Doporučujeme
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Dnešní den je zvláštním způsobem věnován všem chudým a přehlíženým. Jednak na dnešní neděli, týden před slavností Krista Krále, připadá již 9. světový den chudých. A pak je tomu dnes právě šedesát let, co byl v závěru 2. vatikánského koncilu formulován Pakt z katakomb, k němuž během tří týdnů připojilo svůj podpis přibližně pět set biskupů z celého světa. Formou dobrovolného závazku se rozhodli být církví chudou, zbavenou všech symbolů a výsad moci. U příležitosti padesátého výročí Paktu byl potom text před deseti lety obnoven a přeformulován s ohledem na potřeby současné doby. K zamyšlení nabízíme nepatrně krácený překlad prvních pěti článků původního znění z roku 1965. Biskupové se zavazují:
1. Budeme se snažit žít jako obyčejní lidé kolem nás, ať už jde o bydlení, stravování, používané dopravní prostředky a všechno, co z toho vyplývá.
2. Jednou provždy se zříkáme nejen symbolů bohatství, ale i bohatství samotného, zejména pokud jde o oblékání spojené s naším úřadem (žádné drahé materiály nebo nápadné barvy) a o používání insignií, které musí pravdivě a věrně odpovídat evangeliu (žádné zlato ani stříbro).
3. Nebudeme na své jméno vlastnit žádný nemovitý či movitý majetek, ani bankovní konto, a to, co je nezbytné vlastnit, přepíšeme na diecéze nebo charitativní a sociální organizace.
4. Kdykoli to bude možné, svěříme správu financí a majetku diecéze komisi kompetentních laických odborníků, abychom byli apoštoly a pastýři, a nikoliv správci majetku.
5. Odmítáme slovní i písemné tituly a oslovení, které vyjadřují společenské nebo mocenské postavení (Eminence, Excelence, Monsignor). Místo toho bychom chtěli být v duchu evangelia oslovováni prostě „otče“.
Moje jsou nebesa,
moji jsou hříšníci,
ať vůle Otcova
i v nich se stane,
s Královnou Karmelu
s námi se modlící
za bratry trpící
prosíme, Pane.
Tvoji jsme na zemi,
tvoji jsme v očistci,
tvoji jsme v příbytcích
v Otcově domě,
hříšníci Karmelu
ztracení v Trojici –
tam, kde je Kristus můj
a celý pro mě...
(Vzpomínka na všechny zemřelé z karmelské rodiny, hymnus z ranních chval)
Duchovní krize může vést v jistém smyslu k překročení víry směrem k jejímu praktickému projevu, tedy lásce. Překročení neznamená ztrátu víry, tedy že by tento plamen v bouři nadobro zhasl, ale že se soustředíme nikoli na plamen samotný, ale na to, co osvětluje. Proměněná víra jakoby ustupuje do pozadí, je pokornější, méně sebestředná a dává přednost lásce…
(Gabriela Ďurašková /*1980/ – Pavel Pola OCD /*1981/, Křehkost a zranitelnost i jako příležitost k růstu)
Nejtěžší válka je válka proti sobě samému. Je třeba dosáhnout odzbrojení.
Vedl jsem tuto válku mnoho let, byla strašlivá.
Ale jsem odzbrojený.
Už nemám strach z ničeho, protože láska zahání strach.
Jsem odzbrojený od vůle mít pravdu, ospravedlnit se za cenu znevážení druhých. Nemám se už na pozoru, žárlivě svíraje svá bohatství. To proto už nemám strach.
Když už nic nemáme, nemáme strach.
Když se odzbrojíme, když se vyvlastníme, když se otevřeme Bohočlověku, který koná všechny nové věci, tehdy smaže špatnou minulost a navrátí nám nový čas, v němž je možné všechno.
(patriarcha Athenagoras /1886–1972/)
Nestrachujte se o své bratry, blízké, přátele. Budou spaseni na základě vašich modliteb. Bůh nemůže dopustit, aby blízcí někoho, kdo zasvětil svůj život jeho službě, nebyli u něho.
(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Apofthegmata)
Radujme se! Nesmíme nechávat místo smutku. Když nás tento život zbavil strachu ze smrtelnosti, přináší nám radost ze slíbené věčnosti.
(papež Lev /cca 400–461/)
Náš Vykupitel chce, aby ses stala stavitelkou. A jak Bůh připomněl Davidovi, on sám je Stavitel a jeho milost je mocnější než všechny hříchy Davidova domu. Ovšem tento dům nestaví David, ale sám Hospodin – „Hospodin ti oznamuje, že On vybuduje dům tobě.“ Přes všechny naše hříchy a slabosti Pán buduje království, nad nímž bude sám kralovat, kde chce přebývat uprostřed nás.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Největší ze všech smrtí, Pane,
je ta, o které víme,
je ta, kterou už známe;
nejčistší ze všech smrtí, Pane,
je ta, kterou Ti zasvětíme
a která je obětí Tobě.
Svěřím se ti s tím, na co jsem přišla: když jsem Pánu Bohu neustále opakovala, že mé vyhnanství je tak dlouhé, bylo to ode mě neomalené. Je to, jako bych mu říkala: rychle mě odsud vezmi, protože jsem unavená a trpět pro tebe mě už nebaví. S tím je teď jednou provždy konec!
(Leonie Martinová /1863–1941/, dopis sestře Pavlíně, říjen 1932)
Velmi mnoho našich karmelských svatých a blahoslavených má osobní, bezprostřední zkušenost s válkou. Nejde přitom jenom o karmelitány 20. století, jako svatý Titus a blahoslavený Hilarius, kteří zahynuli v Dachau, nebo svatá Terezie Benedikta (Edith Stein), která byla zavražděna v Osvětimi. Nejde jenom o ty, kdo obětavě pomáhali raněným, jako svatá Jáchyma za karlistických válek ve Španělsku nebo blahoslavená Kandelárie během kruté vojenské diktatury ve Venezuele. Několik našich světců prožilo válku ve zbrani. Někteří se na agresi sami podíleli, jako ctihodný Vavřinec od Vzkříšení, který se účastnil třicetileté války a pak se léta trápil vracejícími se vzpomínkami, nebo jako blahoslavení Dionýsius a Redemptus, kteří se jako mladí kluci nechali naverbovat do „speciální vojenské operace“ daleko od domova. Jiní se aktivně agresorovi postavili, jako blahoslavený Rafael během protiruského povstání roku 1863, nebo dnešní světec, svatý Nonius.
Při vzkříšení těla budou postižení zhojena, ale „stopy postižení“ zůstanou jako znamení cti, jak to podle Akvinského v návaznosti na Augustina platí pro rány mučedníků. Naděje na vzkříšení se nestává nadějí na vymazání životních zkušeností, včetně našich postižení, ale nadějí, že Bůh vzkřísí a promění naše konkrétní životy s jejich konkrétními slabostmi a zraněními.
(Kate Ward, Virtue and Human Fragility, Theological studies 81; 2020)