KARMEL

Ve středu oslavil papež František 54. výročí svého kněžského svěcení, zítra – 17. 12. 2023 – oslaví své 87. narozeniny. S vděčností za jeho službu přinášíme jeden z jeho charakteristických textů z poslední doby, text o Králi, na jehož narození čekáme…

Podle Ježíšových kritérií jsou jeho přáteli ti, kteří mu posloužili v těch nejslabších lidech. To proto, že Syn člověka je zcela jiný Král (…) Je to Král citlivý na problém hladu, na potřebu domova, Král vnímavý k nemoci a věznění: to všechno jsou stále velmi aktuální skutečnosti. Hladovějící, lidé bez domova, často oblečení, jak jen mohou, se tísní na našich ulicích: setkáváme se s nimi každý den. A co se týče nemoci a vězení, všichni víme, co znamená být nemocný, dělat chyby a nést následky.
Člověk je požehnaný, když na tuto bídu odpovídá láskou, službou – když se neodvrací, ale dává najíst a napít; když poskytuje ošacení a přístřeší; když navštěvuje; jedním slovem: když je nablízku potřebným. Ježíš, náš Král, který se nazývá Synem člověka, má své oblíbené sestry a bratry v těch nejkřehčích ženách a mužích. Jeho „královská síň“ je postavena tam, kde jsou lidé trpící a potřební. Toto je „dvůr“ našeho Krále. A styl, kterým se mají vyznačovat jeho přátelé, je jeho vlastní styl: soucit, milosrdenství a něha, které zušlechťují srdce a stékají jako olej na rány těch, kdo jsou zraněni životem.

(papež František a Mons. Paolo Luca Braida, úryvek z promluvy při „Anděl Páně“ o slavnosti Ježíše Krista Krále, 26. listopadu 2023)

Záznam svatořečení bl. Tita Brandsmy, O.Carm., v neděli 15. 5. 2022 v 10 hodin s anglickým komentářem a překladem můžete zhlédnout

ZDE>>>

Anno Brandsma se narodil roku 1881 v nizozemském Frísku. Roku 1898 vstoupil na Karmel a jako řeholní jméno přijal jméno svého otce – Titus. Časné sliby složil v říjnu 1899, na kněze byl vysvěcen 17. června 1905. Zabýval se studiem filozofie a mystiky. Spolupracoval při zakládání katolické univerzity v Nijmegen (1923), později se stal jejím rektorem.

Ve 30. letech otevřeně kritizoval nacistickou ideologii, během okupace Holandska hájil svobodu katolického tisku a novinářské práce vůbec. V lednu 1942 byl uvězněn, 26. července 1942 byl usmrcen fenolovou injekcí v koncentračním táboře Dachau. Za blahoslaveného byl prohlášen roku 1985. V češtině je dostupný jeho životopis od autorské dvojice Scapin – Secondin (KNA 1994).

Svatořečen bude papežem Františkem v Římě v neděli 15. května 2022.

Během audience udělené prefektovi Kongregace pro kauzy svatých Marcellu Semerarovi 25. listopadu 2021 schválil papež František ke zveřejnění dekret týkající se zázraku připisovaného přímluvě bl. Tita Brandsmy (vlastním jménem Anno Sjoerd), kněze a karmelitána, který se narodil 23. února 1881 v Bolswardu v Nizozemí a byl zabit fenolovou injekcí 26. července 1942 v Dachau v Německu. Šlo o zázrak vyléčení z metastáz melanomu mízních uzlin člena karmelitánského řádu v Palm Beach v USA v roce 2004.

Zdroj: CITOC News 99/2021

22. října si spolu s celou církví připomínáme svatého Jana Pavla II. (*1920, pontifikát 1978–2005). Pastýře, který s obrovským nasazením pečoval o univerzální církev. A zároveň pastýře, který s nemenším nasazením – postupně jako farář, krakovský arcibiskup i papež – osobně, konkrétně a s velkou něhou doprovázel jednotlivce.

