KARMEL

Opravdu to není pohodlné skládat se z těla a z duše! Ten ubohý bratr osel, jak ho nazýval svatý František z Assisi, často překáží své ušlechtilé sestře a brání jí vrhnout se tam, kam by chtěla… Konečně, nechci mu zazlívat, přes své nedostatky je ještě k něčemu dobrý, protože pomáhá své družce dobývat nebe a dobývá ho i pro sebe.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 221, otci Roullandovi, 19. března 1897)

Naše původní řehole praví, že se máme stále modlit. Tato povinnost je ze všech nejdůležitější, a budeme-li ji plnit co nejlépe, budeme zachovávat i posty, kající úkony a mlčení, jak je řád přikazuje. Uvědomte si totiž, že má-li se člověk opravdu modlit, pak musí sahat k těmto prostředkům, neboť modlitba a změkčilost – to nejde dohromady. To jsem vám chtěla říci o modlitbě, jak jste mě o to prosily.

Kéž se líbí Bohu, abychom zachovávaly, co naši svatí Otcové přikázali a zachovávali. Stali se svatými na této cestě: vydat se jinou, ať už z vlastního nápadu či na radu někoho jiného, to by znamenalo klamat se.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti IV,2.4)

(karmelitán • blahoslavený • nezávazná památka 17. srpna)

Texty propria

Angelus byl synem Augustina z větve Peretola rodiny Mazzinghi, která žila ve Florencii. Přesné datum jeho narození není známo, ale bylo to pravděpodobně před rokem 1386. Přibližně roku 1413 vstoupil do karmelitánského řádu a byl, jak o tom svědčí nekrolog florentských karmelitánů, prvním synem rodící se „observance ze Selve“ (z Lesů), karmelitánské reformy, která začala v klášteře téhož jména (S. Maria delle Selve), blízko osady „Lastra a Signa“, a která později vyrostla v tzv. mantovskou kongregaci (1). O dva roky později už byl knězem a byl pověřen kázáním v tomto konventu, v němž později, v letech 1419–30 a v roce 1437, zastával také službu převora. V letech 1431–34 a roku 1436 měl postní kázání ve Florencii a v letech 1435–37 byl převorem florentského Karmelu. Plnil také jiné úkoly v Řádu i mimo Řád. V roce 1434 obdržel titul lektora. Zemřel 17. srpna roku 1438.

Víra nespočívá v nějakém pocitu jistoty, spočívá v hluboké ochotě přilnout k Bohu, podřídit se mu, jako se slepec odevzdává ruce toho, kdo ho vede. U Vás je jedno nebezpečí a ďábel se neustále snaží, abyste do něho upadala: to nebezpečí tkví v tom, že sebezkoumáním se zase znovu vracíte k sobě, což Vás může uvrhnout do zmatku a úzkostí pokaždé, když nebudete pociťovat, že máte víru. I takové pocity odevzdejte Bohu, má-li být pro jeho slávu lepší, když věříme v temnotách.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Panno, ty sluncem oděná,
s korunou hvězd a v lesku věčnosti,
jež lunu nebes pod nohama máš,
chraň před otravným dechem závisti,
zdrť faleš, podvodu osidla vražedná,
zboř nenávisti hráz a zvůli zloby smaž.
Pomoz, když je nám třeba válku vést
s armádou pekla, s vojsky proklatými.
V tom boji obstojím i beze zbraně,
pokud tvé jméno blahoslavené,
Maria, bude na mé straně.

(Fray Luis de León OSA /1527–1591/, úryvek z básně A Nuestra Señora v překladu Josefa Hrdličky)

Náš Pán si zvlášť cení člověka, který se raduje ze štěstí druhého. Pokud neživíme svou schopnost těšit se z dobra druhého a soustředíme se hlavně na své potřeby, odsuzujeme se k životu, ve kterém je málo radosti.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 110; 2016)

Když člověk ví, že Bůh na něj pohlíží bez přestání s velikou pozorností, jako by na světě nebyl nikdo jiný, komu by naslouchal a byl zde pro něj, než právě on,
a že Bůh nekonečně touží po tom být s ním, být od něj milován, vzýván, být jím vyhledáván ve svých potřebách,
a že je Bohu rozkoší sdílet se člověku, dávat mu zakoušet v nitru, jak láskyplně a něžně pečuje o člověka, který Ho hledá:
pokud člověk toto pociťuje, má se cvičit v tom, že si dodá odvahy k opětování lásky a řekne:
„Ó, Bože, kde jsem, pro co žiji, jestliže ne proto, abych Tebe, svého Pána, miloval… Ó, můj Bože, dej, ať žijeme spolu, Ty a já, já v Tobě.“

(Dominik od sv. Alberta O.Carm. /1596–1634/)

(člen škapulířového bratrstva • blahoslavený • nezávazná památka 12. srpna)

Texty propria

Blahoslavený Izidor Bakanja se narodil v Bokendela v Kongu kolem roku 1887. Izidor, člen domorodého kmene Boangi, se od chlapeckých let živil jako námezdní dělník prací pro belgické kolonialisty (1). Ke křesťanství se obrátil díky trapistickým misionářům; pokřtěn byl ve svých osmnácti letech 6. května roku 1906. Ve své rodné vesnici však byl jediným křesťanem, proto ji opustil a uchytil se jako posluhovač na belgické kaučukové plantáži. Mezi svými druhy v práci se snažil šířit křesťanství; ačkoliv neměl žádné vzdělání, považovali jej za katechistu (2).

Ať bude Tvůj duševní stav jakýkoli, vždy budeš mít plnou důvěru v našeho Pána, že ano? To, co v nás dělá on, je mnohem cennější než všechny naše vlastní, s uspokojením prožívané úspěchy. Brzy Ti opět napíšu.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 25. července 1918; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Po celý den se budeš snažit žít v Pánově přítomnosti. Budeš v ní zůstávat s duší chudého, neboť tvé životní podmínky, tvůj styk s vnějším světem a únava z práce velice často způsobí, že tvá modlitba bude obtížná a vyprahlá. Avšak současně ti život sdílený s chudými a potřeby lidí kolem tebe budou trvale připomínat tvůj úkol přimlouvat se. Naučíš se modlit s těmi, kteří tě obklopují.

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, Règle de vie 179)