KARMEL

Duchovnost znamená ctít lidskou cestu, milovat a ji a prožívat ji se vší její zázračností a tragičností. „Bůh k tobě přichází převlečen za tvůj život,“ moc dobře říká moje přítelkyně Paula D’Arcy. Kdo by si to pomyslel? Mně pořád říkali, že hlavní je, aby člověk chodil do kostela.
Autentické křesťanství není ani tak systém víry, jako systém života a smrti, který nám ukazuje, jak darovat svůj život, jak darovat svou lásku a jak nakonec darovat svou smrt. V podstatě tedy, jak „darovat“ – a tím se spojit se světem, se vším dalším stvořením a s Bohem.

(Richard Rohr /*1943/, Univerzální Kristus)

Chci Ti předložit svůj všední den, Pane. Dlouhé hodiny a dny, jež jsou vyplněny vším možným, jen ne Tebou. Pohlédni na tento všední den, můj mírný Bože, jenž jsi milosrdný k člověku, který neznamená téměř nic než všední den; pohleď na mou duši, která není téměř nic než cesta, na níž se nekonečně posunuje veteš světa, jeho nespočetné maličkosti, prázdné řeči a marný spěch, zvědavost a předstíraná důležitost. (…) Moje ubohá duše se stala jakoby obrovskou zásobárnou, do níž se dováží den co den „všechno“ a ze všech stran, až je naplněna až po střechu jen všedním dnem. (…)
A pohleď, můj Bože, kdybych chtěl prchnout před svým všedním dnem, kdybych se chtěl stát kartuziánem, abych už nic nemusel konat nežli v mlčenlivém klanění dlít před Tvou svatou tváří, byl bych pak vskutku povznesen nad všední den? Když myslím na ty hodiny, kdy stojím u Tvého oltáře nebo recituji modlitbu Tvé církve, pak vím, že ne vždy jsou světské záležitosti tím, co činí mé modlitby všedními, ale že já sám jsem ten, kdo může proměnit i nejsvětější dění v hodiny šedých všedních dnů. Proto vím, že existuje-li pro mne vůbec nějaká cesta k Tobě, že jde skrze všední den. (…)
Co Ti tedy mám říci v této hodině, když se jako všední, každodenní stavím před Tvou tvář? Jen jednu prosbu zajíkavě přednáším, prosbu o Tvůj nejobvyklejší dar a nejvyšší, o Tvou lásku. Dotkni se mého srdce svou milostí. Dej mi, když se chápu věcí světa s radostí či s bolestí, chápat a milovat v nich Tebe.

(Karl Rahner SJ /1904–1984/, úryvek z textu Bůh mého všedního dne)

Řekl bych, že dříve bylo mnohem snazší žít řeholní zasvěcení, protože v předkoncilním období existovala velmi jasná a přesně definovaná koncepce církve. Pro tehdejší dobu byla možná dobrá. I já jsem k ní byl koneckonců veden, s touto vizí jsem vyrůstal odmala. Vše bylo jasně dané a zcela podléhalo disciplíně. (…) Dnes se musíš nasadit osobně, ty sám musíš hledat Boží vůli, ať už v komunitě, se svými představenými nebo třeba sám, ale musíš se vydat hledat Boží vůli.
David se s důvěrou v Boha nabídl, že bude bojovat s obrem. Dali mu tedy Saulovo odění, přilbu a zbraně. Naložili na něj veškerou výzbroj, ale on v ní nebyl schopen chodit. Z vnuknutí Ducha Svatého se tedy rozhodl zátěž odložit: „Ne, takto bojovat nemůžu, jinak prohraju. Všechno, co mám na sobě, musím odložit a bojovat jen s tím, co je moje.“ Totéž by měl vyslovit každý zasvěcený člověk: „Zápolím se životem i se vším okolo pouze s tím, co je moje.“ Ale co je vlastně moje? To, kým jsem: člověk, pokřtěný, mám jméno a příjmení, jsem členem určitého institutu, konkrétní rodiny… To je moje. A je na mně, abych vedl dialog a vydával se do boje právě s tím, co je moje, a nikoli se vzorci, které jsou mi vnucovány, s rozmary či s vypěstovanými nezdravými návyky nebo se spoustou jiných věcí, jež nemají s charismatem nic společného.
Mnohokrát se nám díla stala léčkou. Přisuzuje-li se jim příliš velký význam, pak se zastiňuje síla charismatu. To vše úzce souvisí s procesem dialogu se světem. Díla mají být důsledkem tohoto dialogu. Je nutné položit si jednoznačné otázky a pravdivě na ně odpovídat. Jsem-li ale nucen usilovat o přežití látáním děr ve struktuře, která byla užitečná před padesáti lety, ale teď už zjevně není k ničemu, pak mařím a podrývám podstatu díla a mrhám svým zasvěceným životem.

