Doporučujeme
Ve vyprávění o Ježíšově narození zvěstují andělé pastýřům, že se jim narodil Spasitel a říkají: „To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích.“ To je to znamení: naprostá Boží poníženost. Znamení, že této noci se Bůh zamiloval do naší nepatrnosti a projevil se ve své něžnosti. Jeho něžnost je určena vší slabosti a utrpení, všemu strachu a hledání, všem končinám země. Tím znamením je Boží něha.
Když proto dnes večer hledíme na narozené Děťátko v jeslích, na Boha, který se stal dítětem, na Boha zamilovaného do naší ubohosti, je dobré, abychom si položili otázku: Co Boží něha a já? Nechám se od Boha pohladit? Anebo jsem nevrlý a nedovolím mu, aby mne hledal? …
Prosme ho, dnešní noc je nocí proseb… a já si dovolím dát vám domácí úkol: najděte si ještě dnes v noci anebo zítra chvilku ticha a položte si otázku: Jak je to s Boží něhou ke mně? Jak je to s mou něhou k ostatním? Jak je to s mou něhou ve vyhrocených situacích? Jak je to s mou dobrotou při práci a v konfliktech? A ať vám na to Ježíš odpoví – uvidíte, že to udělá.
(Jorge Mario Bergoglio /1936–2025/, promluva o Vánocích 2004)
Můj Bože, nemám tě ráda, a dokonce po tom ani netoužím. Nudím se s tebou a nejspíš v tebe nevěřím. Přesto si mne povšimni. Skryj se na chvíli v hlubinách mé duše, vdechni do ní soulad, jen tak, aniž mi cokoli řekneš. Chceš-li, abych v tebe věřila, dej mi víru. Chceš-li, abych tě milovala, dej mi lásku. Já je nemám, a nemohu za to. Dám ti, co mám: svou slabost a bolest. A své city, které, jak vidíš, mne sužují… A také beznaděj… A stud, který mne zneklidňuje. Své trápení, nic než trápení… To je všechno! A svou naději!
(Marie Noël /1883–1967/, Notes intimes)
O Vánocích se Slovo stalo tělem, Bůh se stal člověkem. To znamená: Bůh v mém omezení – v mém omezení Bůh. Má omezení, má selhání, mé nejistoty jsou Božím prostorem ve světě. On se ujal péče o to všechno, to vše přijal. V mých omezeních je zároveň Bůh! To, co mohu dát ve svých omezeních druhým, je nekonečně méně než to, co potřebují a o co žádají. Přesto v těchto mých omezeních je Bůh, který se dává v mém darování se. Prostřednictvím jeho Vtělení se skrze něj stávám „svátostí“, účinným znamením, v němž On se sděluje a šíří se do našeho světa.
(Klaus Hemmerle /1929–1994/, vánoční přání z roku 1993)
Buď požehnána, drsná hmoto, neplodný úhore, tvrdá skálo, jež ustupuješ jen násilí a nutíš nás pracovat, když chceme jíst.
Buď požehnána, nebezpečná hmoto, neodolatelná evoluce, skutečnosti stále se rodící, jež v každé chvíli rozbíjíš naše rámce a nutíš nás sledovat tvoji pravdu stále dál.
Buď požehnána, univerzální hmoto, trvání bez hranic, étere bez břehů, trojí propasti hvězd, atomů a generací, jež stále překračuješ a rušíš naše těsné míry a zjevuješ nám rozměry Boží.
Radostnost vyžaduje odvahu, stejně jako vše ostatní. A právě pro Boha musíme takto překonávat sami sebe. „Radujte se v Pánu vždycky; znovu říkám: Radujte se!“ Musíme vyrvat půdu pod nohama melancholii, která není k ničemu ani zde na zemi, ani tam nahoře.
(Dom Prosper Guéranger OSB /1805–1875/, dopis z 29. května 1843)
Být radostný je úkolem každého z nás. Jak podivuhodná je naše víra, která člověku přikazuje, aby byl radostný a šťastný, ve které je veselost povinná.
(Dom Paul Delatte, OSB /1848–1937/, komentář k Janovi)
Zachvěl se krajem první sníh,
veliké hvězdy do haluzí kreslí.
Slibuje radost dětských Půlnočních
těm, kteří tíhu touhy nesli.
Díváš se. Duše neví kam,
v plachosti pátrá, popaměti kráčí,
vrací se věrně k žalu pasekám
po vůni listí, po pěšince ptačí.
Pěšinka ptačí náhle ustává,
pták vznesl se a zůstala jen bílá,
bolestná krása, divá dálava,
v níž stopa Návratu se objevila.
