P. Redemptus Maria Valabek O.Carm., Řím
(1. část)
Role Ducha svatého v životě modlitby byla v křesťanských spisech obvykle zastiňována stejně tak, jako byly zastiňovány jiné aspekty působení Ducha v autentickém křesťanském životě. Ačkoli spisovatelé duchovní literatury věnovali zběžnou pozornost až příliš samozřejmému zvolání sv. Pavla: „Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit“ (Řím 8,26), životadárný vztah mezi Duchem svatým a modlitbou byl zdůrazňován teprve později. Zásluhu na tom mají hlavně biblická studia, jakož i znovu obnovený zájem o patristické myšlení. Moderní charismatické (letniční) hnutí zdůraznilo roli Ducha svatého, a to zvláště prostřednictvím pravidelných modlitebních shromáždění, která mají vést ke „křtu Duchem svatým“, který se popisuje jako „rozhodující prožitek, jímž se Duch svatý zmocňuje lidské osoby; událost, která člověka naplňuje silou, proměňuje jeho život a dává mu nové vnímání celé reality křesťanského tajemství“.1 Nedostatek pozornosti věnované tomuto základnímu prvku může vysvětlit jen velmi rozšířená pneumatologická chudoba západní katolické teologie.
Duch a modlitba v Písmu svatém
V synoptických evangeliích
Jasný, i když zlomkovitý a neuspořádaný pohled na tuto otázku lze najít v Písmu. V důsledku rozmanitosti Ducha svatého a hutnosti reality modlitby je nutno studovat působení Ducha svatého v poněkud širším pohledu.
Evangelium sv. Marka se o Duchu svatém zmiňuje jen zřídka.2 Toto evangelium překvapuje tím, že nepodává učení o modlitbě, jež je nezbytným prvkem Kristem dané spirituality.3 Marek, známý tím, že provedl ve svém tematickém materiálu určitý výběr, především usiloval o konfrontaci svých čtenářů s Ježíšem, ukázat jim Ježíše – bez množství odkazů na jeho učení, na spiritualitu, kterou zanechal. Markovým cílem je představit živou a zneklidňující osobnost, která mluví, jak nemluvil žádný jiný učitel, a jedná obzvláštním způsobem. Chce tak upoutat pozornost čtenáře k Jedinému, jemuž je třeba se osobně zcela odevzdat.
Sv. Matouš se snaží nové a podnětné pohledy sv. Marka, žáka sv. Petra, upřesnit a opravdu přináší svědectví hlubšího hodnocení díla Ducha svatého. Duch se tu vždy objevuje ne jako božská osoba či moc sama o sobě, ale pokaždé ve vztahu ke Kristu; sv. Matouš nikdy nevidí Ducha svatého jako dar určený pro učedníky. Evangelista se snaží vypátrat tajemství Kristovy osoby: síly jeho slov, účinku jeho působení, tajemné úchvatnosti, která obklopuje celou tuto osobu. Odpověď zní: je to něco nadlidského v Ježíši; v Ježíši bylo více než lidská přítomnost. Aby vyjádřil toto božské tajemství, v Ježíši současně skryté i zjevující se, uvádí Matouš své učení o Duchu svatém. Ježíš je tajemný, protože byl počat v Mariině lůně z Ducha svatého (Mt 1,18.20); jeho služba je tajemstvím, neboť do ní byl uveden křtem nikoli vodou, ale Duchem svatým (srov. Mt 3,16; 3,11). Ježíšovo učení je plné síly a života a zasahuje lidská srdce, protože když on mluví, sestupuje na něho Duch svatý: na poušti (Mt 4,1), jako naplnění slov prorokových (Mt 12,17–21). A oněmi divy, které koná, dalece předčí ty, kdo konali zázraky ve Starém zákoně, protože on působí mocí Ducha (Mt 12,28.31–32). Tato posvěcující a spasitelná moc se pak nabízí všem lidem skrze křest, který jsou apoštolové pověřeni udílet ve jménu tří osob Trojice (Mt 28,19). Aby tedy sv. Matouš vyjádřil to božské v Ježíši, odkazuje na dílo Ducha svatého.
