prof. Dr. Karl Adam
Zařadil jsem tento text nejprve do letošních duchovních cvičení, která jsem vedl. Zmíním ještě jednou, v čem mi připadá podnětný. Našel jsem knihu prof. Adama v pozůstalosti P. převora Prokopa Valeny, jehož sté výročí narození jsme si letos připomněli. Tedy čerpáme tu z pramene, z nějž čerpal i P. Prokop. Ale především: není nikdy snadné vidět Ježíše v pohledu „panoramatickém“, veškerá vyprávění evangelií zhustit do souhrnu několika vět či odstavců a vyjádřit, jaký vlastně Ježíš byl. Jaký je. A přednáška profesora Adama nám svou svěžestí také pomáhá, abychom sami sebe přistihli, jak obraz Ježíše zplošťujeme a jak snadno tu platí: „podle sebe soudím tebe“.
A když jsem při exerciciích nemohl upozornit důkladně na citovaná místa Písma, uveřejněním textu zde na stránkách časopisu se každému otvírá možnost odkazy si vyhledat a rozjímat znovu a zvolna... A tak jsem citace Písma nepřizpůsoboval detailně českým překladům, přesný biblický text budete mít přitom rovnou před očima.
(P. Gorazd, O.Carm.)
Ježíši jde při jeho působení o oslavu Otce, o splnění Otcovy vůle, příchod Božího království. Toto je „jediné potřebné“, žádný čistě pozemský cíl nesleduje. „Kdo nemá v nenávisti svého otce, svou matku, svou ženu, své děti, své bratry a sestry, ano svůj vlastní život, nemůže být mým učedníkem“ (Mat 10,37 a Lk 14,26).
Když je Ježíš takto zapálený pro slávu svého Otce v nebi – nezdá se vám, že pro hodnoty pozemské a pro život, který z nich čerpá a s nimi souvisí, nemá dost uznání a nebo dokonce tím pohrdá? Nebo aspoň jako by mu pozemský svět s jeho kontrasty a napětími byl něčím, co je mu samo o sobě lhostejné, čemu přičítá pouze jediný smysl: jakéhosi cvičiště a bojiště bojovníků za Boží království?
Jaké jsou Ježíšovy postoje k běžnému lidskému životu? Patřil mezi mystiky, kteří na cestě příkrého výstupu k Bohu odhodili všechnu pozemskou radost a cítili se na zemi jako v cizině a ve vězení? Když si představíme život, který ho obklopoval v tichých horských údolích Galileje nebo v halasných uličkách Jeruzaléma smíchem, pláčem, bujarostí, pýchou, dotíráním – utíkal před tím vším, nebo „to se životem uměl“?
Žádný rys v obraze Ježíše, který podávají, nevykreslují evangelia tak jednoznačně a mocně, jako jeho vášnivý vztah k nebeskému Otci, bezpodmínečnou vydanost Ježíšovy bytosti do Boží vůle. „Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal“ (Jan 4,34).
Tento Otec ovšem není pro Ježíše bezkrevným, světu vzdáleným Bohem soudobé helénistické filosofie a jím ovlivněné teologie pozdního judaismu, Bohem trůnícím na opačné straně nebeských oblak v tichu osamění a pouze prostřednictvím zástupů nebeských duchů vstupujícím do kontaktu s lidmi, nýbrž je to živý Bůh starozákonního zjevení. Ježíšovo poselství tu navazuje na nejryzejší prorockou tradici, která zvěstovala Hospodina pouze jako Boha přítomného a mocného. Pro Ježíše je Otec stále činný (srov. Jan 5,19), stále konající (Jan 9,4). To Otec posílá slunce svítit a dává déšť (Mat 5,45). On odívá polní kvítí (Mat 6,30), dává pokrm krkavcům (Lk 12,24). Bez jeho dopuštění žádný vrabec nespadne na zem (Mat 10,29) a on má spočítány i vlasy na naší hlavě (Mat 10,30). Vlastnosti každého člověka a to, co dokáže, to vše jsou „hřivny“, patří to Otci a on bude to, co je jeho, žádat zpět (Mat 25,15). Chléb, který denně jíme, je Otcovým darem. Celé bytí člověka, všechno, čím je a co dělá, patří Bohu jako ovce svému pastýři a Pánu (Lk 15,6). A proto také osud člověka a osud celého světa jsou vedeny rukou Boží. Bůh určuje průběh světových dějin, jejich otřesy a války (Mk 13,32) až k poslednímu dni. Všechny vůdčí osobnosti, proroci (Mat 23,29.37) a Jan Křtitel (Mat 11,10 a Jan 1,6) přicházejí z jeho poslání. Avšak především Syn.
