KARMEL

Na své mrtvé chci vzpomínat před Tebou, můj Pane, na všechny ty, kteří kdysi ke mně náleželi a ode mne odešli. Je jich mnoho, tolik, že je nemohu přehlédnout jedním pohledem, ale musím ještě jednou ve vzpomínce projít cestu svého života, chce-li je můj smutek všechny pozdravit. Když to dělám, je mi, jako by na cestě mého žití pochodoval proud lidí a každou chvíli bez rozloučení a mlčky se někdo z nich oddělil a z cesty zmizel v temnu noci. (…)
Prodlévám svým srdcem u těch, kteří ode mne tak odešli. Za ně není žádná náhrada, žádný člověk, který by ten zástup zase doplnil, když někdo náhle, nečekaně již není. Neboť v pravé lásce nemůže nikdo druhého nahradit. Pravá láska totiž miluje druhého v oné hloubce, v níž je každý jen on sám. Proto každý z těch zesnulých vzal s sebou kousek mého srdce, ano, ba často celé moje srdce, když smrt prošla středem mého života. Kdo vskutku miloval a miluje, toho život se mění už před jeho umíráním v život s mrtvými. Neboť mohl by snad milující zapomenout na své mrtvé? (…)
Duše, nezapomeň na své mrtvé. Oni žijí. Žijí bez závoje, ve světle věčnosti tvůj vlastní život, jenž je v tobě dosud skrytý. Tvoji živí, Bože živých, ať nezapomínají na mne mrtvého. Bože, který jsi jim poskytl již všechno, sebe samého, dej jim i to, aby se jejich mlčení stalo nejvýmluvnějším slovem jejich lásky ke mně, slovem, které i mou lásku k nim uvede do jejich života a jejich světla. (…)
Když říkám: Pane, dej jim věčné odpočinutí a světlo věčné ať jim svítí, pak ať je má modlitba jen ohlasem toho slova lásky, kterým oni sami v tichu své věčnosti za mne prosí: Pane, dej jemu, jehož ve Tvé lásce milujeme jako nikdy předtím, dej mu po boji jeho života věčné odpočinutí, a Tvé věčné světlo ať i jemu svítí jako nám.
Duše, nezapomeň na své mrtvé. Bože všech živých, nezapomeň na mrtvé, abys byl jednou také mým životem. Amen.

(Karl Rahner SJ /1904–1984/, úryvek z textu Bůh živých)

„Věřím ve společenství svatých.“ Mrtví jsou spojeni se živými, ať už se jedná o naše přímé předky, o svaté v nebi nebo i o takzvané duše v očistci. Všichni a všechno jsou jeden celek, jen v různých fázích, a Bůh to všechno dohromady miluje (a my, doufejme, také). V tomto pohledu na svět nám spásu přináší nikoli to, že jsme osobně dokonalí, ale to, že jsme „součástí těla“.

(Richard Rohr /*1943/, Univerzální Kristus)

K rozpoznání toho, co nám chce Pán říci prostřednictvím nějakého světce, není potřeba se zabývat každým detailem [jeho životní cesty], protože ta může zahrnovat také omyly a pády. Ne všechno, co říká nějaký světec, je zcela věrné evangeliu; ne všechno, co koná je autentické a perfektní. Je třeba uvažovat o celku jeho života, o celé jeho cestě ke svatosti, o osobnosti, která odráží něco z Ježíše Krista a vyloupne se, až když se podaří poskládat smysl celku.
Je to silná výzva pro každého z nás. Také ty potřebuješ uchopit celek svého života jako poslání. (…) Pán ho dovrší i uprostřed tvých omylů a slabých chvil, jen když neopustíš cestu lásky a zůstaneš stále otevřený jeho nadpřirozenému působení, které očišťuje a osvěcuje.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exsultate, odst. 22–24; 2018; papež zde odkazuje na myšlenky Hanse Urs von Balthasara, Teologia e santita; 1987)

Chtěla bych vám říct, drahý bratříčku, tisíc věcí, které chápu, když jsem u bran věčnosti. Ale já neumírám, vstupuji do života, a všechno, co vám nemohu říct na zemi, vám dám pochopit z nebe…

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 244, abbé Bellièrovi, 9. června 1897)

Jestli se někdy stanu svatou, určitě budu světicí temnoty. Neustále budu z nebe odcházet, abych rozsvěcovala světlo v těch, kdo jsou na zemi v temnotě.