Svatý Benedikt říká, že nestačí umět přijímat náročné situace tak, aby nás nevytáčely: máme být schopni se z nich radovat, pokračovat s radostí, s vědomím, že „v tom všem slavně vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval“. (…) Není důležité mít úspěch, ale zvítězit. To není totéž. Bez ohledu na výsledky „v tom všem slavně vítězíme“. A jakže vítězíme? Tím, jak se k dané situaci stavíme a především tím, že si uprostřed toho všeho zachováme lásku, žehnáme Bohu a druhým a nedovolíme, aby se nám v srdci usadila hořkost a odmítavost. Utrpení a těžkosti mají tendenci knokautovat v nás lásku a radost. Vítězství spočívá v tom, že si lásku a radost uchováme za každých okolností, že jsme schopni i nadále mluvit dobře o Bohu i o druhých lidech.

(Mary David Totah, OSB /1957-2017/, Radost z Boha)

Bůh Ježíše Krista nemá nic společného s tím, jak si ho můžeme představovat my.
Musíme se stále znovu, dlouze a trpělivě nořit do Ježíšova života, slov, činů, utrpení a smrti, abychom poznali, co Bůh slibuje a co koná.
Je jisté, že můžeme stále žít blízko Bohu, v jeho přítomnosti a že tento život je pro nás zcela novým životem; je jisté, že již pro nás není nic nemožné, protože pro Boha není nic nemožné; je jistá, že žádná pozemská moc se nás nemůže dotknout, aniž by to Bůh chtěl, a že nebezpečí a soužení nás jen vedou blíže k Bohu; je jisté, že si nemůžeme nárokovat nic, přesto můžeme prosit o všechno; je jisté, že v utrpení je skryta naše radost a ve smrti náš život; je jisté, že v tom všem máme společenství, které nás podporuje. Tomu všemu řekl Bůh „ano“ a „amen“ v Kristu. Toto „ano“ a toto „amen“ jsou pevnou půdou, na které stojíme.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, Widerstand und Ergebung)

Dnes si připomínáme 120. výročí narození jednoho z výrazných teologů 2. vatikánského koncilu, Jeana kard. Daniélou (14. května 1905 – 20. května 1974).

Potřeboval bych
takovou čistku,
jakou provedl Spasitel
v jeruzalémském chrámu.
Zbavit se všech krámů
a všeho nepodstatného,
co mi stojí v cestě
směrem k nejdůležitějšímu
prázdnému místu,
k oné Svatyni svatých,
která je plná Boží přítomnosti.

(Jean kard. Daniélou SJ /1905 -1974/)

Bůh, který je plností bytí pro všechny, tedy není Bohem, který by se učinil zbytečným, nýbrž Bohem, který ponechává světu svobodu tím, že skutečný a naplněný život nabídne všem i bez víry v sebe. Není Bohem, jenž by hrozil morálním balvanem typu „bez víry je všechno marné“ a který by podsouval, že kdo v něj neuvěří, tomu v životě něco podstatného schází. Bůh ne-nutný je Bohem, který osvobozuje sebe i nás ze všech uzlů, jež jsme na něj navázali („pokud věřím a modlím se, daří se mi lépe“). Je-li pravou láskou jen láska skutečně svobodná, pak musí existovat reálná možnost, jak žít šťastně i bez Boha, aby byl život s Bohem skutečně svobodnou volbou. (…) Ne-nutný Bůh má s člověkem jedno společné: chce být milován pro sebe samého. (…) Právě dnes může víra přežít a zároveň v postkřesťanské společnosti být skutečně svobodná.

(Jan Loffeld /*1975/, Když Bůh nikomu nechybí)

Když vidíme, jak se rozpoutává jedna válka za druhou a ostatní země v nich hrají roli kompliců nebo je tolerují nebo jsou jim jedno, nebo jak kvůli jednostranným zájmům dochází k čirému boji o moc, pomyslíme si, že světové společenství ztrácí srdce. Stačí pohledět na staré ženy z různých proti sobě válčících táborů a naslouchat jim. Jsou vězeňkyněmi těchto ničivých konfliktů. Je to mučivý pohled, když je vidíte, jak oplakávají své zabité vnuky, nebo když slyšíte, že si přejí umřít, protože přišly o dům, ve kterém žily odjakživa. Těmto ženám, které jsou v tolika případech ztělesněním síly a houževnatosti, jež prokázaly v životě plném těžkostí a obětí, není nyní, v závěrečném období jejich života, dopřáno zaslouženého pokoje, ale zažívají úzkost, strach a rozhořčení. Tím, že se svaluje vina na druhé, se toto hanebné drama nevyřeší. Vidět plakat stařenky a nepovažovat to za něco, co nelze déle tolerovat, je známkou světa, který nemá srdce.

(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 22; 2024)