KARMEL

Klíčový překlad Písma do latiny, tzv. Vulgáta, která vznikla na přelomu čtvrtého a pátého století, je plodem své doby. Její autor svatý Jeroným se jistě snažil pochopit křesťanství na pozadí toho, čím žil. Proto pro něho bylo přirozené třeba slovo „metanoeite“, tedy „změňte smýšlení“, přeložit výrazem „čiňte pokání“. Pro Jeronýma to zřejmě byl přiléhavý překlad. Ta slova se takto chápala. Dneska nám to ovšem může sugerovat představu, že Ježíš od nás pokání, třeba formou postu a odříkání, vyžaduje. (…)
Postupně se z poselství o evangelijní svobodě rodí výhrůžka. Evangelium se stává hrozbou. Pokud se neobrátíš, zahyneš. Je to z našeho pohledu úplně něco jiného, ale to je vlastně jenom reakce na tehdejší společenskou situaci, kdy bylo křesťanství chápáno jako společensky prospěšné. A těm, kdo morálním pravidlům nedostačují, Jeroným říká: obrať se, tedy čiň pokání za to, jaký jsi, když se nazýváš křesťanem. Kdyby to přeložil jinak, lidé by to nechápali.

(Ladislav Heryán /*1960/, úryvek z knižního rozhovor U Božího mlýna, Vyšehrad 2018)

Láska, kterou dlužíme svým bližním, nás vždycky vyrušuje; pokud nás nikdy nevyrušuje, je to proto, že jsme ještě nezačali milovat. Přemýšlel jsem o tom před několika měsíci, když do Evropy začaly proudit statisíce migrantů prchajících před válkou. Papež František vyzval katolíky na našem kontinentu, aby tyto uprchlíky přijali. Mnozí jeho výzvu vyslyšeli, ale některé spořádané křesťany to znepokojilo a odpověděli, že takové přijetí je z ekonomických důvodů nebo kvůli identitě dost komplikované. Bez legrace? Samozřejmě, že je to komplikované, samozřejmě, že to narušuje pohodlí, ať už materiální, nebo jiné, které je zcela legitimní, ale to je právě ten princip, o to právě jde: láska k bližnímu není nic jiného. Protože láska nejenže působí dobro bližnímu – uprchlík, kterého přijímáme, je rád, že ho přijímáme –, ale je prospěšná i těm, kteří milují, protože jim to dává příležitost vymanit se z vězení svých pohodlných návyků.
Měli bychom být vděční lidem, kteří nás vyrušují. Zachraňují nás před spořádaným křesťanským životem. Zachraňují nás před katastrofou, která proměňuje askezi v pohodlí, kontemplativní mlčení ve zdvořilou lhostejnost, kontakt tváří v tvář živému Bohu v prodlouženou siestu.
Bez vyrušení může existovat spokojenost, potěšení a uspokojení, ale nikdy nemůže existovat radost. Naše vděčnost těm, kdo nás vyrušují, by neměla být zbožnou povinností, k níž se nutíme, záslužným dílem milosrdenství, ale výtrysk opravdové vděčnosti tomu, jenž jediný nám může přinést radost.

(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)

Církev není národní, ani mezinárodní. Je nadnárodní. Věci Boží se nedají vtěsnat do úzkého obzoru národního života, národních třenic a vrtkavostí. Je v tom kus směšného pohanství myslit, že každý národ má svého zvláštního boha. A podobná směšnost je také tzv. církev národní. Toto slovo mělo u nás vždy své kouzlo a svou přitažlivost. Ale je to omyl. Myslí-li se, že pro uchování národního svérázu je nutná národní církev, třeba církev česká, není důvodu, proč by k zachování krajinského svérázu nebylo dobře založit třeba církev podbrdskou.

(Josef Zvěřina /1913–1990/, text ze dne 15. listopadu 1944)

Bůh žádá především celé srdce – srdce, to je to hlavní. Proč ten, kdo nic nemá, může mít větší zásluhy než ten, kdo má velký majetek a zřekne se ho? Protože ten, kdo nic nemá, přichází k Bohu s větší láskou. A to je právě to, co Bůh obzvláště chce.

