
Titus vůči Němcům necítil žádnou averzi – ani vůči jednotlivcům, ani vůči německému národu. Ve vězení v Scheveningen si od něj policejní úředník Hardegen vyžádal písemnou odpověď na otázku, proč se Holanďané, a zvláště katolická církev, staví proti národnímu socialismu. Je to téma, o němž Titus přednášel na univerzitě. Jeho odpověď zcela jasně shrnuje filozofické, etické i náboženské důvody, pro něž je nacistická ideologie mylná a nepřijatelná. Přesto Titus své pojednání zakončil krásným požehnáním: „Bůh žehnej Holandsku! Bůh žehnej Německu! Kéž Bůh udělí lidu obou zemí, aby se vrátil na cestu míru a svobody, aby uznal Jeho slávu k prospěchu obou národů, sobě tak blízkých!“
Dnes
Ve světě zasaženém agresivní válkou je nám Titus příkladem, že je nutné jasně pojmenovat zlo a aktivně proti němu vystupovat i za cenu vlastního života a že je nutné stále usilovat o odpuštění a smíření.
letáček: Titus Brandsma – učedník Kříže (1.82 MB)
-
5. den: „Obklopuješ mě zezadu i zpředu“ (Ž 139,5)
Bože, tys dopřál svatému Titovi, že si přisvojil modlitbu Tomáše Akvinského a v těžkých podmínkách internace z ní dokázal čerpat sílu a naději; na jeho přímluvu dnes uč i nás, abychom svoji modlitbu stále zjednodušovali a prohlubovali, aby nás nesla i v bolestných obdobích našeho života. Prosíme o to skrze tvého Syna…
Adoro Te – skrytý Bůh
Klaním se ti vroucně, skrytý Bože náš,
jenž tu ve svátosti sebe ukrýváš.
Tobě srdcem svým se zcela poddávám,
před tebou svou slabost, Bože, vyznávám.Zrakem, hmatem, chutí, tebe nevnímám
a jen sluchem svým tě jistě poznávám.
Věřím vše, co hlásal světu Kristus Pán,
v něm je základ pravdy lidstvu všemu dán.Na kříži jsi tajil jenom božství své,
zde je také skryto člověčenství tvé.
V obojí však věřím celým srdcem svým,
o milost tě prosím s lotrem kajícím.Rány tvé jak Tomáš vidět nežádám,
že jsi Pán a Bůh můj vroucně vyznávám.
Rač mé chabé víře větší sílu dát,
více v tebe doufat, víc tě milovat.Plode smrti Páně, chlebe života,
v němž se lidem dává Boží dobrota,
dej mé duši stále jenom z tebe žít,
v tobě Boží lásku rozjímat a ctít.Dobrý Pelikáne, Jezu, Pane můj,
krví svou nás hříšné z hříchů očišťuj,
vždyť jediná krůpěj její stačila,
aby všeho světa viny obmyla.Rač, ó Jezu Kriste, jenž jsi nám zde skryt,
srdci toužícímu touhu vyplnit,
abych, jak zde hledím s vírou na oltář,
v nebesích tě jednou spatřil tváří v tvář.(Sv. Tomáš Akvinský /1225–1274/; překlad převzat z Kancionálu č. 712)
Bůh skrytý i přítomný
Mnoho z nás zakouší Boha jako Boha skrytého. Na tom není nic nového ani pro naši dobu příznačného. Již před dvěma a půl tisíci lety si v exilu Izaiáš povzdechl: Opravdu, ty jsi Bůh skrytý (Iz 45,15). V průběhu dějin opakovali věřící lidé Pánu podobná slova a Titus nebyl výjimkou. Pro něj byla skrytost Boží hluboce žitou skutečností.
Ve vězeňské cele v Scheveningen se po obědě modlíval známý hymnus Adoro Te (Klaním se ti vroucně, skrytý Bože náš). Vypráví o tom v zápiscích z vězení, nazvaných „Má cela“: „Adoro Te se stalo mou oblíbenou modlitbou. Často je polohlasem zpívám, pomáhá mi to v duchovním svatém přijímání.“
Titus znal tento zpěv zpaměti. Modlil se ho soukromě každý den, spolu s bratry pak vždy o sobotách. Text se ho hluboce dotýkal, byl mu důvěrně známý. Takto si jej Titus přinesl do vězení, kde si ho zpíval tlumeně, na kolenou, po obědě, který sestával z polévky a trochy brambor nebo zelí. V modlitbě objevil: opravdu, přítomný Bůh je skrytý. Nejen někdy, nejen někde, ale vždy a ve všem: Bůh se skrývá pod povrchem všedních věcí.
