KARMEL

Některé duchovní směry trvají na tom, že je třeba se zbavit touhy, čímž se člověk osvobodí od bolesti. My ale věříme, že Bůh miluje radost člověka, že všechno stvořil, „abychom to mohli užívat“ (1 Tim 6,17). Nechme se unášet radostí z jeho něhy, když nás vyzývá: „Synu, máš-li něco, dopřej si. Nezbavuj se přítomného dobra“ (Sir 14,11.14).

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 149; 2016)

Bohu cestou do práce nebo během odpočinku řekněte, že ho milujete. Ale bez křečovitosti a vnitřního napětí; naopak, s radostí nad tím, že se cítíte být jeho dítětem, neboť jím jste. A vše ostatní, co patří ke každodennímu zaneprázdnění, se udělá tak trochu samo od sebe, jakoby nádavkem – a o nic méně dobře, když to Vaším prostřednictvím dělá Bůh. A často mu říkejte děkuji!

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Kvůli „pravidelnosti“ modliteb se netrapte, jednejte tak, jak to okolnosti vyžadují. Existuje cosi, co Vám nikdy nikdo nevezme: je to Vaše touha patřit Bohu, patřit Mu stále víc.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

V Eucharistii dochází stvoření svého největšího povýšení. Milost, která má sklon se projevovat hmatatelným způsobem, dosahuje úžasného vyjádření, když se sám Bůh, jenž se stal člověkem, dává za pokrm svému stvoření. Na vrcholu tajemství Vtělení se chtěl Pán dotýkat našeho nitra skrze úlomek hmoty. Nikoli shůry, ale zevnitř, abychom se s ním mohli setkat v našem vlastním světě. V Eucharistii je plnost již uskutečněna a je životním centrem vesmíru, překypujícím centrem lásky a nevyčerpatelného života. V jednotě s vtěleným Synem přítomným v Eucharistii celý kosmos vzdává díky Bohu. Vskutku, Eucharistie je vlastně kosmickým aktem lásky: Ano, kosmickým! Protože i když se slaví na malém oltáři vesnického kostela, Eucharistie se vždy v jistém smyslu slaví na oltáři světa. Eucharistie sjednocuje nebe a zemi, objímá a prostupuje všechno stvoření. Svět, který vyšel z Božích rukou, se vrací k němu v radostném a plném klanění. V eucharistickém chlebu je stvoření nasměrováno ke zbožštění, ke svaté svatbě, ke sjednocení se samotným Stvořitelem.

(papež František, Encyklika Laudato si´, odst. 236; 2015)

Někteří „velmi věrní“ křesťané říkají, že se nestarají o politiku, a myslí při tom, kdoví jaká to není ctnost. A přece se tím „nestaráním se“ většinou jen umožňuje banditům všeho druhu, aby si dělali, co chtějí.
Nejkřiklavěji se toto naše selhávání ukázalo u Němců v minulé válce. Jde tedy, konkrétně vzato, o otázku kolektivní viny, viny v první řadě Němců, ale i všech ostatních, i nás. Mluvíme-li o tom, jak se chovali a jak se měli chovat za Hitlera Němci, především němečtí křesťané, má nás to přimět k porovnání, jak se chováme nebo máme chovat my, čeští katoličtí křesťané, při řešení analogických problémů…

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; úryvek z článku Kdo byl vinen, aneb vy jste světlo světa, otištěno v „Katolíku“, 12. ledna 1947; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)

Nehledejte velké věci, prostě dělejte malé věci s velkou láskou. Čím menší věc, tím větší musí být naše láska.

(Matka Tereza, instrukce sestrám, 30. října 1981)

Vyhněte se každé přepjatosti ve vztahu k Bohu. Udělejte ze své činnosti rozjímání, to se Vám podaří, když v dětech a ostatních, s nimiž spolupracujete, budete vidět Krista. Přijímáte v nich Krista, který ve Vás chce růst, který od svatého křtu je ve všech.

Já sám – mohu Vám to svěřit? – nejlépe rozjímám uprostřed shonu při péči o nemocné. „Byl jsem nemocen, a vy jste mě ošetřili.“ Nemocné tělo mých pacientů je pro mne tělem Ježíšovým, kterého se v nevýslovném štěstí smím dotýkat.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, dopis řeholní sestře – učitelce, 21. října 1957)

Cele očekávejte pomoc od Boha, jenž je Láska. Ve chvíli, kdy vše bude vypadat zoufale, postačí jeho jediné dechnutí, a temnota se rozptýlí a Vám se dostane pokoje.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Když si myslíme, že všecko je jenom bílé nebo černé, zavíráme někdy cestu milosti a růstu a odrazujeme od cest posvěcování, které vzdávají Bohu slávu. Připomeňme si, že „malý krůček uprostřed velkých lidských omezení může být Bohu milejší než zvnějšku korektní život toho, který prožívá své dny, aniž by čelil vážným těžkostem“. Upřímně věřím, že Ježíš chce církev pozornou vůči dobru, které Duch Svatý rozsévá uprostřed slabostí…

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 305, 308; 2016; citace uvnitř textu je z apoštolské exhortace Evangelii gaudium; 2013)

Blahoslavení, kteří trpí tím, že nevidí církev tak krásnou, jak by si přáli a které tato skutečnost přivádí jen k větší poslušnosti a snažnější prosbě. Je to hluboká námaha, ale má vysokou nadpřirozenou hodnotu. Nikdy to nebudeme říkat dost často: katolík je ten, kdo si je jist existencí Ježíše Krista–Boha na základě určitých důvodů a navzdory mnoha pohoršením.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 4. července 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)