Sv. Lukáš pokračuje v linii myšlení sv. Matouše, dokonce s ještě větším množstvím odkazů na Ducha svatého.5 Sleduje svůj vlastní zvláštní náhled: Kristův vztah k Duchu svatému již není pojímán jako něco vázaného na osobu Krista, ale je pojímán z pohledu spirituálního a soteriologického – který si všímá, že Duch svatý je dán také učedníkům. Lukášův náhled zaměřuje hlubší pozornost na témata, o nichž pojednávají již sv. Marek a sv. Matouš. Sv. Lukáš, žák sv. Pavla, který zrcadlí o něco pozdnější myšlenkový svět křesťanů, je ponořen do kontemplace toho, co se odehrává s osobností člověka, který se setká s Kristem a přijme ho. Lukáš vidí, že Ježíšovo tajemství je předáváno a v učedníku pokračuje, a v tomto předávání že se učedníkovi sděluje také to charakteristické z onoho božského v Kristu: Duch svatý. Lukáš chápe, že když se učedníkovi dostává podílu na Ježíšově tajemství, sám Duch svatý je vléván do jeho srdce. Takto jsou pro Lukáše stěžejní událostí letnice a na své líčení života Kristova podané v evangeliu naváže líčením života rodící se církve – ve Skutcích. Dynamická přítomnost Krista pracujícího na osvobození a spáse lidí nyní pro Lukáše pokračuje v srdcích lidí – mocí Ducha svatého. Jde o věrný odlesk Ježíšovy tváře ve tváři rané církve.
Svatý Lukáš intuitivně poznává, že již proroci ohlašovali Ducha jako charakteristický znak budoucího Mesiáše (srov. Iz 11,2), jako jisté znamení mesiášských časů, určené všem lidem (srov. Iz 32,16; Ez 36,27; 35,29; Jl 3,1–5). Úlohou Ducha svatého rozumí Lukáš přetvářet lidi v nové stvoření, což předchází jejich pozdějšímu definitivnímu usídlení v (novém) světě Božím. Ježíš sám ve svém oslaveném, zmrtvýchvstalém těle vstoupil do nebe a sedí po pravici svého Otce. Dar Ducha sjednocuje křesťany s jejich oslaveným Pánem a Spasitelem a dopřává jim podíl na mesiášské radosti, která je pro pohled sv. Lukáše tak charakteristická. Duch umožňuje křesťanům, aby byli přetvořeni božským životem; tajemným způsobem jsou již nyní na zemi skutečnými obyvateli nebeského domova definitivní spásy. Jejich nový život, právě tak jako život Kristův, má původ v Duchu svatém. Podobně jako Kristus, jsou i oni posvěcováni Duchem svatým jako příslušníci tohoto nového lidu. Duch je podněcuje a jejich činy a slova prozrazují nebeský původ, pokud se rozhodnou držet se vlády Ducha. Stejně jako Kristus jsou křesťané, prodchnuti Duchem, schopni konat mocné skutky, které by zdolávaly panství Zlého. To vše mohou konat proto, že také oni jsou naplněni přetvářejícím Duchem a jsou ponořeni do téže božské skutečnosti, která se tak mocně projevila v Kristu Ježíši. Tolik charakteristika spisů sv. Lukáše co do výrazu ‚Duch‘.
