Doporučujeme
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Evangeliem, tou zprávou je, že Bůh je milosrdenství. Že Bůh je život. Že Bůh je zadarmo. Slovo evangelium původně znamená zvěst o záchraně. Význam toho slova lze vidět třeba na příběhu maratonského běžce, který doběhl do Athén se zprávou, že athénské vojsko vyhrálo, že jsou zachráněni. To je evangelium. A podstata toho slova v křesťanském smyslu je, že jsme spaseni, zdarma. Pak byl evangeliem nazván i samotný Ježíšův příběh. Co znamená, že jsme spaseni? Já myslím, že je nám tím řečeno, že naše životy tady a teď mají smysl a že tento smysl již nikdy neztratí, protože náš život smrtí nekončí. Je nám řečeno, že neexistuje zánik a nicota, jak jsme si třeba doposud mohli myslet. A je nám řečeno, že si nic z toho nemusíme zasloužit, že to stačí jenom přijmout.
Jak známo, všechna náboženství, včetně židovství a Starého zákona, si chtějí Boha nějakým způsobem získat, obětovat mu, usmířit ho. Ježíš toto paradigma úplně převrací. Říká, že nic z toho není potřeba. Že Bůh miluje, že Bůh je velkorysá, milosrdná přítomnost, že Bůh miluje člověka bezpodmínečně. Že Bůh je bezpodmínečná láska bez ohledu na to, jakým způsobem mu chce náboženství projevovat úctu, nebo co to náboženství dělá. To je podstata Ježíšova poselství.
(Ladislav Heryán /*1960/, úryvek z knižního rozhovor U Božího mlýna, Vyšehrad 2018)
Obtíže nelze odsunout stranou, jako by šlo jen o produkty nedokonalého společenství, věci, které by neexistovaly, kdyby u nás byla tráva zelenější. Udělali bychom lépe, kdybychom se přestali ptát, proč je musíme snášet, či je to vina, jak se takovému trápení vyhnout. Místo toho považujme za normální, že se s takovými věcmi stále setkáváme, a pokusme se vynaložit svou tvůrčí energii na to, abychom hledali způsoby, jak těžkosti využít pozitivně, jak „s klidným svědomím obejmout trpělivost“ (Řehole sv. Benedikta).
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Snad nejdůležitějším textem pro porozumění významu Tereziiny úcty ke Kristovu Srdci je dopis, který napsala tři měsíce před svou smrtí příteli Maurici Bellièrovi: „… Ach, drahý Bratříčku, od té doby, co mi bylo také dáno pochopit lásku Ježíšova Srdce, přiznám se vám, že zapudila z mého srdce všechnu bázeň. Vzpomínka na mé chyby mě pokořuje, má mě k tomu, abych se nikdy neopírala o svou sílu, která je jen slabostí. Ale ještě víc mi tato vzpomínka mluví o milosrdenství a o lásce.“
Moralisté, kteří by rádi milosrdenství a milost drželi pod kontrolou, by řekli, že Terezie toto mohla vyslovit, protože byla svatá, ale hříšník to říct nemůže. V některých křesťanských společenstvích se bohužel stal běžným záměr uzavírat Ducha Svatého do jakéhosi schématu, které umožňuje mít všechno pod vlastním dohledem. Tato moudrá učitelka církve to ale popírá a mluví přímo proti takové zúžené interpretaci následujícími jasnými slovy: „I kdybych byla spáchala všechny myslitelné zločiny, cítím, že celé toto množství urážek by bylo jako kapka vody, která spadla do žhavé výhně.“
(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 136–137; 2024)
Když zdůrazňujeme, že člověk je obrazem Božím, neměli bychom zapomínat, že každý tvor má svůj úkol a že žádný tvor není zbytečný. Veškerý hmotný svět je jazykem Boží lásky, jeho bezmezné náklonnosti vůči nám. Půda, voda, hory – všechno je Božím pohlazením. Dějiny našeho přátelství s Bohem se vždy odehrávají v určitém geografickém prostoru, který se stává velice osobním znamením, a každý z nás chová v paměti místa, jejichž připomínka nás oblažuje. Kdo vyrostl mezi horami anebo kdo jako dítě sedával u potoka, z něhož pil, anebo kdo si hrával na náměstí ve své čtvrti, se při návratu do oněch míst cítí povolán znovu obohatit svou vlastní identitu. (…)
Kontemplace stvoření nám umožňuje skrze všechny věci objevovat nějaké poučení, které nám chce Bůh sdělit, protože „kontemplovat stvoření znamená pro věřícího naslouchat poselství, slyšet paradoxní a tichý hlas“. Můžeme říci, že vedle zjevení ve vlastním smyslu slova, obsaženého ve Svatých písmech, existují Boží projevy také v záři slunce i v okamžiku, kdy nastává noc. Věnuje-li lidská bytost pozornost tomuto projevu, naučí se poznávat samu sebe ve vztahu k ostatním tvorům: „Vyjadřuji se tím, že vyjadřuji svět, prozkoumávám svoji posvátnost tím, že odhaluji posvátnost světa.“
(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 84.85; 2015; první citace je z textu Jana Pavla II., druhá z textu Paula Ricoeura)
Možnost, že umřu, je pro mě absolutně přítomná; můj život udělal zásadní zkušenost, co to znamená hledět do očí smrti, záhubě – přijímám ji jako součást života. Nelze předčasně obětovat část svého života smrti tím, že se jí člověk bojí a brání se jí, odpor a strach nám ponechávají pouze žalostně scvrklý zbytek života, skoro se to životem ani nedá nazvat. Zní to téměř paradoxně: snaží-li se člověk vytěsnit smrt, ze svého života, nikdy nežije plnohodnotně, ale podaří-li se mu ji do svého života přijmout, rozšíří a obohatí jej.
