TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Volejte k Bohu dnem i nocí, obtěžujte ho vytrvalou modlitbou, která je ve skutečnosti jen jiným výrazem lásky. A tato věrnost v lásce bude muset někdy snést i jeho mlčení, aniž bychom o něm kdy pochybovali, stejně jako přijímáme to, že naši blízcí mohou někdy mlčet, a nenapadne nás o nich pochybovat. (…)
Terezka říká: „Zdá-li se mi, že na mě zapomíná, dobrá, má v tom volnou ruku, protože já už nepatřím sobě, ale jemu… Spíš se unaví on, když mě nechá čekat, než já čekáním na něho.“ (…) Jak mě tato důvěra dojímá!
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha; citace z Tereziina dopisu č. 103)
Co může být veselejšího než nekonečno a věčnost? Vědomí toho, že jsem sice proti těm kategoriím nic, ale přesto je se mnou počítáno, protože ani nekonečno a věčnost nesnáší monolog, je to dialog a ten chce být veden člověkem, lidské oko bylo stvořeno, aby vidělo, lidský mozek, aby byl kropenkou, ve které nekonečno a věčnost smočí svoje prsty.
(Bohumil Hrabal /1914–1997/, Radost z myšlení – radost z tvoření)
Pohleď, jak se stal opovrhovaným kvůli tobě, a následuj ho, staň se pro něho opovrhovanou na tomto světě. Velmi urozená královno, když toužíš následovat svého Snoubence, krásnějšího nad všechny lidské syny, který se pro tvou spásu stal nejbídnějším z lidí, opovrženým, zbitým a po celém těle mnohokrát zbičovaným a umíral v mukách kříže: pohleď, uvažuj a nazírej.
Budeš-li trpět spolu s ním, budeš s ním i kralovat; budeš-li s ním cítit bolest, budeš se s ním i radovat, budeš-li s ním umírat na kříži utrpení, budeš s ním v záři svatých vlastnit nebeský příbytek a tvé jméno bude zapsáno v knize života.
(sv. Klára /1194–1253/, druhý list adresovaný sv. Anežce České /1211–1282/)
Lidé si často stěžují na „roztržitost“ při modlitbě. Jejich mysl se zatoulává k nejrůznějším věcem. To je téměř vždy způsobeno tím, že se modlíte za něco, co ve skutečnosti zase tak moc nechcete; jen si myslíte, že by bylo správné, úctyhodné a „zbožné“ to chtít. Tak se oduševněle modlíte za velké, ale vzdálené věci, jako je mír v Severním Irsku nebo aby se tetička uzdravila z chřipky – a přitom vám tyto věci ve skutečnosti na srdci příliš neleží. Nejspíš by měly, ale neleží. Vaše modlitba je pak rychle narušena roztržitostí pramenící z toho, co opravdu chcete – řekněme povýšení v práci. Roztržitost, to jsou téměř vždy vaše skutečné touhy dobývající se do vaší modlitby na místo povznášejících, ale falešných přání. Pokud jste roztržití, nechte se svou roztržitostí dovést až ke svým skutečným přáním, z nichž pochází, a modlete se za ně. Když se budete modlit za to, co opravdu chcete, určitě nebudete roztržití. Lidé na potápějící se lodi si nestěžují na roztržitost.
Nevadí, jestli se vaše modlitba zdá být „sobecká“ nebo dětinská. Pokud v ní budete upřímní a uznáte, že nejste moc altruističtí, že vám opravdu leží na srdci vaše vlastní zájmy, pokud se pokusíte být takovými, jací jste, a přiznáte to, mohu vám slíbit, že vás svatý Duch povede k hlubšímu porozumění tomu, kým jste a co opravdu chcete.
(Herbert McCabe OP /1926–2001/, Bůh, Kristus a my)
Křesťanská láska a odpuštění se musí vtělit do našeho každodenního života, nemůže zůstat pouhou teorií. Jsme povoláni milovat skutečné lidi kolem nás, kteří nejsou dokonalí a nemusejí nám být vždy příjemní ani sympatičtí. Život ve společenství a zralost předpokládá, že budeme vzájemně přijímat své slabosti a zvláštnosti, prostě všechno, co namáhá naši trpělivost, co vyvolává třenice a konflikty.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Sestoupil jsi, Pane, do dne, který právě začíná. Běda, jak nekonečná je rozmanitost stupňů Tvé Přítomnosti při stejných událostech, které se připravují a kterými budeme všichni procházet! Za naprosto stejných okolností, které se chystají dolehnout na mě a na mé bratry, můžeš být přítomen málo, hodně, stále víc, anebo vůbec.
Aby mi dnes neuškodil žádný jed, aby mě nezahubila žádná smrt, aby mě neomámilo žádné víno, abych Tě objevil a pocítil v každém stvoření – dej, Pane, ať věřím!