Po své chvíli pobožnosti si Titus zapálil dýmku, přecházel po cele tam a zpět a vykonával drobné činnosti, třeba si o podlahu piloval nehty, které „byly příliš dlouhé a neměl jsem nůžky“… a tak Boha objevoval v těch nejobyčejnějších maličkostech – v kouření tabáku, chůzi tam a zpět, pilování nehtů.
Boží skrytá přítomnost je plná naděje pro člověka, který se ji naučil poznávat a z ní žít. Nahlédnutí Jeho skrytosti se může stát něčím tak důvěrným, že nás to činí šťastnými.
V Dachau prošel Titův skrytý vztah s Bohem těžkou zkouškou. Hymnus Adoro Te devote ho touto zkouškou provedl. Když ho táborová stráž mlátila, modlil se Adoro Te devote se svým spolubratrem, karmelitánem Rafaelem Tijhuisem (který Dachau přežil). Zraněn ve svém křehkém těle, zůstal pevně stát v Boží skryté přítomnosti.
letáček: Titus Brandsma – Adoro Te (1.88 MB)
-
6. den: „Do mého srdce jsi vložil větší radost…“ (Ž 4,8)
Bože, tys daroval svatému Titovi radostné srdce, které nezahořklo ani uprostřed velkého zla; na jeho přímluvu nás chraň před každou nespokojeností, ať tě dnes vděčně chválíme a všechny hříchy a trápení své i našich bližních s důvěrou svěřujeme tvému milosrdenství. Prosíme o to skrze tvého Syna…
Radostné srdce
Mezi mnoha otázkami, které si kladu, mne žádná nezaměstnává tolik jako ‚záhada‘, že rozvíjející se lidstvo, které je nesmírně hrdé na svůj pokrok, se v tak hojném počtu odvrací od Boha. Je znepokojivé, že v době velkého pokroku v mnoha oblastech stojíme před fenoménem neuctívání Boha ze strany člověka, dokonce jeho popírání. A tento fenomén se rozmáhá jako šířící se nakažlivá nemoc.
Proč je obraz Boha tak zatemněn? Proč už mnohé lidi neoslovuje? Co je toho důvodem? Není pro nás tento fakt výzvou, abychom nechali zazářit Boží obraz nad tímto světem opět v jasném světle?Bůh, v něhož Titus věří, je Bůh nesmírně přitažlivý – a to nejen pro Tita osobně, je přitažlivý pro každého. Důvodem odpadu od víry (viz úvodní citát) je to, že je Boží obraz zatemněn a není zvěstován způsobem, který by současného člověka oslovil a odhalil mu skutečnou Boží krásu a skutečnou Boží tvář.
Bůh, v něhož Titus od dětství věřil, kterého se rozhodl následovat cestou Karmelu, ke kterému se modlil, o němž se rád dovídal nové krásné věci (prostřednictvím studia středověkých mystiků), tento Bůh ho činil šťastným.
Titus byl šťastný ve své víře, byl šťastným karmelitánem. Když jako sedmnáctiletý zahájil noviciát, píše domů:Žádný požitek by mi nemohl poskytnout tolik radosti a štěstí, kolik mi dává život v klášteře. V cele i mezi bratry jsem – podle očekávání – naprosto šťastný. Věřím, že mě sem Bůh povolal, ale prosím, modlete se za mne, abych rozpoznal, jestli následuji Jeho svatou vůli nebo ne. Jestli mě sem Bůh nepovolal – čemuž nevěřím a doufám, že to není ten případ, vždyť je to taková radost – modlete se tedy, abych rozlišil, co mám dělat, abych se Mu líbil. Ale jak už jsem řekl, jsem teď šťastný a doufám, že to tak zůstane.
Dokonce i ve vězení v Scheveningen se cítil jako doma, zařídil si svou „novou celu“ a mluvil o štěstí. Svědčí o tom nejen jeho korespondence, kde bychom mohli předpokládat, že chce své blízké uklidnit, ale především deníkový zápis:
Už se zde v této malé cele cítím naprosto jako doma. Ještě jsem se tady nenudil. Jsem sám, to ano, ale nikdy mi dobrý Bůh nebyl tak blízko. I když nemohu vycházet k lidem ani lidé nemohou přicházet ke mně, mám chuť křičet radostí, protože On se mi dal znovu nalézt ve své plnosti. On je teď mým jediným útočištěm a já se cítím šťasten a v bezpečí. Chci zde zůstat napořád, pokud On to tak zařídí. Málokdy jsem byl tak šťastný a spokojený.
