Vyzývám všechna společenství a všechny věřící, aby se ke mně v pátek 25. března, na slavnost Zvěstování Páně, připojili a učinili slavnostní akt zasvěcení lidstva, zejména Ruska a Ukrajiny, Neposkvrněnému srdci Panny Marie, aby ona, Královna míru, vyprosila světu mír.
Mým potěšením je, že Bůh je Bohem.
Mým uspokojením je, že Bůh je Bohem.
Mým zalíbením je, že Bůh je Bohem.
Mým plesáním je, že Bůh je Bohem.
Mou láskou je, že Bůh je Bohem.
Mým bohatstvím je, že Bůh je Bohem.
Mým štěstím je, že Bůh je Bohem.
Mým nasycením je, že Bůh je Bohem.
Mou radostí je, že Bůh je Bohem.
Co tedy bude, když je všechno mé…?
(ct. Matka Elekta /1605–1663/, lístek nalezený v její knize)
Svatý Josefe, ty jsi mužem, který sní,
nauč nás obnovovat duchovní život
jako vnitřní místo, kde se Bůh zjevuje a kde nás zachraňuje.
Zbav nás myšlenek na to, že by snad modlitba byla zbytečná;
pomáhej každému z nás, abychom se řídili tím, co nám Pán ukazuje.
Kéž je naše uvažování ozářeno světlem Ducha,
naše srdce povzbuzeno Jeho silou
a naše obavy vysvobozeny Jeho milosrdenstvím. Amen.
(papež František, modlitba, která zazněla při generální audienci dne 26. ledna 2022)
(hlavní ochránce karmelitánského řádu • slavnost 19. března)
Texty propria
Oslava svatého Josefa má biblické kořeny. Josef je posledním patriarchou, k němuž Bůh promlouval prostým a neokázalým způsobem prostřednictvím snů. (srov. Gn 28,12–14; Mt 1,20–24). Podobně jako starozákonní Josef (egyptský) i novozákonní Josef je muž přímý, věrný a spravedlivý (Mt 1,19), muž, kterému Bůh svěřil správu nad „svým domem". On spojuje Ježíše, Mesiáše a Krále, s davidovskou dynastií, která byla nositelkou zaslíbení (Mt 1,1–16; Lk 3,23–38). Josef, Snoubenec Panny Marie, pěstoun Ježíšův, ochránce a vůdce Svaté rodiny na útěku do Egypta i při jejím návratu rekapituluje cestu exodu izraelského národa (Gn 37; 50,22–26; Mt 2,13–21).
Ke knihám, jako je tato (kniha vzpomínek z 2. světové války na lékařské pokusy na vězních), těžko napsat předmluvu, těžko vůbec cokoli napsat, cokoli doplnit.
Papež František zakončil generální audienci modlitbou, kterou napsal neapolský arcibiskup Mimmo Battaglia.
První světová válka v blahoslaveném Karlovi de Foucauld (1858–1916) otevřela bolestné vzpomínky na dětství. Jako malý chlapec přišel o oba rodiče a jeho výchovy se ujal dědeček ze Štrasburku. Za prusko-francouzské války (1870–71) byl francouzský Štrasburk obsazen pruskou armádou (po válce připadl Němcům), dvanáctiletý Karel musel z města uprchnout.
Co přimělo tě, že jsi našel cestu ke mně,
můj sladký Ježíši, s nabídkou přátelství?
Když často na mé dveře tiše klepal jsi,
nechal jsem tě stát venku v chladné noci, ve tmě.
Vyslýchali mě neustále, ve dne i v noci. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem se doslova neudržel na nohou. Když mě vodili od jednoho soudce k druhému, museli mě podpírat, abych neupadl na zem. Mimoto jsem byl vyhladovělý, protože k jídlu mi dávali jen trochu polévky a 300 gramů chleba denně.
Dne 18. června 1859 vstoupila piemontská vojska do Montevarchi. První vojáci, kteří přišli, si v klášteře zřídili kuchyni. Starosta to věděl, ale byl bojácný a zbabělý, myslel, že je lépe se přizpůsobit a nechat věci, aby šly svým směrem, a aby byli vojáci spokojení. Choval se úplně stejně jako Pilát …
Moje bolest u srdce se ještě zvětšila a nedokážu vyjádřit, jaké to pro mě bylo soužení, když jsem si představila, že máme v klášteře ozbrojené jednotky. Svěřila jsem se do Pánových rukou a tam jsem se už nebála.
Pane, ty jsi po všechen čas nemocný láskou ke mně,
to jsi dokázal sám na sobě:
Vepsal jsi mě
do knihy božství,
namaloval jsi mě do svého čistého lidství,
vryl jsi mě do svaté rány svého srdce,
abys na mě nikdy nezapomněl,
a do svých rukou,
abys mi rozděloval svou milost,
a do svých nohou,
aby ses ode mne nikdy nevzdálil.
(Mechtilda z Magdeburku /1207–1282/)