Doporučujeme
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
O štěstí se píše na každé stránce evangelia. Pokud v nás zmínka o něm vyvolává nostalgii, bude pro nás bolestné neustále narážet na zaslíbení, která se tam hojně objevují. „To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila.“ A co teprve slavný úryvek z Blahoslavenství, kde Ježíš hlásá jedno štěstí za druhým! (…) Je skutečně proč plakat, když tyto přísliby už neprobouzejí naši touhu, ale jen lítost nad dávnými iluzemi.
Evangelium dává tomuto štěstí mnoho jmen: věčný život, Boží království, radost, společenství s Bohem. A na rozdíl od častého přesvědčení ho neslibuje na onom světě, po skončení pozemského života poznamenaného utrpením. Ježíš neslibuje, on dává; neohlašuje zítřek, ale mluví o dnešku. (…)
Křesťanský život spočívá v odvaze nevzdávat se radosti, v odvaze hledat štěstí. Protože štěstí je to, co pro nás chce Bůh; protože štěstí je naše povolání.
(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)
Prostoduchá teologie, která Boha usazuje na trůn vesmíru jako soudce a nechává ho udělovat jednou požehnání a jindy kletby, dělá i z nás suverénní, nemilosrdné lidi, kteří soudí a proklínají jiné. To, v jakého Boha věříme, určí, jakými lidmi se staneme. Pokud je náš Bůh Bohem soudu a proklínání, staneme se lidmi, kteří budou každého soudit – oceňovat, anebo proklínat. Pokud je naším Bohem Bůh nepodmíněné lásky, Bůh milování nepřátel, bude nás naše víra měnit v lidi, kteří se učí do své lásky zahrnovat i „ne přátele“.
Závěr evangelia nám předkládá obraz Ježíše na kříži – Svatého, který soudí svět: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí co činí.“ Dříve než naposledy vydechne, dobrořečí těm, kteří ho proklínají. Komu odpustil? Za koho se modlí, komu dobrořečí? Velekněžím, kteří ho falešně obvinili, Jidášovi, který ho zradil, Petrovi, který ho zapřel, Pilátovi, který si zbaběle umyl ruce, neboť „nevěděl, co je pravda“. To je svatost – to je její soud nad světem. Nikoli prokletí, ale milost odpuštění.
(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)
Kde vládne triumfalismus, tam není Ježíš. Jediný triumf, jehož se Ježíš účastní, je ten, který předchází Velkému pátku. Jediný pravý a přijatelný vítězný průvod je ten o Květné neděli. Zde je Pán přítomen. Tento triumf Ti říká: „Připrav se na to, co přijde…“ Neexistují zázračná řešení. Z mého pohledu triumfalismus nikdy nepochází od Ježíše. Ježíšův triumf, ten opravdový, je vždy na kříži.
(papež František, rozhovor s Fernandem Pradem, citováno podle knihy Síla povolání, zasvěcený život dnes, Paulínky 2019)
Když se „dobrý“ lotr obrátil k Ježíši s prosbou o spásu, viděl to, co neviděl nikdo, co si učitelé Zákona nedokázali představit, na co prchající učedníci nemohli zdálky dohlédnout, co oči svatých žen pro množství slz nemohly rozpoznat: Boží království působilo, zjevovalo se a dávalo se jako nikdy předtím. Jediný, kdo spatřil Boží tvář ve tváři ukřižovaného člověka, a to uprostřed vlastní opuštěnosti, je ten, který je často představován jako naděje průměrných…
Dobrý lotr žádá o spásu, ten „zlý“ v podstatě říká totéž: „Copak nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Jsem si dobře vědom toho, že ironie a hořkost toto vyznání víry překrucují a kazí, proto však není méně prorocké: ano, přesně to se Ježíš chystá udělat, a to zcela nepředstavitelným způsobem; chystá se zachránit sebe i nás; ano, je Mesiáš. (…)
K myšlence, že tito dva lotři tvoří dvojici, mě přivedla věta z Claudela, která se jinak týká něčeho zcela jiného: „Světec se modlí svou nadějí a hříšník svým hříchem…“ Je-li Kristus králem vesmíru, není jen králem svatých: v Božím království, stejně jako na Golgotě, jsou svatí a hříšníci. Existuje čistá a vznešená víra a existuje víra zahalená a ubohá. Nejsou však dvě království.
(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)
Nespasí nás dokonalost, ale vědomí vlastní nedokonalosti, zranitelnosti, ale především Boží milost. Duchovní ani církev by neměli přejímat odpovědnost za spásu druhého. Církev a její služebníci mají doprovázet člověka na jeho cestě hledání Boha a proměňování se v Krista, v toho, v něhož jsme se oblékli při křtu. Toho, který jediný je Spasitel. To ale předpokládá velký respekt ke svobodě člověka a ochotu nechat ho i bloudit. Protože nutit někoho k dobru není Boží cesta.
(Marek Drábek OPraem /*1977/, Nevezmeš Boží moc nadarmo)
Většinu zajímala otázka: Přežijeme lágr? Neboť nepřežijeme-li ho, pak nemá toto utrpení žádný smysl. Naproti tomu mne trápila jiná otázka: Má celé toto utrpení, to umírání kolem nás, nějaký smysl? Neboť nemá-li jej, pak by nakonec nemělo smysl ani přežití lágru. Neboť život, jehož smysl stojí a padá s tím, zda si jej uchovám, nebo ne, tedy život, jehož smysl závisí na milosti takové náhody, takový život by vlastně nemělo vůbec cenu žít.