Titus měl v životě mnoho důvodů k nespokojenosti: velmi křehké zdraví, které ho často zradilo v ten nejnevhodnější okamžik; přetěžující množství povinností, které nemohl nebo neuměl nikomu přenechat; těžkou atmosféru třicátých let, která vzdor všem snahám nezadržitelně směřovala k válce; spory s okupační správou, uvěznění. Přesto byl šťastný. Nemohl jinak. Šťastným ho činilo poznání Pána, vztah s Ním, Bůh sám. Toužil proto Boha představovat svým současníkům takovým způsobem, který i je osloví a otevře pro štěstí.
Chápu, že radost se neprožívá stejným způsobem ve všech životních etapách a za všech okolností, které jsou někdy velmi tvrdé. Radost se přizpůsobuje a přetváří, ale vždycky zůstává alespoň paprskem světla, který se rodí z osobní jistoty, že jsme nekonečně a nade vše milováni. (papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium 6)
-
7. den: „Bůh viděl všechno, co udělal, a hle, bylo to velmi dobré“ (Gen 1,31)
Bože, tys nás stvořil ke svému obrazu a z tvé ruky jsme vyšli velmi dobří; na přímluvu svatého Tita učiň, ať v nás toto dobro stále roste a projevuje se dnes účinnou láskou ke všem sirotkům, vdovám a přistěhovalcům. Prosíme o to skrze tvého Syna…
Za přirozeností stojí Bůh
Neztrácejme naději, protože přirozenost – se svými skrytými a pro nás samotné netušenými silami a schopnostmi – se v dějinách vždy osvědčila. Záchranu nemůže přinést jednotlivec… Každý rozum, každá moudrost jsou v tomto ohledu nedostatečné, nicméně jako vždy v dějinách, tak se přirozenost jistě „postará“ i nyní… Za přirozeností stojí Bůh. … Bůh, který ji stvořil a který ji udržuje; který působí v ní, s ní a skrze ni…
Jestliže v nesnázích dnešní doby důvěřujeme v jejich vyřešení, protože jsme se z dějin naučili důvěřovat v lidskou přirozenost, důvěřujeme tím v toho, kdo za ní stojí, tedy v Boha.Titus je přesvědčen, že stvoření je dobré, že člověk je „velmi dobrý“. A – jak učí katolická církev – ani po hříchu není lidská přirozenost zcela zkažená, ale zůstává dobrá, i když se člověk může stát otrokem hříchu a konat velké zlo.
Titus pohlíží na lidskou přirozenost s neochvějnou nadějí, s vírou, že za ní stojí Bůh, že je v ní přítomný a že do ní vložil své ozdravné zákony.
Titus věří, že Bůh stojí za svým člověkem, že vychovává svého syna i svoji dceru (byť se nám někdy tato výchova zdá přísná), že vyhlíží svého marnotratného i svou marnotratnou. Bůh zůstává věrný svému člověku, vždyť nemůže zapřít sám sebe.Bohem stvořený člověk je „velmi dobrý“ – a to se netýká jen člověka věřícího, Bůh je Bohem všech lidí. Už starozákonní lidé žasli, jak Hospodin dokázal do dějin spásy zakomponovat např. pohanského krále Kýra a učinit ho nástrojem záchrany Izraele.
Také my dnes žasneme, jak nesmírného dobra jsou „přirozeně“ schopni lidé kolem nás – i bez církve, i bez vnější příslušnosti k nějakému konkrétnímu vyznání či náboženství.
Kolik obětavosti podnítil Bůh v lidech v době pandemie – i bez „naší“ nauky o potřebě obětavé lásky.
Kolik činného soucitu probudil Bůh v lidech s ohledem na pomoc obětem války na Ukrajině – chvalme proto Boha a děkujme mu za rostoucí zástup těch, kterým tak jednou s láskou řekne:Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem nemocen a pečovali jste o mě, uprchl jsem před válkou a ujali jste se mě… (srov. Mt 25,35n)
-
8. den: „V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás“ (1 Jan 4,10)
Bože, tvá láska přemohla svatého Tita, aby tě následoval cestou Karmelu i cestou Kříže tvého Syna. Na jeho přímluvu dnes přemáhej i nás svou láskou a uč nás milovat. Prosíme o to skrze tvého Syna…
Přemoženi láskou
Žijeme ve světě, který odsuzuje lásku. Ve světě, kde je láska označována za slabost, kterou musíme překonat a porazit. Ve světě, kde nejde o lásku, ale o rozvinutí vlastní síly. Každý ať je co možná nejsilnější a slabí ať zahynou.