(Bohuslav Reynek /1892–1971 /, Stopa ze sbírky Podzimní motýli; 1946)
Naše naděje nesmí být nějakou privátní nadějí v to, že se nám náš život podaří, snad se vyhneme nemoci, nic se nám nestane. Taková pseudonaděje by vedla k ještě většímu strachu, vždyť jak bychom to vše mohli zajistit? Jde o víc: o vědomí společné cesty všech lidí a celého tvorstva k Bohu. Naděje není možná bez sdílení našich životů s druhými. (…)
Být spolu, plakat s plačícími – neříkat jim, že nemají co plakat, radovat se s radujícími, a neokřikovat je, že jejich malé radosti se nehodí – to je jediná cesta dál, adventem, nemocí, strachem. Učinit vše, co mohu, aby se lidem dalo lépe žít na zemi, vedle mě, se mnou – a zároveň v srdci vědět, že Bůh je vždy blízko a poslední slovo bude patřit jemu…
(Petr Beneš CSsR /*1965/, O pravdivé útěše z Božího slova v časech zlých; citováno podle knihy Darovaný vztah, Triton 2025)
| Opřena bez vší opory | S oporou i bez opory |
| v temnotách bez paprsku světla | bez světla v naprosté tmě |
| jdu Láskou stravována vpřed… | stravuji se úplně… |
| Před světem jsem už zamkla bránu, | Duše má je odpoutána |
| šťastně mu navždy sbohem dám!... | od všech věcí stvořených |
| Vyzvednuta nad sebe samu | i od vlastních tužeb svých |
| o Boží dlaň se opírám. | spoléhajíc jen na Pána, s nímž chce životem jít sama. |
| A hlásám, za co vděčím Bohu: | Proto spěchám ujistit |
| Když On se sklání nade mnou, | radosti pln, všechny tvory, |
| svou duši vidět, cítit mohu | že má duše může žít |
| bez vší opory opřenou!... | s oporou i bez opory!... |
| Ač beze světla těžko je mi | Třeba trpím temnotami |
| v žití, jež rychle míjí nám, | v životě svém smrtelném, |
| přece jenom na této zemi | není stav ten pro mě zlem, |
| nebeský život Lásky mám… | neboť i bez světla dá mi žíti nebes vidinami. |
| Na cestě, po níž musím jíti, | A tak v žití takovém, |
| o mnohých nebezpečích vím, | třeba temnota ho kryje, |
| leč z lásky ráda přijmu žití, | duše, ač je zajatcem, |
| které je temným vyhnanstvím. | bez světla líp ve tmě žije. |
| Vím, že je Láska mocná síla, | Vím, co umí láska pravá, |
| všechno chce v sebe proměnit. | od té doby, co ji znám. |
| Mé zlo i dobro proměnila | Ať se zle či dobře mám, |
| v nepopsatelný lásky cit. | tutéž chuť vždy všemu dává, duši měníc v sebe sama. |
| Ten oheň, jenž v mé duši plane, | V tom plameni omamném, |
| proniká srdce mé vždy víc; | jenž v mé hrudi víc a více |
| tím ohněm, jenž plát nepřestane, | proměnil mě v žáru svém |
| kráčím, Láskou se stravujíc… | beze zbytku stravuji se… |
(v levém sloupci báseň Terezie z Lisieux Appuyée sans aucun Appui v překladu A. Janouškové; v pravém sloupci glosa Jana od Kříže Sin arrimo y con arrimo v překladu Gustava Francla)
| Abys dospěl k tomu, co nevíš, | Abys došel k tomu, co nevíš |
| musíš jít cestou, která je cestou nevědění. | máš jít, kudy nevíš. |
| Abys vlastnil, co nevlastníš, | Abys došel vlastnění toho, co nevlastníš |
| musíš jít cestou oproštění. | máš jít, kudy nevlastníš. |
| Abys dospěl k tomu, co nejsi, | Abys došel k tomu, čím nejsi, |
| musíš jít cestou, na které nejsi. | máš jít, kudy nejsi. |
| Co nevíš, je to jediné, co víš, | |
| vlastníš jen to, co nevlastníš, | |
| a jsi jen tam, kde nejsi. |
(v levém sloupci úryvek z básně Thomase S. Eliota /1888–1965/ East Coker ze sbírky Čtyři kvartety; 1944; v pravém sloupci úryvek z textu vepsaného v náčrtku Hůrky dokonalosti Jana od Kříže)
Kde není láska, vlož lásku a pak lásku nalezneš
(karmelitán a spoluzakladatel OCD • svatý • učitel církve • svátek 14. prosince)
Texty propria
Juan de Yepes se narodil v roce 1542 ve Fontiveros, nedaleko Avily, ve Španělsku. Jeho otec zemřel, když byl Jan ještě velmi malý (asi tříletý). Rodina se musela z finančních důvodů několikrát přestěhovat. Jan se přitom snažil studovat a zároveň pracoval, aby získal prostředky na živobytí své i svých blízkých.