KARMEL

(karmelitán • svatý • svátek 9. ledna)

Texty propria

Ondřej Corsini se narodil na počátku 14. století (snad roku 1301) v aristokratické rodině ve Florencii jako jedno z dvanácti dětí Mikuláše Corsiniho a Gemmy degli Stracciabende. První zmínku o něm nalezneme v dokumentu z 3. srpna 1338, v němž je jeho jméno zaznamenáno mezi řeholníky konventu karmelitánů ve Florencii. V druhé polovině dubna roku 1343 se s ním setkáváme v Pise, jeho jméno figuruje na smlouvě mezi tamějšími karmelitány a firmou z Battuti (na dokumentu je podle zdejšího datování uveden rok 1344) (1).

Z celého srdce se modlím, aby při Vás Bůh stál, aby Vám naplnil srdce, on, bohatý, který se učinil chudým, aby obohatil nás. Pro ty, které milujete, pro celý svět toho můžete tolik udělat, když se dotknete Boha jediným pohledem lásky, hlubinou své duše!

(kard. Charles Journet /1891-1975/, korespondence)

Ó, má Naděje a můj Otče a můj Stvořiteli a můj opravdový Pane a Bratře! Když uvažuji nad tím, že jste prohlásil, že je vaší rozkoší přebývat s lidskými dětmi, má duše se velmi raduje.
Ó, Pane nebe a země, jak tato slova pomáhají každému hříšníku, aby neztrácel důvěru! Cožpak se Vám snad, Pane, nedostává těch, jejichž společnost by Vám působila rozkoš, že vyhledáváte tak páchnoucího červa, jako jsem já?

(karmelitán • svatý • svátek 8. ledna)

Texty propria

Petr Tomáš se narodil v roce 1305 ve Francii, patrně ve vesnici Lebreil v jižním Périgordu. Aby ulehčil rodině, žijící na pokraji existenciální bídy, odešel již jako chlapec z domova. Pobýval převážně v městečku Montpazier, žil z almužen a přivydělával si doučováním mladších žáků, což mu umožnilo navštěvovat místní školu. Když mu bylo asi dvacet let, povšiml si ho převor karmelitánského konventu v Lectoure a rok ho vyučoval v konventní škole. Petr následně vstoupil na Karmel v Bergeracu. Po vysvěcení na kněze pokračoval v dalším studiu, které završil v Paříži titulem magistra teologie.

Mezi tituly, které prorok Izaiáš připisuje Mesiáši, je i titul „Kníže pokoje“. Nikdy jsme nepociťovali tak velkou touhu po míru jako v této chvíli. Mám na mysli sužovanou Ukrajinu, ale také mnoho konfliktů, které probíhají v různých částech světa. Válka a násilí jsou vždy neúspěšné. Náboženství nesmí přispívat k rozdmýchávání konfliktů. Evangelium je vždy evangeliem pokoje a ve jménu žádného Boha nemůže být válka prohlášena za „svatou“.
Tam, kde vládne smrt, rozdělení, konflikty, bolest nevinných, tam můžeme rozpoznat jedině ukřižovaného Ježíše. Bůh se stal dítětem a toto dítě, když dospělo, se nechalo přibít na kříž. Není nic slabšího než ukřižovaný člověk, a přesto se v této slabosti projevila Boží všemohoucnost. V odpuštění vždy působí Boží všemohoucnost. Ať jsou tedy darem těchto Vánoc vděčnost, obrácení a pokoj.

(úryvky 6. a 7. z promluvy papeže Františka k římské kurii, 22. 12. 2022)

Toto období kolem slavnosti Zjevení Páně mám ve zvláštní oblibě. Cožpak není celým naším štěstím přihlížet tomu, jak se Pán zjevuje ve všech věcech, a což není naším snem šířit tuto vizi?

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881-1955/, dopis sestřenici, 8. ledna 1919; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914-1919, Malvern 2021)