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)
Je třeba smělosti k tomu, abychom putovali a šli stále dál. Je to otázka lásky. K lásce je třeba odvahy. Rád připomínám úvahu jednoho horlivého kněze na toto téma, která může pomoci i nám v naší práci v kurii. Říká, že je namáhavé znovu roznítit žhavé uhlíky pod popelem církve. Dnešní boj spočívá v předávání nadšení těm, kteří je již dávno ztratili. Šedesát let po koncilu stále diskutujeme o rozdělení na „pokrokáře“ a „konzervativce“, ale to není skutečné rozdělení. Ústřední rozdíl je mezi „zamilovanými“ a „zvyklými“. To je ten rozdíl. Pouze milující může putovat.
(papež František, vánoční promluva k římské kurii, 21. prosince 2023)
Vidím, připadá mi jasné, že Bůh ode mne chce, abych se v něm neustále ztrácela, abych dala utichnout svým schopnostem a ponořila je do propasti jeho božského Bytí. Když už mne Pán uvedl do této nekonečné propasti, ponořím se do ní, ztratím se v ní, nechám se jí strávit a tak zůstanu. Směřujeme k nekonečnu, duše má: … k nekonečnému ztracení se veškerého tvého bytí v nekonečném moři Bytí božského. Amen.
(Marie Magdaléna Martinengo OSCCap. /1687–1737/)
„Přijímá hříšníky a jí s nimi“, vyslechli jsme právě na začátku čtení z evangelia. Reptali na to někteří farizeové a učitelé Zákona, které značně pohoršovalo a obtěžovalo Ježíšovo chování. Tímto vyjádřením se ho snažili diskvalifikovat a znevážit před okolím, avšak naopak zdůraznili jeden z jeho nejběžnějších a nejpříznačnějších postojů: „Přijímá hříšníky a jí s nimi“.
Ježíš se nebojí přistupovat k lidem, kteří na sobě z tisícerých důvodů nesli tíži společenské nenávisti, jak tomu bylo v případě celníků, či břemeno svých vin, chyb a omylů, jak tomu bylo u takzvaných hříšníků. Činí tak, protože ví, že v nebi bude větší radost nad jedním obráceným hříšníkem než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují.
Když Ježíš stoluje s celníky a hříšníky, porušuje logiku, která odděluje, vyčleňuje a klamně rozděluje na „dobré a špatné“. Nenařizuje to úředně, ani tak nečiní pouze z dobrého úmyslu, voluntarismu či sentimentalismu, nýbrž vytváří vztahy, sází na každý možný krok a oslavuje ho.
Radost a naděje každého křesťana – tedy nás všech, papeže nevyjímaje – pochází z toho, že na sobě někdy zakusil Boží pohled, který nám sděluje: „jsi částí mé rodiny, nemohu tě opustit v nečase, nenechám tě na cestě, jsem tady s tebou“. Tady? Ano, tady.
Ježíš tak mění reptání ve slavnost a říká nám: „Radujte se se mnou!“
(papež František, promluva ve věznici v panamském městě Pacora, 25. ledna 2019)
Velmi mnoho našich karmelských svatých a blahoslavených má osobní, bezprostřední zkušenost s válkou. Nejde přitom jenom o karmelitány 20. století, jako svatý Titus a blahoslavený Hilarius, kteří zahynuli v Dachau, nebo svatá Terezie Benedikta (Edith Stein), která byla zavražděna v Osvětimi. Nejde jenom o ty, kdo obětavě pomáhali raněným, jako svatá Jáchyma za karlistických válek ve Španělsku nebo blahoslavená Kandelárie během kruté vojenské diktatury ve Venezuele. Několik našich světců prožilo válku ve zbrani. Někteří se na agresi sami podíleli, jako ctihodný Vavřinec od Vzkříšení, který se účastnil třicetileté války a pak se léta trápil vracejícími se vzpomínkami, nebo jako blahoslavení Dionýsius a Redemptus, kteří se jako mladí kluci nechali naverbovat do „speciální vojenské operace“ daleko od domova. Jiní se aktivně agresorovi postavili, jako blahoslavený Rafael během protiruského povstání roku 1863, nebo dnešní světec, svatý Nonius.
Ráda bych ti řekla jasně jednu věc: Díky Bohu, že můžeš plakat! Kristus sám plakal nad Lazarem – řecký originál vyznívá dost silně: „propukl v pláč“! Naprosto reálně se tím ztotožnil se zármutkem všech truchlících všech věků na celém světě. Víra přece nevyžaduje, abychom zachovávali stoickou netečnost. Svatý Ambrož píše o smrti svého bratra: „Naše slzy nejsou něčím hříšným! Pláč nepochází ze slabosti nebo z nedostatku víry. Přirozený zármutek je něco jiného než smutek plný nedůvěry. Slzy jsou známkou oddanosti. Vyznávám, že i já jsem plakal.“ Proto se ani ty nikdy nestyď prolévat slzy. Věřím, že v Božích očích jsou převzácné.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha; citace sv. Ambrož, O smrti Satyra)