KARMEL

Fragment textu řeholeTEXTY Z TRADICE

V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.

Vezmi si krev našeho těla, našich duší… Vezmi ji do svého kalicha, jenž Ti podal anděl, do kalicha, jenž den co den pozvedá Tvůj kněz! Proměň nás, Pane, proměň naši hříšnou krev, proměň ji na krev své lásky.

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 13; v době 2. světové války)

Kněz prožívá svou typickou účast na obřadu slavení mše svaté díky daru, který obdržel ve svátosti kněžství: tato typická účast se projevuje předsedáním.
Aby byla tato služba vykonávána dobře – a dokonce s uměním! –, je zásadní, aby si kněz především živě uvědomoval, že díky milosti je on sám zvláštní přítomností Vzkříšeného. Svěcený služebník je sám o sobě jedním ze způsobů Pánovy přítomnosti, která činí křesťanské shromáždění jedinečným, odlišným od jakéhokoliv jiného setkání. Tento fakt dává „svátostnou“ hloubku – v širším slova smyslu – všem gestům a slovům toho, kdo předsedá. Shromáždění má právo zakusit v gestech a slovech předsedajícího touhu Pána, který dnes – stejně jako při poslední večeři – chce s námi jíst velikonočního beránka. Sám kněz by měl být ohromen touto touhou po společenství, kterou má Pán vůči každému člověku: jako by byl postaven mezi Ježíšovo srdce planoucí láskou a srdce každého věřícího, které je předmětem Pánovy lásky. Předsedat eucharistii znamená ponořit se do výhně Boží lásky.

(papež František, apoštolský list Desiderio desideravi, odst. 56.57; červen 2022)

Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha. To je poslední modlitba našeho Mistra, našeho Milého. Kéž by mohla být i naše. A kéž to není jen modlitba naší poslední chvíle, nýbrž modlitba každého našeho okamžiku…

(Charles de Foucauld /1858–1916/, zápisky, 1897)

Utrpení Boha v lidském těle mě učí úctě k slabosti těla, jak to říci: bolest, nemoc, smrt dostávají Kristovou účastí jiný význam. Snad jsou v člověku to nejlidštější? Má v nich člověk Boha za bratra? Lidská díla, činy, rozum a síly neposkytnou takové sblížení, jaké dává tělesná slabost…

(Wanda Półtawská /1921–2023/, deníkový zápis, Bílá sobota 1967)

Ježíš je dobrotivý, když dovoluje, že v těchto bouřlivých dobách smíme osvědčovat svou věrnost jeho církvi, kterou si získal svou krví. Kéž nám v tyto dny pomůže, abychom ho doprovázeli v jeho cestě vzhůru do Jeruzaléma. Kéž nám tichá Panna Maria vyprosí, abychom mohli tak jako ona zakoušet útrpnost s jeho utrpením.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Ježíš Kristus je dnes křižován v těle Ukrajiny a my se mu klaníme v ranách prostých lidí. Velmi často, když navštěvuji nemocnice a vidím mladé lidi po amputaci končetin – je jich okolo pěti tisíc –, říkám: „Pane, to jsou Tvé rány. Pane, nemohu Tě uctívat jen v kostele. Je mou povinností uctívat Tě zde, v ranách mého lidu.“

(Svjatoslav Ševčuk, řeckokatolický arcibiskup Kyjeva, 19. března 2024)

Pozoruji, že první teplé jarní dny ve mně něco trhají; poznáš to na sobě také. Když se příroda opět probouzí k životu, ale náš vlastní život a dějinné svazky, v nichž žijeme, dosud nehybně setrvávají v nevyřešeném napětí, pociťujeme tento rozpor zvláště silně; nebo vlastně to snad není nic jiného než touha, a pak je docela dobré, že ji opět jednou silně pociťujeme; pokud jde o mne, musím rozhodně říci, že jsem po mnoho a mnoho let nežil sice bez cílů, úkolů a nadějí, které mě zcela absorbovaly, ale přece jen bez osobní touhy; a snad právě tím člověk předčasně zestárl. Všechno to začalo být příliš „věcným“; nějaké cíle a úkoly má dnes skoro každý, všecko se nesmírně zvěcňuje a zpředmětňuje, ale kdo si dnes ještě troufá mít silný osobní cit, skutečnou touhu; kdo se bude namáhat a mrhat síly, aby v sobě uchoval touhu, šlechtil ji a nechal přinášet plody? (…) My se ale chceme radovat z toho, co nás ještě dokáže trochu silněji uchvátit, a bolesti s tím spojené pokládat za bohatství. Vysoká napětí dávají silné jiskry (nebo to podle fyziky nesouhlasí? V tom případě to přelož do správné řeči!).