(Viktor Frankl /1905–1997/, A přesto říci životu ano)
Pomysleme kupříkladu na to, co Ježíš učinil se Zacheem. Všichni v něm viděli zlo. Ježíš v něm však objevuje záblesk dobra, a odtud, z jeho zvědavé touhy uvidět Ježíše dává průchod milosrdenství, které zachraňuje. Tak proměnil nejprve Zacheovo srdce a potom jeho život. Ježíš viděl ve vyvrhelech a zavržených nesmazatelné Otcovo požehnání. Ačkoli to byli veřejní hříšníci anebo se dopustili řady špatností, spatřoval v nich Ježíš ono nesmazatelné znamení Otcova požehnání, které podněcovalo jeho soucit. Tato věta se v evangeliu častokrát opakuje: „měl s ním soucit, bylo mu jich líto“. Onen soucit jej přivádí k tomu, že člověku pomáhá a mění mu srdce. Ba co víc, dokonce se sám ztotožňuje s každým, kdo je v bídě, jak stojí v evangeliu o protokolu, podle něhož nakonec budeme souzeni. Ježíš zde říká: „Byl jsem tam, hladový, nahý, nemocen a ve vězení, byl jsem tam“.
(papež František, Katecheze o modlitbě – požehnání; 2. prosince 2020)
V říjnu tohoto roku vydal papež Lev XIV. svou první apoštolskou exhortaci o lásce k chudým Dilexi te – Zamiloval jsem si tě (Zj 3,9). Text dokumentu byl rozpracován již papežem Františkem a nese tak v mnohém jeho rukopis. Jako ochutnávku nabízíme pracovní překlad 5. článku exhortace:
Láska k Pánu spadá v jedno s láskou k chudým. Týž Ježíš, který nám říká: „chudé máte mezi sebou vždycky“, vyjadřuje jinými slovy to samé, když slibuje učedníkům: „Já jsem s vámi po všechny dny“. A zároveň nám přicházejí na mysl Pánova slova: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ Tady nejde o dobročinnost, ale o zjevení: kontakt s těmi, kdo nemají žádnou moc ani postavení, je základním způsobem setkávání s Pánem dějin. Skrze chudé k nám stále promlouvá.
Plný text exortace: ZDE>>>
Dnešní den je zvláštním způsobem věnován všem chudým a přehlíženým. Jednak na dnešní neděli, týden před slavností Krista Krále, připadá již 9. světový den chudých. A pak je tomu dnes právě šedesát let, co byl v závěru 2. vatikánského koncilu formulován Pakt z katakomb, k němuž během tří týdnů připojilo svůj podpis přibližně pět set biskupů z celého světa. Formou dobrovolného závazku se rozhodli být církví chudou, zbavenou všech symbolů a výsad moci. U příležitosti padesátého výročí Paktu byl potom text před deseti lety obnoven a přeformulován s ohledem na potřeby současné doby. K zamyšlení nabízíme nepatrně krácený překlad prvních pěti článků původního znění z roku 1965. Biskupové se zavazují:
1. Budeme se snažit žít jako obyčejní lidé kolem nás, ať už jde o bydlení, stravování, používané dopravní prostředky a všechno, co z toho vyplývá.
2. Jednou provždy se zříkáme nejen symbolů bohatství, ale i bohatství samotného, zejména pokud jde o oblékání spojené s naším úřadem (žádné drahé materiály nebo nápadné barvy) a o používání insignií, které musí pravdivě a věrně odpovídat evangeliu (žádné zlato ani stříbro).
3. Nebudeme na své jméno vlastnit žádný nemovitý či movitý majetek, ani bankovní konto, a to, co je nezbytné vlastnit, přepíšeme na diecéze nebo charitativní a sociální organizace.
4. Kdykoli to bude možné, svěříme správu financí a majetku diecéze komisi kompetentních laických odborníků, abychom byli apoštoly a pastýři, a nikoliv správci majetku.
5. Odmítáme slovní i písemné tituly a oslovení, které vyjadřují společenské nebo mocenské postavení (Eminence, Excelence, Monsignor). Místo toho bychom chtěli být v duchu evangelia oslovováni prostě „otče“.
Moje jsou nebesa,
moji jsou hříšníci,
ať vůle Otcova
i v nich se stane,
s Královnou Karmelu
s námi se modlící
za bratry trpící
prosíme, Pane.
Tvoji jsme na zemi,
tvoji jsme v očistci,
tvoji jsme v příbytcích
v Otcově domě,
hříšníci Karmelu
ztracení v Trojici –
tam, kde je Kristus můj
a celý pro mě...
(Vzpomínka na všechny zemřelé z karmelské rodiny, hymnus z ranních chval)
Duchovní krize může vést v jistém smyslu k překročení víry směrem k jejímu praktickému projevu, tedy lásce. Překročení neznamená ztrátu víry, tedy že by tento plamen v bouři nadobro zhasl, ale že se soustředíme nikoli na plamen samotný, ale na to, co osvětluje. Proměněná víra jakoby ustupuje do pozadí, je pokornější, méně sebestředná a dává přednost lásce…
(Gabriela Ďurašková /*1980/ – Pavel Pola OCD /*1981/, Křehkost a zranitelnost i jako příležitost k růstu)