Když se v této pozdní hodině svého života ohlédnu za desetiletími, která jsem prožil, vidím především, kolik důvodů mám k vděčnosti. Především děkuji samotnému Bohu, dárci každého dobrého daru, který mi dal život a provázel mě různými okamžiky zmatku; vždycky mě zvedl, když jsem začal upadat, a vždycky mi znovu dal světlo své tváře. Zpětně vidím a chápu, že i temné a únavné úseky této cesty byly pro mou spásu a že právě na nich mě dobře vedl.
Děkuji svým rodičům, kteří mi dali život v těžké době a kteří mi za cenu velkých obětí svou láskou připravili nádherný domov, který jako jasné světlo dodnes ozařuje všechny mé dny. Jasná víra mého otce nás děti naučila věřit a jako ukazatel vždy stála pevně uprostřed veškeré mé vědecké práce; hluboká oddanost a velká dobrota mé matky jsou odkazem, za který jí nemohu dostatečně poděkovat. Moje sestra mi po celá desetiletí nezištně a s láskyplnou péčí pomáhala; můj bratr mi jasností svých úsudků, rázným rozhodnutím a klidným srdcem vždy ukazoval cestu; bez tohoto stálého předcházení a doprovázení bych nenašel správnou cestu.
Ze srdce děkuji Bohu za mnoho přátel, mužů i žen, které vždy postavil vedle mě; za spolupracovníky ve všech etapách mé cesty; za učitele a studenty, které mi dal. Vděčně je všechny svěřuji Jeho dobrotě. A chci poděkovat Hospodinu za svou krásnou vlast v bavorském Předalpí, v níž jsem vždy viděl zářit nádheru samotného Stvořitele. Děkuji lidem své vlasti, protože jsem v nich znovu a znovu zakoušel krásu víry. Modlím se, aby naše země zůstala zemí víry, a prosím vás, drazí krajané: nenechte se od víry odvrátit. A nakonec děkuji Bohu za všechnu krásu, kterou jsem mohl zažít ve všech etapách své cesty, ale především v Římě a v Itálii, která se stala mou druhou vlastí.
Všechny, kterým jsem nějakým způsobem ublížil, prosím ze srdce o odpuštění.
To, co jsem dříve řekl svým krajanům, říkám nyní všem, kteří jsou v církvi svěřeni do mé služby: Stůjte pevně ve víře! Nenechte se zmást! Často se zdá, jako by věda - přírodní vědy na jedné straně a historické bádání (zejména exegeze Písma svatého) na straně druhé - dokázala nabídnout nezvratné výsledky, které jsou v rozporu s katolickou vírou. Zažil jsem proměny přírodních věd už dávno a mohl jsem vidět, jak naopak zmizely zdánlivé jistoty proti víře, které se ukázaly být nikoli vědou, nýbrž filozofickými výklady, které se vědy týkají jen zdánlivě; stejně jako se na druhé straně právě v dialogu s přírodními vědami naučila i víra lépe chápat hranice rozsahu svých nároků, a tím i svou specifičnost. Již šedesát let sleduji cestu teologie, zvláště biblických věd, a se střídáním různých generací jsem viděl, jak se teze, které se zdály neotřesitelné, hroutí a ukazují se být pouhými hypotézami: liberální generace (Harnack, Jülicher atd.), existencialistická generace (Bultmann atd.), marxistická generace. Viděl jsem a vidím, jak se ze spleti hypotéz vynořila a znovu vynořuje rozumnost víry. Ježíš Kristus je skutečně cesta, pravda a život - a církev se všemi svými nedostatky je skutečně jeho tělem.
Nakonec pokorně prosím: modlete se za mě, aby mě Pán navzdory všem mým hříchům a nedostatkům přijal do věčných příbytků. Za všechny, kteří jsou mi svěřeni, se den co den z celého srdce modlím.

Benedictus PP XVI.

(posmrtně zveřejněný text, který vznikl již roku 2006)

Ó, nepochopitelná lásko! Není větší lásky než to, že se můj Bůh stal člověkem, aby mě učinil bohem. Ó, nádherná lásko, ty ses zmařila, abys mne učinila bohatou, když jsi přijala naši podobu. (…)
Ty, Nepochopitelný, jsi nyní uchopitelný; ty, Nestvořený, jsi nyní tvorem! Tebe, kterého nelze rozumem obsáhnout, lze si nyní představit! Tebe, Nedotknutelného, lze nyní držet v rukou!

(Anděla z Foligna /1248-1309/, Autobiografia e scritti)

Jak jsi dobrý, Ježíši! Mám pocit, jako bych roztával, když vyslovuji tvé jméno, zvláště nyní, ve svém soužení! Ano, více než kdy jindy teď zakouším tvou nekonečnou dobrotu, protože vidím tu nádhernou výšivku, kterou tvoříš právě v mém ponížení! Ale kdože skutečně zná tvoji dobrotu? Abychom ji mohli pocítit, je nutné přijímat tě jako pokrm! Když spolu lidé nemají co do činění, nikdy se navzájem nepoznají. A ty, můj Ježíši, zůstáváš Bohem skrytým a neznámým, jestliže se tebou neživíme!

(Don Dolindo Ruotolo /1882-1970/, zápisky z mládí)

(spoluzakladatel Kongregace karmelitánů Neposkvrněné Panny Marie (CMI) a Kongregace sester Panny Marie, Matky Karmelu (CMC) • svatý • nezávazná památka 3. ledna)

Texty propria

Svatý Cyriak Eliáš Chavara se narodil 10. února 1805 v Kainakary, blízko Alappuzha, v indickém státě Kerala. Otec se jmenoval Iko (Kuriakose) Chavara a matka Miriam Thoppil. Oba rodiče byli velmi zbožní a patřili k církvi syromalabarského ritu (1). Podle místního zvyku byl chlapec pokřtěn osmého dne po narození ve farním kostele v Chennankari.