KARMEL

Svěřím se ti s tím, na co jsem přišla: když jsem Pánu Bohu neustále opakovala, že mé vyhnanství je tak dlouhé, bylo to ode mě neomalené. Je to, jako bych mu říkala: rychle mě odsud vezmi, protože jsem unavená a trpět pro tebe mě už nebaví. S tím je teď jednou provždy konec!

(Leonie Martinová /1863–1941/, dopis sestře Pavlíně, říjen 1932)

Velmi mnoho našich karmelských svatých a blahoslavených má osobní, bezprostřední zkušenost s válkou. Nejde přitom jenom o karmelitány 20. století, jako svatý Titus a blahoslavený Hilarius, kteří zahynuli v Dachau, nebo svatá Terezie Benedikta (Edith Stein), která byla zavražděna v Osvětimi. Nejde jenom o ty, kdo obětavě pomáhali raněným, jako svatá Jáchyma za karlistických válek ve Španělsku nebo blahoslavená Kandelárie během kruté vojenské diktatury ve Venezuele. Několik našich světců prožilo válku ve zbrani. Někteří se na agresi sami podíleli, jako ctihodný Vavřinec od Vzkříšení, který se účastnil třicetileté války a pak se léta trápil vracejícími se vzpomínkami, nebo jako blahoslavení Dionýsius a Redemptus, kteří se jako mladí kluci nechali naverbovat do „speciální vojenské operace“ daleko od domova. Jiní se aktivně agresorovi postavili, jako blahoslavený Rafael během protiruského povstání roku 1863, nebo dnešní světec, svatý Nonius.

Při vzkříšení těla budou postižení zhojena, ale „stopy postižení“ zůstanou jako znamení cti, jak to podle Akvinského v návaznosti na Augustina platí pro rány mučedníků. Naděje na vzkříšení se nestává nadějí na vymazání životních zkušeností, včetně našich postižení, ale nadějí, že Bůh vzkřísí a promění naše konkrétní životy s jejich konkrétními slabostmi a zraněními.

(Kate Ward, Virtue and Human Fragility, Theological studies 81; 2020)

Myslím, že máme Bohu v tomto našem životě a ve všem, co dobrého nám dává, osvědčovat takovou lásku a důvěru, abychom se, přijde-li doba – ale skutečně až tehdy! –, odebrali k němu s láskou, důvěrou a radostí. Aby však člověk – mám-li to říci názorně – v náruči své ženy toužil po onom světě, to je mírně řečeno nechutné a rozhodně to není Boží vůle. Boha máme nalézat a milovat v tom, co právě dává; když se Bohu zlíbí a dopřeje nám okusit úchvatné pozemské štěstí, nemáme být zbožnější než on a nechat toto štěstí zčervivět nadutými myšlenkami a požadavky nebo přebujelou náboženskou fantazií, která nikdy nemá dost na tom, co Bůh dává. Tomu, kdo nalézá Boha v pozemském štěstí a děkuje za ně, budou vždy dopřány chvíle, v nichž si připomene, že všechno je jen něčím předběžným, že si srdce má zvykat na myšlenku věčnosti, a konečně přijdou i takové chvíle, kdy můžeme docela upřímně říci: „Chtěl bych být doma…“ Ale všechno má svůj čas a hlavní je držet s Bohem krok, nepředbíhat ho stále o pár kroků, ale zároveň se za ním ani o krok neopožďovat. Je to pýcha, chce-li někdo mít všechno najednou, manželské štěstí i kříž i nebeský Jeruzalém, v němž není mužů ani žen.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, příteli, 5. prosince 1943; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

jsme smrtelní lidé
citlivý uzlík nervů Bože
oheň nás pálí voda dusí
kráčíme od ztráty ke ztrátě
od opuštěnosti k opuštěnosti
zaskočeni takovou bolestí
jak ti máme důvěřovat
buď shovívavý k pochybnostem
a velkorysý k našemu hněvu
dej nám odvahu k pravdivosti
zjev světlo skryté v srdci
temného drahokamu života

(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)