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, příteli, 11. dubna 1944; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

Nenech se příliš trýznit tím, abys rychle dosáhla uzdravení svého srdce, protože tato trýzeň by ho učinila ještě slabším než je teď. Nenamáhej se přespříliš v tom, že chceš přemoci svá pokušení, poněvadž toto násilí by Tě ještě více oslabovalo. Pohrdej těmito pokušeními a nevěnuj jim velkou pozornost. Představuj si ukřižovaného Ježíše, jak je ve Tvé náruči…

(Pater Pio, OFMCap /1887–1968/, korespondence)

Duchovní cesta, kterou nám Josef ukazuje, není cestou, která vysvětluje, nýbrž cestou, která přijímá. (…) První etapou každého pravého vnitřního uzdravení je přijetí vlastního údělu, neboli otevření se také tomu, co jsme si ve svém životě nevybrali. (…) Přijetí je způsob, jakým se v našem životě projevuje dar statečnosti, pocházející od Ducha svatého. Jedině Pán nás může obdarovat silou přijímat život takový, jaký je, včetně jeho rozporuplných, nečekaných a bezútěšných aspektů. (…)

Jako Bůh řekl našemu světci: „Josefe, synu Davidův, neboj se,“ jako by opakoval i nám: „Nebojte se!“ Je třeba odložit vztek i zklamání a dát prostor tomu, co jsme si nevybrali, a přece se to děje, nikoli se světskou rezignací, nýbrž s velkou odvahou. Když takto život přijmeme, pronikneme k jeho hlubšímu smyslu. Život každého z nás může znovu zázračně nastartovat, najdeme-li odvahu žít ho podle evangelia. Nezáleží na tom, jestli se zdá, že se vše zvrtlo a něco je už nevratné. Bůh může dát rozkvést květům na poušti. Třebaže nám naše svědomí něco vyčítá, Bůh „ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí“.

(papež František, Patris corde, Apoštolský list u příležitosti 150. výročí vyhlášení svatého Josefa za Ochránce všeobecné církve; 2020)

Bůh nám dává na srozuměnou, že v každém kříži, který na nás buď zvenčí nebo zevnitř dolehne, je pokaždé kus jeho lásky a jeho skrytého světla, a že když si ten kříž budete tisknout k srdci, až ho zlomíte, vyjdou z něho paprsky. „Ten, komu nestačí Bůh, je pořádně lakomý,“ to jsou slova, která z Marie od Vtělení učinila světici.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

„Úspěch,“ říká Martin Buber, „není žádné ze jmen Božích.“ Pointa křesťanského tkví v tom, že světská neúspěšnost, bankrot na kříži, byl vrcholem křesťanské plodnosti. Vzdát se všech vlastních plánů ve prospěch nepochopitelné vůle Otce, v poslušnosti uprostřed duchovní noci být veden „kam nechceš“, zapadnout do země jako pšeničné zrno, v tom tkví princip nové, světsky nepochopitelné plodnosti…

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Cesty k ujasnění)

Připomínáme

01 čvn 2024;
09:00 - 13:30
Setkání terciářů Praha - Liboc
03 čvn 2024;
18:00 - 21:00
Setkání terciářů Velké Meziříčí
10 čvn 2024;
17:30 - 19:30
Setkání terciářů Brno
12 čvn 2024;
00:00
bl. Hilarius Januszewski, mučedník
14 čvn 2024;
00:00
sv. Elizeus, prorok

Kalendář

květen 2024
Po Út St Čt So Ne
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2

Přihlášení