Život „v atmosféře Boží“ má pro sv. Lukáše různé podoby, ale žádná není tak nezbytná jako modlitba. V této souvislosti: zatímco Matouš mluví o Otci na nebesích, který „dá dobré těm, kdo ho prosí!“ (Mt 7,11), Lukášův pohled přesouvá důraz: uvádí stejné Ježíšovo logion (výrok), jeho zakončení se však od zakončení Matoušova překvapivě liší: „Čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lk 11,13). Matouš vidí modlitbu jako touhu po eschatologických darech; Lukáš na druhé straně má sklon vidět modlitbu jako touhu po Duchu svatém. Také Lukáš si uvědomuje eschatologický rozměr a považuje Ducha svatého za eschatologický dar par excellence. Nikdy však neopomene být si vědom, že eschatologický rozměr je zde a nyní přítomen v podobě Ducha svatého. Věřící přijímá Ducha svatého, a tak je vnořen do dober mesiášských časů, která budou definitivně dána, až bude v plnosti nastoleno Boží království. Modlitba je privilegovaným momentem v rámci toho, jak se (již) nyní uskutečňuje toto budoucí království, než přijde ve vší své slavné plnosti.6
V modlitbě je pak Ježíšův učedník mocí Ducha svatého ponořován v Boží svět spásy, o nějž prosí, ale jejž také již požívá. A to do té míry, že ve svrchovaném okamžiku pravdy, tehdy když musí učedník o tomto Božím světě vydávat svědectví před vladaři tohoto světa, je schopen tak učinit v moci Ducha: „Až vás budou předvádět do synagog na soud, před úřady a vrchnosti, nedělejte si starosti, jak a čím byste se hájili nebo co byste měli říci. V tu chvíli vás totiž Duch svatý poučí, co je třeba říci“ (Lk 12,11–12; srov. též Mk 13,11; Mt 10,20). Podle celého evangelia zůstává úkolem učedníka toto dvojí: Duch svatý činí věřícího tím, kdo přijímá spásu (modlí se), a tím, kdo spásu šíří (apoštolát, svědectví).
Při líčení Ježíšova dětství představuje sv. Lukáš řadu postav lidí pokorných, mírných, (světu) neznámých. V těchto osobách – Alžbětě, Zachariášovi, Simeonovi, Anně a především v Marii – vidí Lukáš představeny vzory příznačné pro následování Krista: dychtivě a „zbožně“7 očekávají Krista, přejí si ho přivítat. To, co tyto „modlitbě oddané“ osoby charakterizuje, je přítomnost Ducha v nich. Již sv. Jan Křtitel, velký zvěstovatel eschatologického království, „už od mateřského klína bude plný Ducha svatého“ (Lk 1,15). Samotné Matce Boží se dostává ujištění: „Sestoupí na tebe Duch svatý“ (Lk 1,35). Když Alžběta pospíchá uvítat Matku svého Pána, „byla naplněna Duchem svatým“ (Lk 1,41). Její manžel Zachariáš byl nakonec přesvědčen o blížícím se příchodu království; jeho jazyk se uvolnil a on „byl naplněn Duchem svatým“ (Lk 1,67), když zapěl svůj prorocký chvalozpěv. Simeon, klasicky krásný obraz toho, kdo i navzdory svému pokročilému věku – proti vší naději – doufá, že Pán dostojí svým slibům, nemohl být popsán působivěji: „Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona“ (Lk 2,25–27).
Tentýž pohled prostupuje celé Skutky. „Dar Ducha svatého“ byl dán, aby odlišil ty, kdo Ježíši uvěřili: posluchače Petrovy řeči o letnicích (Sk 2,38), Saula (9,17), Kornelia (10,44) a jeho dům, v církvi v Antiochii (13,52), v Efezu (19,2–6). Tak je učedník vnořen do sféry Boží, je mu dán podíl na jedinečném svědectví a životě Krista Ježíše. Ze Skutků je zřejmé, že modlitba je jedním z výsadních projevů tohoto postavení. Po nanebevstoupení Ježíšovi stoupenci „všichni se svorně a vytrvale modlili spolu s … Marií, matkou Ježíšovou … když přišel den letnic … všichni byli naplněni Duchem svatým“ (Sk 1,14; 2,1.4). „Když se pomodlili … všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží“ (Sk 4,31). Modlitba nejen přenáší věřícího do Boží sféry; připravuje ho též k přijetí hlubší vnímavosti a podílu v Duchu, který umožňuje dílo apoštolátu.