Tyto názory jsou nám předkládány a najdou se lidé, kteří je ochotně přijímají. „Láska není milována,“ volal již svatý František z Assisi. Několik století nato zvonila svatá Marie Magdaléna de’ Pazzi v extázi na zvon kláštera karmelitek, aby řekla lidem, jak krásná je láska. Ach, jak já bych chtěl rozeznít zvony, abych řekl světu, jak krásná je láska!
I když ideologie lásku odsuzuje a odmítá ji jako slabost, živé svědectví milujících lidí z ní stále znovu činí sílu, která přemáhá lidská srdce a získává si je. „Hleďte, jak se milují.“ Tato slova pohanů o prvních křesťanech musí znovu platit i o nás! Pak přemůžeme svět.Takto Titus kázal o slavnosti Panny Marie Karmelské roku 1939, deset měsíců před obsazením Holandska německou armádou. Titův text je rozhodně nadčasový. Spolehlivě platí nejen za dramatických dějinných okolností, ale i v našem osobním životě – i my jsme toho důkazem. I nás přitahuje láska – proto jsme na Karmelu! I nás přemáhá – jinak bychom tu nebyli. I když naše sobectví vytrvale vzdoruje, nakonec bude přemoženo láskou.
Tuto lásku Titus osvědčil o pár let později v nelidských podmínkách nacistických vězení. On zde nejenom byl – on zde miloval a dokud mohl, prokazoval praktickou lásku spoluvězňům, zpovídal, modlil se za nepřátele.Když přišla zdravotní sestra usmrtit Tita fenolovou injekcí, protože bylo potřeba uvolnit nemocniční lůžko a Titovo uzdravení a návrat do práce nebyly reálné, s velkou laskavostí jí vyjádřil svůj soucit. Věnoval jí také svůj růženec a povzbudil ji, aby ho používala, i když už zapomněla, jak se růženec modlí. Tato sestra se později k víře vrátila a své obrácení připisovala přímluvě otce Tita. V beatifikačním procesu svědčila, že jeho poslední slova: „Ať se stane tvá vůle, Pane, ne má“, na ni udělala veliký dojem.
Titovo blahořečení proběhlo v listopadu roku 1985.
K slávě oltáře dozrává člověk, který prošel mukami koncentračního tábora v Dachau a z této zkoušky vyšel vítězně: když naplno zuřila nenávist, uměl milovat.
(Jan Pavel II., beatifikační homilie)
Také Titův nejznámější text, který se rychle šířil mezi vězni a byl jim posilou i útěchou, vypovídá o lásce. Titus měl při sobě malý „svatý obrázek“ s reprodukcí Ukřižování od Fra Angelica. Ve spodní části obrázku je namalován sv. Dominik, jak vkleče objímá kříž a vzhlíží k Ukřižovanému. Jedné únorové noci roku 1942 zachytil Titus několika verši velmi osobní modlitbu, zde ve volném překladu Věry Fischer:
Pane, když na tvůj obraz hledím, zdá se,
že cítím objetí jak od přítele;
převzácný dar a dobro zajištěné
já nacházím tak ve své věrné lásce.
(…)
Stůj při mně, Ježíši! Ať nikdy, Pane,
nepoznám žal z našeho odloučení!
Tvým půvabem se v krásné všechno mění,
a snášet trápení tak zdá se snadné. -
9. den: „Síla se tím zřejměji projeví ve slabosti“ (2 Kor 12,9)
Bože, tys neodňal od svatého Tita kalich utrpení, strachu a slabosti. Na jeho přímluvu ti dnes přinášíme bezmoc všech obětí války i svou vlastní nemohoucnost a společně prosíme o tvůj pokoj a spravedlivý mír pro Ukrajinu, Evropu i celý svět. Skrze Krista, našeho Pána.
Zkušenost slabosti
Svatý Pavel třikrát prosil Pána, aby ho zbavil „ostnu“ satanova, který ho bil do tváře. Osten Pavla ochromoval a připadal mu neslučitelný se službou Kristu a jeho evangeliu. Tehdy však dostal odpověď: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti.“ (2 Kor 12,9)
Možná to platí i o svatosti: svatost se – samozřejmě z milosti – tím zřejměji projeví ve slabosti. Jinak řečeno: svatost je tím autentičtější, čím více je dílem milosti a ne pouze plodem naší vlastní askeze, našeho úsilí, našeho boje. Svatost je tím autentičtější, čím více je darovaným podílem na svatosti Boží. Autentická svatost nikdy není „svatostí vlastní výroby“.