Tak pro Ježíše konečnou silou, určující běh dění, nemohou být žádný řetězec příčin a následků na rovině stvořených věcí a bytostí, ani železná nutnost přírodních zákonů, ani lidské přičinění. Ve všem, co je, co se děje a co kdo koná, spatřuje Ježíš co do podstaty prst Boží. Na zemi není naprosto nic, čemu by vposledku nevládla Boží vůle. Každá danost je ztělesněním Boží vůle.
Z toho vyplývá, že Ježíšův postoj k tomu, co jej obklopuje, a k hodnotám života, je jedině kladný, souhlasný, ba vždy v podstatě náboženský. Jemu v tom, s čím se setkává, nejde vstříc cizí, chladná nutnost, ale ani bezduchá neúprosnost osudu, nýbrž svrchovaná svoboda a dobrota – vůle Otce. Pro Ježíše neexistuje žádná „mrtvá“ příroda. V horách, vodě, v květech a ptácích a především v Božím miláčku, v člověku, se Ježíšova Bohem opojená duše setkává s čímsi pro ni nejmilovanějším, nejhlubším, nejvzácnějším. Tak dotyk se skutečností světa je pro ni dotykem s vůlí Otce, bezprostředním zážitkem jeho moudrosti, dobroty, krásy – tedy pobožností, modlitbou, náboženstvím.
Odtud Ježíšův realistický, oddaný, niterný způsob nazírání přírody, který okouzluje jako zcela moderní. Jeho podobenství, tak mistrovsky vyzvedající skutečnosti nenápadné a opomíjené, patří k perlám světové literatury. Tu se těší z ptactva na obloze, které neseje a nežne. Tam pozoruje děti na ulici, jak pískají, tancují, zpívají a durdí se. Tu má na mysli radost mladé maminky, které její novorozeně dává zapomenout na všechnu přestálou úzkost. Tam si všímá hospodyňky, jak starostlivě hledá ztracený halíř... To malé a nejmenší, s čím se setkává, vyzvedá s láskou jako Boží pomněnku1 a dává tomu promlouvat tisícerým jazykem. Láska k přírodě a k přirozeným věcem není pro něj rozněžněným blouzněním citu jako pro básníky romantismu. Pro Ježíše neexistuje žádný kult čisté přirozenosti nebo přírody. Příroda je pro něj spíš plasticky vytvarovanou a živoucí vůlí Boží. Jeho láska k přírodě je pouze jinak zaměřenou láskou k Bohu a jeho vůli. Ale právě proto je tak pravdivá a srdečná.
Avšak ještě srdečněji, se zdrženlivou srdečností se Ježíš otvírá člověku. Lidská bytost je přece tak prodchnuta Otcovou vůlí a s ním spojena, že není možné chtít Boha, aniž bychom chtěli také člověka. Zatímco Starý zákon postavil obě přikázání „miluj Boha, miluj bližního“ bezprostředně vedle sebe, Ježíš je shrnuje v jedno: „Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim, neboť v tom je celý Zákon i Proroci“ (Mat 7,12). Láska k lidem je láskou k Bohu, jen nahlíženou z jiné strany. Tak jako Ježíš není nějakým ctitelem pouhé přírody, tak není ani vyznavačem člověka, odhlížejícím přitom od Boha. Ježíš miluje člověka, protože Bůh ho miluje. „Z této vyšší náklonnosti“ nabývá jeho láska k lidem „své míry, své svobody, svého zrnka soli a prášku ambry“ (Nietsche). Ale právě tím se jeho láska stává nečím naprosto pravým, osobním, něžným, tak pravým a hlubokým jako jeho láska k Otci. „Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho...“ (Mk 9,36).