(Matka Tereza /1910–1997/, dopis otci Neunerovi, 6. března 1962)

Máme nebeskou vlast. V jistém smyslu je však příliš těžké ji milovat – neznáme ji; a především je v jistém smyslu příliš snadné ji milovat – můžeme si ji představit, jakou chceme. Hrozí, že budeme pod tímto pojmenováním milovat smyšlenku. Pokud je láska k této smyšlence dostatečně silná, každá ctnost je pak snadná, ale také bez hodnoty. Milujme zdejší vlast. Je skutečná; vzdoruje lásce. Bůh nám ji dal, abychom ji milovali. Chtěl, aby milovat ji bylo obtížné, ale možné.

(Simone Weilová /1909–1943/, úryvek z eseje Formy implicitní lásky k Bohu)

Naděje je schopnost být dobré mysli v okolnostech, o nichž víme, že jsou zoufalé. Je pravda, že existuje stav mysli, který má co dělat se slibnými vyhlídkami a ránem, ale to není ctnost naděje. Ctnost naděje existuje jen při zemětřesení a zatmění. Z praktického hlediska potřebujeme doufajícího člověka právě v beznadějné chvíli, a ta ctnost buď vůbec neexistuje, nebo existuje právě v takové chvíli. Právě ve chvíli, kdy naděje přestane být rozumná, začne být užitečná.

(Gilbert Keith Chesterton /1874–1936/, Heretikové)

Nepochybně v sobě nosíme velkého světce, který čeká na to, až se projeví; máme však v sobě i hříšníka, možná ne příliš velkého, nepochybně trochu průměrného ve své kategorii, a i ten musí být spasen. Právě proto, abychom pro něj přijali spásu, musíme přijmout hříšníka v sobě. Přijmout ho bez zalíbení v jeho hříchu, bez sklíčenosti tváří v tvář našim nezbytným obrácením, ale také bez přehánění. Mám-li upřesnit, co mám na mysli slovy „bez přehánění“, rád bych připomněl, že existuje velmi často přehlížený rozdíl mezi pokáním, které je lítostí nad roztržkou s Bohem, a pocitem viny. Ten není většinou ničím jiným než variantou našeho egoismu: hříchem jsem rozbil skvělou představu, kterou jsem o sobě měl, a toto selhání prožívám jako katastrofu. Zalíbení v této narcistické bolesti je mnohem závažnější než zalíbení ve hříchu, protože na sebe bere barvy zbožnosti, zatímco ve skutečnosti je to jen posedlost sebou samým. Především nám však brání v tom, abychom z hříchu sklízeli užitek.

(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)

Jsi paprsek,
jenž dolů ze soudcova
trůnu vyšlehne
a pronikne
do noci duše,
která sama sebe nikdy nepoznala?

Milosrdný – neúprosný
vniká do skrytých záhybů.
Vyděšena pohledem
na sebe samu
dělá duše místo
svaté bázni,
počátku oné moudrosti,
jež přichází z výsosti
a na výsosti nás
pevně zakotvuje
Tvému působení,
které nás nově tvoří:
Duchu svatý – Pronikavý paprsku.

(Edith Stein /1891–1942/, Gedichte und Gebet aus dem Nachlass, překlad Vladimír Petkevič)

Milující má to jedinečné privilegium, že nemůže o nic přijít, a to ani když není milován, protože i láska, kterou bylo opovrženo, je stále láskou dokonalou, zrovna tak jako dar, jenž byl odmítnut, není proto o nic méně darem.

(Jean-Luc Marion /*1946/, Le phénomène érotique; 2003)