(Vincenc de Paul /1581–1660/, La povertà, 13. srpna 1655)

Poněvadž z Božího popudu chováme ke všem lidem city otcovské lásky, myslíme s bolestným smutkem na osudy těch, kteří byli vyhnáni z vlasti z politických důvodů; množství těchto uprchlíků, dnes nesčíslné, provází mnoho neuvěřitelných utrpení. (…) Není zbytečné připomenout zde, že i političtí uprchlíci mají osobní důstojnost a že jim mají být přiznána všechna osobní práva. Tato práva nemohli ztratit proto, že byli připraveni o občanská práva ve své vlasti. Mezi právy lidské svobody zasluhuje uznání také to, že každý může odejít do takového státu, v němž, jak doufá, se bude moci lépe postarat o sebe i o svou rodinu. Je proto povinností státníků přijímat přistěhovalce a, pokud to dovoluje blaho jejich společenství, být vstřícní vůči úmyslu těch, kteří se snad chtějí začlenit do nové společnosti.

(Jan XXIII. /1881–1963/, encyklika Pacem in terris, odst. 103, 105 a 106; 11. dubna 1963)

Láska naplněná drobnými projevy vzájemné péče je také láskou občanskou a politickou a projevuje se ve všech skutcích, které usilují o budování lepšího světa. Láska ke společnosti a nasazení pro společné dobro jsou výsadní formou nezištné lásky, která zahrnuje nejen vztahy mezi jednotlivci, ale také „makrovztahy“ – společenské, ekonomické, politické. (…) Vnímá-li někdo Boží povolání k tomu, aby společně s druhými zasahoval do těchto sociálních dynamismů, musí pamatovat, že je to součástí jeho spirituality, že je to projev milosrdné lásky a že tímto způsobem dozrává a posvěcuje se.

(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 231; 2015)

Láska zahrnuje nejen ty, kdo žijí na zemi, ale i ty, kdo již zemřeli, i celé peklo, a dokonce i ty, kdo se dosud nenarodili, jinými slovy: celého Adama. Je třeba mít soucitné srdce a milovat nejen lidi, ale také mít v úctě každého tvora, vše stvořené.

(Silván z Athosu /1866–1938/)

Chraň se propadat sebelitování, jako kdybys byla ta nejubožejší nešťastnice, to jsou výrazy naprosto nevhodné pro služebnici Boží. Takové výroky se rodí v poraženeckém srdci a nejde o nic jiného než o projevy netrpělivosti a nelibosti.

(Pater Pio, OFMCap /1887–1968/, korespondence)

Pouze člověk připravený žasnout dokáže opravdu ztichnout. Pouze ten, kdo je probuzen úžasem, je ve stavu opustit všechna naučená vysvětlení a ztichnout před skutečností. Podle Krista vede cesta právě tudy: blažení jsou tiší. Oni zdědí svět. Svět nepatří těm, kdo si ho podmaní vysvětlením. Svět patří těm, kdo mu v lásce a s porozuměním naslouchají. Nemůžeme však porozumět, dokud se nenaučíme umění vnitřního ticha. To ticho se zrodí až tehdy, když se vzdáme. Ve chvíli, kdy přestaneme brát sami sebe tak smrtelně vážně. Teprve když přestaneme s urputností trvat na svých vysvětleních, konceptech a představách, najdeme odvahu pustit vše z ruky a žasnout. Tehdy nastane ticho a my vstupujeme do porozumění.

(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)

Kde jinde byste uctívali Hospodina „v duchu a v pravdě“ než tam, kde žijete? V přítomném čase, na přítomném místě a nikde jinde. Náš Bůh je Bohem přítomnosti a je také Bohem odtud. Naše pomyslné poutě jsou vždy útěkem od živého Boha – oč světější bych byl jinde! (…)
Pro křesťanský život je zásadní, aby byla prolomena hranice mezi posvátnými a světskými místy, která nám tak vyhovuje. Toto rozdělení není v duchu evangelia a já mám za to, že Ježíš trávil svůj čas naopak tím, že strhával všechny opony v chrámu oddělující běžný život od Boží přítomnosti. Boží přítomnost musí přesahovat hranice kostela. A vy si u sebe doma můžete zvyknout na to, že jdete na pouť do koupelny nebo v průvodu do ložnice. (…) Bůh přebývá v naší ložnici, a my jsme o tom nevěděli. Bůh bydlí u nás doma, a my jsme to nevěděli.

(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)