(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis z internačního tábora Westerbork, 3. července 1942)
Patriarcha Bartoloměj navrhl přejít od konzumu k oběti, od chtivosti ke štědrosti, od plýtvání ke sdílení v určité askezi, která „se učí dávat, a nikoli si jen odříkat. Je to způsob, jak mít rád a jak postupně přecházet od toho, co chci já, k tomu, co potřebuje Boží svět. Je to osvobození od strachu, chtivosti a závislosti.“ My křesťané jsme navíc povoláni „přijímat svět jako svátost společenství, jako způsob sdílení s Bohem a s bližním v globálním měřítku. Božské a lidské se setkává v tom nejmenším detailu nesešívané suknice Božího stvoření, ba v tom posledním zrnku prachu naší planety.“
(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 9; 2015; papež zde cituje konstantinopolského patriarchu Bartoloměje /*1940/)
O štěstí se píše na každé stránce evangelia. Pokud v nás zmínka o něm vyvolává nostalgii, bude pro nás bolestné neustále narážet na zaslíbení, která se tam hojně objevují. „To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila.“ A co teprve slavný úryvek z Blahoslavenství, kde Ježíš hlásá jedno štěstí za druhým! (…) Je skutečně proč plakat, když tyto přísliby už neprobouzejí naši touhu, ale jen lítost nad dávnými iluzemi.
Evangelium dává tomuto štěstí mnoho jmen: věčný život, Boží království, radost, společenství s Bohem. A na rozdíl od častého přesvědčení ho neslibuje na onom světě, po skončení pozemského života poznamenaného utrpením. Ježíš neslibuje, on dává; neohlašuje zítřek, ale mluví o dnešku. (…)
Křesťanský život spočívá v odvaze nevzdávat se radosti, v odvaze hledat štěstí. Protože štěstí je to, co pro nás chce Bůh; protože štěstí je naše povolání.
(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)
Bůh je vždycky novost. Neustále naléhá, abychom se znovu vydali na cestu a dostali se až za to, co už známe, na periferie a ještě dál. Přivádí nás tam, kde je lidství nejvíce zraněné, kde lidské bytosti navzdory zdánlivé povrchnosti a konformismu nepřestávají pátrat po smyslu života. Bůh nemá strach! Nemá strach! Vždy překračuje naše schémata a plány, nebojí se periferií. On sám se stal periferií. Když si troufneme jít na periferie, najdeme ho tam. On už tam bude, předchází nás tam – do srdce tohoto bratra, do jeho zraněného těla, do jeho ztrápeného života, do jeho zastřené duše. On už je tam.
(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 135; 2018)
Někdy je snazší odpustit slabosti druhým než přijmout odpuštění za své vlastní provinění – a tak odpustit sobě. V obou případech však před námi leží stejná výzva: nedopustit, aby zjevné limity naší přirozenosti zastínily moc a potenciál Boží milosti. Máme důvěřovat, že Bůh povolává všechny své děti ke svatosti, k ničemu menšímu! A pokud se k němu obracíme s důvěrou, žádná naše slabost nemůže zabránit tomu, aby v nás působil. Proto se nikdy nezastavujme u obyčejnosti té „nádoby hliněné“, ale pohledem víry pronikejme k pokladu, který se skrývá uvnitř.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Máme-li být proměněni během života, potřebujeme, aby v nás působily nejen síly života, ale i síly smrti. Člověk stejně bytostně jako dar života potřebuje i dar smrti. Dar života – aby se v nás probudily umrtvené zárodky dobra. Dar smrti – aby v nás odumíraly výhonky zla, které nezastavitelně bují. Naše egocentrické „já“ potřebuje najít v Kristu sílu smrti, aby odumřelo své iluzi. Potřebuje v něm najít sílu vzkříšení, aby ze smrti iluze našlo cestu samo k sobě, k novému „já“ zrozenému z Boha. (…)
Žít v Kristu znamená vkládat se denně do dvou základních Božích sil: do síly umírání a síly vzkříšení. Cestou Kristovy smrti vystupuji ze sebe, opouštím iluzivní obrazy, které jsem si o sobě vytvořil, i ty, které si o mně vytvořili jiní. Cestou Kristova vzkříšení se sám k sobě vracím a nacházím v něm ten pravý obraz, který si o mně utváří Bůh.
(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)
Je to zvláštní pohled, pozorujeme-li, jak si Bůh připravuje srdce maminek k záchraně jejich dětí. Nedá se ovšem pochybovat o tom, že je to utrpení požehnané a plodné.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)