(papež František, rozhovor s Fernandem Pradem, citováno podle knihy Síla povolání, zasvěcený život dnes, Paulínky 2019)

Abba Sisoes se zeptal jednoho bratra: „Jak se máš?“
Druhý mu odpověděl: „Marním své dny, otče.“
A starší odpověděl: „Já, i když promarním den, vzdávám díky.“

(apofthegma připisované egyptským otcům)

Maria uschopňuje lidské srdce k přijetí reality, se vší její bolestí – není ochranou před bolestí, ale skrze své otevření, radikálně zajištěné její bezhříšností, je na zlo citlivější, protože nemá hrubou kůži zlozvyku a otupění. Je citlivým pozadím, které přijímá svět, je jím i tvarováno, dává se mu k dispozici. Maria není pokorná jen před Bohem, ale i před stvořením, slouží mu, opatruje. Slouží mu i svým pokojným odchodem, nezanechává hrob, smutek, dluhy, nezavazuje nás k strnulé pietě, ale odkazuje nám i svým odchodem důvěru v Boha, nezaměřuje nás na sebe, ale stává se cestou, směrovkou, průvodkyní.

(Petr Beneš CSsR /*1965/, Vzhůru srdce; citováno podle stejnojmenné knihy meditací nad Písmem, Portál 2023)

Do nebe se můžeme dostat jedině tak, že umíráme na kříži za druhé lidi. A na kříži člověk neumírá jen vlastními silami, bez pomoci. Potřebuje katovu pomoc. Musíme zemřít, jako zemřel Kristus, za ty, jejichž hříchy jsou nám hořčejší než smrt – velmi hořké, protože jsou právě jako ty naše. Musíme zemřít za ty, jejichž hříchy nás zabíjejí a které přes naše dobré úmysly zabíjí množství našich vlastních hříchů.

(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 11.9)

Chceš uctít Kristovo tělo? Nedovol, aby se jím pohrdalo v jeho údech, totiž v chudácích, kteří se nemají do čeho obléci! Ani to nedělej tak, že bys ho uctíval zde v kostele slavnostními rouchy, ale venku nedbal, že je zkřehlé zimou a má chatrné šaty. Jaký z toho má Kristus užitek, jestliže je obětní stůl obtěžkán zlatými nádobami, ale on sám v osobě chuďasa hyne hladem? Nejdříve nasyť lačného, a potom z přebytku vyzdob oltář. A k čemu je zapotřebí krášlit oltář pokrývkami protkanými zlatem, když jemu neposkytneme ani nutné svršky? Proto když zdobíš bohoslužebné místo, nezavírej srdce před trpícím bratrem, neboť tento živý chrám je drahocennější než onen.

(Jan Zlatoústý /349–407/, Homilie na Matouše, 50, 3–4)

Maria je tou, která umí přetvořit jeskyni pro zvířectvo na Ježíšův příbytek několika nuznými plenkami a mořem něhy.
Ona je malou služebnicí Otce, která ve chvále překypuje radostí.
Je pozornou přítelkyní, která stále bdí, aby v našem životě nedošlo víno.
Má srdce proniknuté mečem a rozumí všem bolestem.
Jakožto matka všech je znamením naděje pro národy, které trpí porodními bolestmi, dokud nevykvete spravedlnost.
Je misionářkou, která se nám přibližuje, aby nás provázela životem a svou mateřskou láskou otevírala lidská srdce víře.
Jako opravdová matka kráčí spolu s námi, spolu s námi bojuje a nepřetržitě nás zahrnuje blízkostí Boží lásky.