Jak se Ježíš dokáže vcítit do cizího rozpoložení, do strachu otcovského srdce (srov. Mk 5,36), do drtivé bolesti osamělé matky (srov. Lk 7,13), do duševní rozervanosti nemocného člověka (srov. Mat 9,2)! Jeho chování vůči přistižené cizoložnici, vůči litujícímu Petrovi a vůči nevěstce – to, co říká, a to, co neříká, – patří k tomu nejkrásnějšímu a nejněžnějšímu v celém evangeliu. A jak je jeho duše pohnuta, když vidí lidské utrpení. Stále znovu opakuje evangelista: „Bylo mu líto zástupu“ (Mat 9,36; 14,14; 15,32; srov. Mk 1,41; Lk 7,13). To byl Ježíšův podstatný rys, který se svatopisci hluboce vryl. Vícekrát odmítá Ježíš něčí prosbu (Lk 12,14; Mk 5,19), ale nikdy prosbu o pomoc v tísni. „A uzdravoval všechny“ (srov. Mk 6,56; Mat 4,24; 8,16; 9,35; 10,1; Lk 4,40 atd.). Nezřídka dokonce ani nečeká, až jej poprosí (Mk 1,25; 3,3; 5,8; atd.). Raději dá farizeům pohoršení zjevným porušením sobotního přikázání, než by odmítl pomoc (Mk 1,23; 3,2; Lk 13,14; 14,3; Jan 5,9; 9,14). Nemůže ve své blízkosti vidět žádnou bídu; nemůže jíst, než by předtím uzdravil nemocného v místnosti (Lk 14,2). A právě nejněžnější slova volí k tomu, aby je řekl nemocným. „Synu,“2 říká ochrnutému (Mk 2,5), „dcero,“3 nemocné ženě (Mk 5,34).
A když se před ním rozevře propast lidského žalu, jako tomu bylo u Lazarova hrobu a před Jeruzalémem, jehož zkáza se blíží, tu „v duchu byl hluboce dojat a zachvěl se“ (Jan 11,33), tu „pláče“ (Lk 19,41). Ježíšův život, jeho skutky a zázraky jsou „láskou, která vítězně překonává největší obtíže“ (Ninck). A druhý člověk je Ježíši natolik jeho vlastním já, že „jemu samému“ bylo prokázáno, co bylo prokázáno „nejnepatrnějšímu z jeho bratří“.
Jak dalece se tu Ježíš vzdaluje Janu Křtiteli! U tohoto kazatele v poušti je láska v pozadí. Asketické povahy příliš snadno ztrácejí cit pro utrpení druhých. Ježíš nezůstává v poušti. Jde k lidem. A tady nevidí jen zlou vůli a hřích, nýbrž také hluboké, veliké utrpení. A celé jeho bohaté, široké srdce patří lidem a jejich utrpení.
Ale Ježíšovo srdce patří také jejich radosti. A toto je asi bod, v němž způsob, jak Ježíš vidí život a jak ho bere, vystupuje v nejjasnějším světle. „Trp a odříkej se,“ káže císař Markus Aurelius. Novoplatonikové nazývají tělo „vězení duše“. Staré egyptské mnišství nezná nic lepšího, než příkaz: „Uteč, mlč, plač!“ V Ježíšově době smýšleli „spravedliví“, „oddělení“ – totiž farizeové – podobně. V souladu s „tradicí předků“ (Mat 15,2; Mk 7,4 nn.) rozšířili pět židovských celonárodních postních dní o půst každé pondělí a čtvrtek a těsnými, přísnými postními pravidly sešněrovali veškerou radost. A také Jan a jeho učedníci se „přísně postili“.