Titus toužil milovat Ježíše láskou silnou až k smrti. Na utrpení byl ostatně dobře připravený – od dětství měl chabé zdraví, sužovaly ho různé nepříjemné choroby. Častým námětem jeho rozjímání byl Ukřižovaný. Celý život studoval mystiky a věděl, že láska se neosvědčuje ani v extázích, ani v povznášejících prožitcích, ale v utrpení. Věděl, že utrpení a temné noci přijdou. Že musí přijít, protože slouží k tomu, aby očistily naši lásku od sobectví, které se se nutně mísí i do našeho vztahu s Bohem.
Titus však doposud postrádal zkušenost, že utrpení může člověka přemoci. Během jedné z rekolekcí povzbuzoval řeholní sestry:
Neslužte Pánu se vzdycháním. S radostnou tváří a odvahou dokazujte, jak pravdivá jsou Pánova slova: „Mé jho netlačí a mé břemeno netíží“… Mějte úsměv na tváři a hleďte na utrpení ve vznešenějším světle, v němž se utrpení jeví jako projev Boží lásky k vám a důvod k radosti. Radost není ctnost, ale účinek lásky, s jakou se snáší bolest.
Titus opravdu snášel bolest s láskou a radostí – přinejmenším když nastoupil svou křížovou cestu. Byl úžasnou oporou všem, kteří se s ním v různých vězeních a táborech potkávali. V jejich vzpomínkách vystupuje jako malý nezlomný strýček Titus, světlo v temnotách, kousek dobroty a lásky v moři zloby a nenávisti.
Jak ale utrpení přibývalo, ubývalo zdraví, ubývaly fyzické, duševní i duchovní síly. Z koncentračního tábora v holandském Amersfoortu byl Titus převezen do filtračního tábora na území okupantů, do německého Kleve, odkud vyrážely transporty do Dachau. Zdejší vězeňský kaplan P. Ludwig Deimel obdivoval Titův pokoj, odevzdanost a především hloubku modlitby navzdory totálnímu vyčerpání. Pak ale přišla krize. P. Deimel přesvědčil Tita, aby se pokusil písemně požádat o zohlednění svého zdravotního stavu a o změnu trestu. Namísto transportu do koncentračního tábora v Dachau navrhoval internaci v některém z německých karmelitánských klášterů, samozřejmě bez možnosti jakkoli veřejně působit.
Zachovaly se nám dvě verze této žádosti – obšírnější koncept, v němž Titus otevřeně píše o halucinacích, které mívá, o neschopnosti se modlit, o vlastní zlomenosti. A pak oficiální, podepsaná a odevzdaná žádost, která některé citlivé aspekty Titovy krize neuvádí. Dvanáct let po Titově mučednické smrti a rok před zahájením beatifikačního procesu vyšla kniha Josseho Alzina „Malý nebezpečný mnich“, v níž je Titova krize popsána mnohem konkrétněji i drastičtěji, než jak o ní mluví pozdější životopisci. Alzin píše, že Tita přemohl strach, že byl k nepoznání, zcela zlomený se chvěl a vzlykal jako dítě. Vězeňský kaplan už v něm nepoznával toho sice zuboženého, ale vnitřně pevného karmelitána.
Hned následující den po odevzdání žádosti byl Titus zařazen do transportu. Ráno mu ještě P. Deimel podal svaté přijímání. Pak byl čten seznam transportovaných vězňů a Tita připoutali zápěstím k ostatním. P. Deimel nestačil žasnout – Titus byl opět tím, kým byl dříve. S mírným úsměvem na rtech zašeptal duchovnímu na rozloučenou: „Co se mi ještě může stát, když mě provází Pán?“ Zdá se, že tato nečekaná, lidsky nepravděpodobná proměna byla dílem zázračného nasycení eucharistickým Pánem.
Titova krize ani nesnižuje, ani neohrožuje, ale naopak osvědčuje autenticitu jeho svatosti. Titova svatost se tak stává čistou milostí – není to vítězství Titovy síly a vůle, jde o Ježíšovo vítězství v Titově slabosti, v Titově porážce.
Titova zkušenost slabosti je tak důvodem i naší naděje, že každý náš propad může být – a bude! – proměněn v Ježíšovo vítězství. Že i nám stačí jeho milost, protože svatost se tím zřejměji projeví ve slabosti.
