KARMEL

Svoboda
- stálý výboj.
Nemůže být jen vlastněním!
Přichází jako dar,
uchovává se však bojem.
Svoboda,
platíš ji celou svou osobností,
proto nazývej svobodou jen to,
co ti umožňuje mít se v moci
stále znovu,
zatímco ji platíš.
Za tuto cenu vstupujeme do dějin,
dotýkáme se jejich epoch.
Kde je rozvodí mezi generacemi,
které dost nezaplatily,
a generacemi,
jež zaplatily příliš?
Na které straně
jsme
my
?

(Jan Pavel II., úryvek z básně „V myšlenkách na vlast“ v překladu Josefa Koláčka)

Jde spíš o to, abychom své nedokonalosti použili tvůrčím způsobem, abychom jim nedovolili připravit nás o odvahu; spíš abychom viděli, jak v nich a skrze ně působí Bůh.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Náš život je ta nejcennější kniha, která nám byla dána. Je to kniha, kterou bohužel mnozí nečtou, nebo tak činí příliš pozdě, až před smrtí. A přitom právě v té knize je to, co marně hledáme jinde.

(papež František, citováno podle jeho autobiografie Život. Moje cesta dějinami, 2025)

Ježíš je volným pádem do propasti, která nemá dno. Je květem, vykvetlým z bolestí světa tam, kde člověk kromě smrti a zániku už nic nečeká. (…) Je smyslem, ve kterém se všichni potkávají a jsou si rovni, broučci, psi, medvědi, velryby i lidé, vždyť v něm a pro něho všechno bylo stvořeno. Je tím, který staví věci na hlavu a vzhůru nohama a tam, kde by člověk nejraději zabil, on žádá odpuštění. Je radostí, ve kterou už nikdo nevěří, že je vůbec možná.

(Ladislav Heryán /*1960/, zápisník, citováno podle knihy U Božího mlýna, Vyšehrad 2018)

Jak sladkou radost působí pomyšlení, že Pán Bůh je spravedlivý, to znamená, že bere v úvahu naše slabosti, že dokonale zná křehkost naší přirozenosti! Čeho bych se tedy měla bát?

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. A 83v)

Ježíš po mně chce, abych ho přijímal i s jeho touhou zachránit svět: s jeho ohnivou touhou – to je jako jíst oheň! To znamená být sám stravován! Ale právě to ode mě žádá, totéž, co žádal už od apoštolů. – „Ale Pane! To není možné, tady je nějaké nedorozumění! Víš dobře, kým jsem, a chceš po mně, abych tě jedl v aktu vykoupení světa!“ (…) A On mne tiskne ještě pevněji k sobě. Tomu říkám „šok“ z tělesné přítomnosti Slova.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Meditace o Eucharistii)

Pánovy ruce jsou spokojené, když žehnají a rozdělují chléb. Troufl bych si říci, že Pán se vydává pouze v činech, které může vykonat svýma rukama: když žehná, uzdravuje, utěšuje, rozděluje, podává pomocnou ruku a pozvedá, myje nohy, ukazuje rány, nechává se zraňovat… Pán neoplývá přebytkem slov ani nekoná strojená gesta. Ježíš chce být všemocný, když svýma rukama láme chléb.
Slavnost Těla a Krve Páně je slavností rukou: Pánových a našich. „Svatých a ctihodných,“ zraněných Ježíšových rukou, které dále žehnají a rozdělují chléb Eucharistie. Našich rukou, nuzných a hříšných, které se pokorně napřahují, aby s vírou přijaly Kristovo tělo.

(Jorge Mario Bergoglio /1936–2025/, promluva o slavnosti Těla a Krve Páně 2001)

Pane Ježíši, souhlasím s tím, aby ses mě zmocnil a vedl mě nevýslovnou mocí svého Těla, k němuž budu připoután, k samotám, kam bych se sám nikdy neodvážil vystoupat. Instinktivně, tak jako každý člověk, bych si tu na vybraném vrcholu rád vztyčil stan. Stejně jako všichni moji bratři, i já se bojím příliš tajemné a příliš nové budoucnosti, k níž mě žene čas. A pak se spolu s nimi v obavách ptám, kam směřuje život… Kéž mě toto společenství chleba s Kristem oděným silami, které rozšiřují svět, osvobodí od mé bázlivosti a netečnosti! Vrhám se, můj Bože, do víru Tvého slova, do víru zápasů a sil, v nichž se bude rozvíjet má schopnost uchopit a zakusit Tvou svatou Přítomnost. Kdo vášnivě miluje Ježíše skrytého v silách, které dávají Zemi růst, toho Země mateřsky pozvedne do své obrovské náruče a nechá ho pohlížet na Boží tvář.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem. Přijímání; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)

Veškeré naše potíže, ať už jsou jakékoli, lze použít k dobrému: jsou spásonosné. Mnozí světci zakoušeli různé stupně duševního trápení, včetně úzkostí. Jejich bolestná zkušenost přinášela hluboké duchovní účinky nejen pro ně samotné, ale i pro druhé. Tvoje úzkost je pravdivá na rovině pociťované zkušenosti, ale hlouběji, na rovině ducha a víry, se může dít něco docela jiného. I uprostřed úzkostí lze zakoušet Boží lásku a zachovat si víru.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Ve vnitřní krizi se projeví, čemu nebo komu člověk důvěřuje. Když jsem nastaven tak, že všechno je špatně a nějak holt přežívám, tak mne každá krize semele. Když bude krizi čelit člověk, který v hloubi důvěřuje, že to nějak zvládne, a snaží se hledat pomoc, tedy spoléhá na lidské schopnosti své i druhých, tak má šanci krizí projít a ještě si z ní něco odnést. Bude-li tento člověk věřící, bude-li důvěřovat, že v krizi není sám v tom transcendentálním smyslu, může to být velmi silná vzpruha.
My někdy říkáme takovou tu mantru, že se za to budeme modlit. Co to znamená? Možná právě snahu v modlitbě nebo meditaci otvírat prostor, předkládat Bohu, jak na tom jsem. Otevírám prostor Někomu, komu věřím, že může vstoupit – třeba skrze nějakého člověka – a tu krizovou situaci přeformátovat. Taková modlitba není přemlouváním Pána Boha, ale důvěryplným povzdechem, že tou situací potřebujeme nějak projít, zvládnout ji. Stáváme se tak zároveň otevřenými, aby pomoc mohla přijít. Nevěřící bude vzpomínat, že potkal kámoše a najednou se něco vyjasnilo. Věřící si vděčně uvědomí, že mu ho musel poslat do cesty sám Bůh.

(Petr Glogar /*1959/, úryvek z knižního rozhovoru Všechno začíná v nás, 2025)