Na své mrtvé chci vzpomínat před Tebou, můj Pane, na všechny ty, kteří kdysi ke mně náleželi a ode mne odešli. Je jich mnoho, tolik, že je nemohu přehlédnout jedním pohledem, ale musím ještě jednou ve vzpomínce projít cestu svého života, chce-li je můj smutek všechny pozdravit. Když to dělám, je mi, jako by na cestě mého žití pochodoval proud lidí a každou chvíli bez rozloučení a mlčky se někdo z nich oddělil a z cesty zmizel v temnu noci. (…)
Prodlévám svým srdcem u těch, kteří ode mne tak odešli. Za ně není žádná náhrada, žádný člověk, který by ten zástup zase doplnil, když někdo náhle, nečekaně již není. Neboť v pravé lásce nemůže nikdo druhého nahradit. Pravá láska totiž miluje druhého v oné hloubce, v níž je každý jen on sám. Proto každý z těch zesnulých vzal s sebou kousek mého srdce, ano, ba často celé moje srdce, když smrt prošla středem mého života. Kdo vskutku miloval a miluje, toho život se mění už před jeho umíráním v život s mrtvými. Neboť mohl by snad milující zapomenout na své mrtvé? (…)
Duše, nezapomeň na své mrtvé. Oni žijí. Žijí bez závoje, ve světle věčnosti tvůj vlastní život, jenž je v tobě dosud skrytý. Tvoji živí, Bože živých, ať nezapomínají na mne mrtvého. Bože, který jsi jim poskytl již všechno, sebe samého, dej jim i to, aby se jejich mlčení stalo nejvýmluvnějším slovem jejich lásky ke mně, slovem, které i mou lásku k nim uvede do jejich života a jejich světla. (…)
Když říkám: Pane, dej jim věčné odpočinutí a světlo věčné ať jim svítí, pak ať je má modlitba jen ohlasem toho slova lásky, kterým oni sami v tichu své věčnosti za mne prosí: Pane, dej jemu, jehož ve Tvé lásce milujeme jako nikdy předtím, dej mu po boji jeho života věčné odpočinutí, a Tvé věčné světlo ať i jemu svítí jako nám.
Duše, nezapomeň na své mrtvé. Bože všech živých, nezapomeň na mrtvé, abys byl jednou také mým životem. Amen.

(Karl Rahner SJ /1904–1984/, úryvek z textu Bůh živých)

„Věřím ve společenství svatých.“ Mrtví jsou spojeni se živými, ať už se jedná o naše přímé předky, o svaté v nebi nebo i o takzvané duše v očistci. Všichni a všechno jsou jeden celek, jen v různých fázích, a Bůh to všechno dohromady miluje (a my, doufejme, také). V tomto pohledu na svět nám spásu přináší nikoli to, že jsme osobně dokonalí, ale to, že jsme „součástí těla“.

(Richard Rohr /*1943/, Univerzální Kristus)

K rozpoznání toho, co nám chce Pán říci prostřednictvím nějakého světce, není potřeba se zabývat každým detailem [jeho životní cesty], protože ta může zahrnovat také omyly a pády. Ne všechno, co říká nějaký světec, je zcela věrné evangeliu; ne všechno, co koná je autentické a perfektní. Je třeba uvažovat o celku jeho života, o celé jeho cestě ke svatosti, o osobnosti, která odráží něco z Ježíše Krista a vyloupne se, až když se podaří poskládat smysl celku.
Je to silná výzva pro každého z nás. Také ty potřebuješ uchopit celek svého života jako poslání. (…) Pán ho dovrší i uprostřed tvých omylů a slabých chvil, jen když neopustíš cestu lásky a zůstaneš stále otevřený jeho nadpřirozenému působení, které očišťuje a osvěcuje.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exsultate, odst. 22–24; 2018; papež zde odkazuje na myšlenky Hanse Urs von Balthasara, Teologia e santita; 1987)

Jestli se někdy stanu svatou, určitě budu světicí temnoty. Neustále budu z nebe odcházet, abych rozsvěcovala světlo v těch, kdo jsou na zemi v temnotě.

(Matka Tereza /1910–1997/, dopis otci Neunerovi, 6. března 1962)

Máme nebeskou vlast. V jistém smyslu je však příliš těžké ji milovat – neznáme ji; a především je v jistém smyslu příliš snadné ji milovat – můžeme si ji představit, jakou chceme. Hrozí, že budeme pod tímto pojmenováním milovat smyšlenku. Pokud je láska k této smyšlence dostatečně silná, každá ctnost je pak snadná, ale také bez hodnoty. Milujme zdejší vlast. Je skutečná; vzdoruje lásce. Bůh nám ji dal, abychom ji milovali. Chtěl, aby milovat ji bylo obtížné, ale možné.

(Simone Weilová /1909–1943/, úryvek z eseje Formy implicitní lásky k Bohu)