(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium 286)

Boží láska ke každému z jeho tvorů není obecnou, neodlišenou láskou, která by zahrnovala lidstvo jako celek. Bůh není sociální zabezpečení. Nemiluje lidstvo jako celek; miluje každého muže a každou ženu, každého zvlášť. A aby nám to sdělil, nenašel jiný způsob než vyvolení.
Vyvolil si Abraháma, aniž by tento muž měl nějaké zvláštní vlastnosti. Vybral si Izáka. Vybral si Jákoba a jeho potomky. Jen tak. Bez upřednostnění je láska mdlá, nevýrazná, ne dost vážná; ostatně sám Bůh nás nežádá jen o to, abychom ho milovali, ale abychom mu dávali přednost před vším ostatním. Tak ukazuje, že i on je schopen milovat opravdově, milovat šíleně, milovat upřednostňující láskou.
A od nás žádá, abychom toto upřednostnění uznali. Abychom tak nějak uznali, že Boží láska není samozřejmost, základní zákon vesmíru jako gravitace, nutný fakt. Je to dar a on ho dává tomu, koho si vybere. Například Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi, aniž by měli nějaké zvláštní vlastnosti. Jen musíme uznat, že Bůh má právo mít přátele. A pokud uznáme, že Bůh může mít přátele, můžeme mezi nimi být i my.

(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)

Buď ke mně milosrdný, můj Bože. Když prchám před modlitbou, nechci prchat před Tebou, nýbrž sám před sebou ve své povrchnosti; nechci uniknout Tvé nekonečnosti a svatosti, nýbrž pusté prázdnotě tržiště své duše, na němž bloudím, když prchám před světem, a přesto nemohu vstoupit do svatyně nitra, kde jedině bych Tě mohl nalézt a Tobě se klanět. (…)
Co mám konat? Věřím, že jsi mi uložil se modlit, a že s Tvou milostí to také mohu. Pak však může být ta modlitba, kterou ode mne žádáš, v podstatě jen čekání, mlčenlivá pohotovost, až Ty, jenž jsi vždy přítomen ve vnitřním středu mého bytí, mi zevnitř otevřeš bránu, abych i já vstoupil do sebe sama, do skryté svatyně svého života, abych tam před Tebou alespoň jednou vylil misku krve svého srdce. To pak bude hodina mé lásky. Zdali přijde „v modlitbě“, nebo v jiné hodině rozhodující o spáse mé duše, nebo v mém umírání, zdali mi bude jako tato hodina mého života zjevná nebo nikoliv, zdali bude trvat dlouho nebo krátce, to vše je známo pouze Tobě. Ale já musím být v pohotovosti a čekat, abych – otevřeš-li snad bránu tiše a nenápadně – abych já, ztracený v záležitostech tohoto světa nezameškal vstoupit do sebe a do Tebe. Pak budu v chvějících se rukou držet sebe sama, toto bezejmenné něco, v němž ještě jsou všechny mé síly a vlastnosti jedno ve svém původu, a toto bezejmenné Ti vrátím zpět v oběti lásky. (…)
To je poslední smysl všech mých každodenních modliteb. Ne, co přitom myslím, ne, k čemu se rozhoduji a co cítím, ne toto konání mého povrchního myšlení a chtění, to není to, co se Ti na mé modlitbě líbí. To všechno je Tvé přikázání a Tvá milost, aby duše byla pohotová pro tu hodinu, kdy jí dáš možnost, aby svou modlitbou vešla v Tebe. Dej mi, ó Bože mých modliteb, milost, abych v modlitbě očekával Tebe.

(Karl Rahner SJ /1904–1984/, úryvek z textu Bůh mých modliteb)