Lukáš označil Krista za naplněného Duchem, když Ježíš zvolal to, co je pravděpodobně nejlepším příkladem židovské berakoth (díkůvzdání a vyznávání obdivuhodných skutků, které vykonal Bůh pro svůj lid). Toto byla židovská modlitba ve své nejběžnější, nejspontánnější a nejsrdečnější podobě. „V té chvíli zajásal v Duchu svatém a řekl: ‚Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým‘“ (Lk 10,21). Radost je duší každé berachy, každého vyznávání (provolávání) Boží dobroty prokázané jeho lidu. Tato radost je výsledkem nového, hlubšího přístupu, který přijímá cokoli, protože vyrůstá z poznání Boha, jenž nás zná a miluje jako první. Ježíšovo zaplesání je jedinečné, protože Ježíš „poznává nejen že Bůh ho zná, ale že je jakýmsi způsobem jedinečným objektem tohoto poznávání ze strany Boží“.8
Ježíš pronáší díkůvzdání za divy Božího díla a vyznává je. To Duch vzbuzuje v hlubinách Ježíšovy bytosti tuto neustálou „eucharistii“ (díkůvzdání) a její spontánní sdělování druhým. Těmi jsou lidé nepatrní, kteří ve své chudobě a pokoře nemají nic než víru, jež je bez výhrady podřizuje tomuto Duchu. Tak je Ježíš dokonalou eucharistií, dokonalou modlitbou vděčného uznání obdivuhodných skutků Božích, které se v životě a díle Krista samotného dovršily a naplnily.
Důraz který sv. Lukáš a sv. Matouš kladou na Ducha, jenž naplňoval Krista, nebyl učením postrádajícím základ ve Starém zákoně. Navazuje se tu na důležitost, jakou přisuzovali Židé Hospodinovu ruah, jeho Duchu nebo dechu života.9 Hospodinův ruah není ničím méně než dechem života, který Hospodina zcela odlišuje od jiných bohů, jejichž samotná existence byla spjata s koloběhem života a smrti v přírodě. Ruah vyjadřuje moc Páně: dokud nebyl člověku dán podíl na tomto Duchu, veliké Hospodinovy spásné skutky zůstávaly nedokonány. Člověk byl tělo, basar, což znamená bezmocnost a stvořenost; byl sevřen ze všech stran, drcen silami daleko většími než on sám; od záhuby mohl být uchráněn jen mocí Boží. „Duch Páně, podobně jako jeho slovo a moudrost, skýtá hebrejskému teologovi prostředky, jak popsat iniciativu Boží při stvoření, prozřetelnostním řízení a vykoupení světa – jako celku i Izraele zvlášť. Tento Duch je též uctivý způsob pro vyjádření Hospodinovy přítomnosti, zvláště v žalmech (Ž 51,11; 139,7).“10 Tento pohled se vyvíjí z (původního obrazu) vánku, dechu, který je znamením života a případně principem života samého, jenž je darem Božím: „Pane, v tebe doufá mé srdce; ať ožije můj duch“ (Iz 38,16; v angl. překladu doslova: „pouze tvůj je život mého ducha“).
S postupem času a s ustavičnými historickými výkyvy (k horšímu a zase k lepšímu) nabyl Izrael přesvědčení o jedné věci: Hospodinův Duch řídil osudy Izraele. Duch byl důvěrně spjat s proroctvím (srov. Num 11,25), což často přinášelo zvraty nečekaného a tajemného rázu, zcela mimo dosah čistě lidského chápání. Když začaly prorokovat nepověřené osoby a Mojžíš byl požádán, aby jim to zakázal, projevuje se v jeho odpovědi jeho moudrost: „Kéž by všechen lid Hospodinův byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého Ducha!“ (Num 11,29). Prorokování zahrnovalo jako podstatný prvek vyznávání obdivuhodných skutků Hospodinových, vykonaných ve prospěch lidu – zbožné uvažování o Hospodinově věrné milující laskavosti, tak odlišné od váhavého nebo dokonce rebelantského počínání lidského. „Hrdinové doby soudců nekonají obdivuhodné vysvobozující skutky svými vlastními schopnostmi: ve spasitele (zachránce) Izraele je – zcela mimo očekávání – přetváří Duch.“11 Mezi proroky obzvláště Ezechiel byl často zmiňován jako prorok, kterého Duch pozvedal, unášel (Ez 2,2; 3,12, 14; 8,3; 11,1): posilován Duchem Páně byl schopen přinést naději lidu zdeptanému porážkou a exilem.
V mudroslovných knihách podobně jako Hospodin rozlévá svého ducha zosobněná Moudrost (Přísl 1,23).12 Ten duch může být sdílen s jinými, protože (samotnému) učení předcházelo mnoho zbožného („modlitbou naplněného“) rozjímání a v něm učení krystalizovalo.
Převzato z revue Carmelus (ročník 22, 1975, str. 194n.)
Přeložila dr. Věra Vodičková