Ježíš se vůči těmto požadavkům staví do vědomého protikladu (srov. Mat 11,18 = Lk 7,33.34). Nezavrhuje půst samotný – sám se přece čtyřicet dní postil –, ale smýšlení, s nímž židé svůj půst praktikovali. Oni se postili se vzpomínkou na těžké rány, které stihly v minulosti jejich národ, šlo o půst smuteční, vnitřního ponížení. Takový chmurný půst Ježíš odmítá. „Když se postíš ty, pomaž si hlavu“ (Mat 6,17)! Ježíš měří cenu a hodnotu postu (stejně jako všech ostatních „zbožných cvičení“) vnitřní radostností srdce, čistým, vroucím „ano“ vůči Bohu a jeho otcovské vůli. Tam, kde půst lidi sráží a ochromuje, nepřináší už dobro. Proto se Ježíšovi učedníci, „hosté na svatbě“, nepostí, „dokud je ženich s nimi“ (Mat 9,14). Ježíšovo odmítnutí mrskačství farizeů je tedy úmyslným zřeknutím se každé chmurné, křečovité, násilné askeze a rozhodným přiznáním se k životnímu postoji niterně svobodnému, jiskrnému. Když David jedl předkladné chleby v chrámě, mělo by dětem v otcovském domě být odepřeno, co jim Otec poskytuje (srov. Mat 12,4)? Proto pak se Ježíš bez zábran podílí na drobných radostech, které život přináší. Nechává se pozvat ke stolu, i když jeho potutelní nepřátelé jej proto pomluví jako „žrouta a pijana vína“ (Mat 11,19). Jednou uspořádá Levi (Lk 5,29) nebo nějaký farizej (Lk 7,36 = Mk 14,3; Lk 11,37; 14,1) k jeho cti velikou hostinu. Jindy jí Ježíš v důvěrném kruhu u Šimona a jeho tchýně (Mk 1,31) nebo u starostlivé Marty (Lk 10,38; Jan 12,2), nebo se pozve jako host k Zacheovi (Lk 19,6). Svůj první zázrak udělá pro veselé svatebčany (Jan 2,10). Je příznačné, že právě radostná, vybraná hostina (Lk 15,22; 12,16; 13,26; Mat 8,11) a skvělá svatba (Mat 22,11; 9,5; 25,1; Lk 12,36) mu nezřídka poskytují rámec a látku pro jeho podobenství. Oslavení na konci časů se mu jeví jako zasednutí ke stolu s Abrahámem, Izákem a akubem (Mat 8,11). A to poslední, nejlepší, co na zemi dal svým učedníkům, je hostina lásky, hostina věčného společenství v jeho těle a krvi.
A tak Nietscheho přesvědčení, že Ježíš se nikdy nezasmál, nemůže obstát. Jak by mohl sám nepoznat hlubokou, čistou radost ten, kdo zvěstoval radostnou zvěst od Otce a kdo dosvědčoval, že ve všem veselém i trpkém se děje Otcova vůle, směřující vždy k dobrému? V Otcově vůli miloval Ježíš člověka a jeho život. Nejen utrpení lidí, ale i jejich smích.
Z téhož úhlu Otcovy vůle zaujímá Ježíš také vnitřní postoj k tomu, co se usazuje jako neřád a špinavý kal na dně lidství – k malichernostem a ubohostem lidí. Žádné jiné oko nevidělo tak ostře jako oko Ježíšovo žal lidské slabosti. „Jste zlí“ (Mat 7,11), „jste špatní“ (Mat 12,34), „jste pokolení zlé a nevěrné“ (Mat 12,39 násl.). Jakoby tu promlouval jakýsi vnitřní, tajný odpor vůči tomuto skrytému, pokřivenému lidství. A přece i k této slabosti všech lidí nepřistupuje Ježíš bez vnitřního propojení s vůlí svého Otce. Proto byl s to ještě dál to „snášet“. A proto zaznívá jeho duší vznešená, jemná píseň trpělivosti s lidskými ubohostmi, trpělivosti, která nezná omrzení. Nebude se vytrhávat plevel, nýbrž nechá se růst až ke dni Boží žně. Nebude se svolávat oheň z nebe na nevěřící města. Otec přece sesílá světlo slunce a déšť také nespravedlivým. A protože všechno je zapsáno u Otce, proto „nesuďte“! Nelze již v tomto světě oddělovat „hříšníky“ od „spravedlivých“. Syn Abrahámův, dokonce kněz a levita nejsou vždy lepší než Samaritán. V Otcově vůli tkví Ježíšova královská převaha nad všemi pokřiveninami lidského života, nade všemi mravními, sociálními a národnostními rozpory a protiklady. Proto stojí také Ježíš stranou všech hospodářských a politických bojů. Nechce mít nic společného s otázkami o dědictví (Lk 12,14). A ať se dá císařovi, co je císařovo. Petře, strč svůj meč do pochvy!
Jak se Ježíš staví k životu? Nenacházíme na něm žádnou unavenost životem, žádný bezmocný světobol a vystrašený útěk od světa. Dívá se na realitu oběma očima, oběma rukama ji uchopuje a celým svým srdcem jí přitakává. Neexistuje skutečnost, kterou by chtěl násilně překrucovat nebo kterou by chtěl přehlížet. Ježíš není žádný snílek. Ježíš je realista a zcela se přiklání danostem, úplné, celé skutečnosti, ať už tato skutečnost vrhá stín nebo světlo. A jeho oddanost věcem a lidem není ani žádnou „láskou na povel“, žádným úkonem pouhé poslušnosti vůči Bohu, úkonem, který by Ježíšovo srdce nechával lhostejným.
Poněvadž vůle Boží a věci nejsou pro Ježíše něčím odděleným, co by se k sobě vztahovalo pouze jen vnějškově. Boží vůle je spíš živoucí ve věcech a skrze ně. Tím, že miluje Boží vůli, miluje tedy Ježíš také věci – z jejich podstaty. Se vším ze skutečnosti kolem něj se cítí tvořit jednotu, stmelován dohromady a spojen životodárnou mocí Boží vůle, zjevující se ve veškeré skutečnosti.
Ovšem na druhé straně: právě proto, že pro Ježíše není skutečnost ničím jiným, než výrazem Otcovy vůle, je jeho láska k realitě pojata jeho láskou k Otci. Ježíš nepatří skutečnosti jinak, než patří svému Otci. A proto se jí nikdy nenechá beze zbytku pohltit. Tam, kde se pozemský půvab střetává s vůlí Otcovou, Ježíšovy duše se nedotýká. Ježíšovu radost ze života šlechtí a prozařuje podivuhodná vnitřní zdrženlivost, sebejistá rozvážnost pocitů a nálad. Jeho dlouhý půst v poušti, jeho probdělé noci, jeho chudý život poutníka, jeho napínavá kázání, jeho oddanost chudým a nuzným, zralý, vzácný způsob jeho sporů s potutelnými protivníky, především ale hrdinství jeho života a umírání si lze vysvětlit jen tím, jaké bylo jeho srdce, které má sama sebe v moci, které se nenechá žít věcmi, ale svémocně žije v nich.
Ježíš před životem neutíkal a také se jím nenechal podmanit. Ježíš „to se životem uměl“.
Převzato z knihy: Dr. Karl Adam, Christus unser Bruder, 6. vydání,
Verlag Josef Habbel, Regensburg 1940.
Z němčiny přeložil P. Gorazd, O.Carm.
