KARMEL

Když
Když před Božské Srdce přineseš
všechny své nejpalčivější otázky
všechny své nejpalčivější nejistoty
pocítíš upokojení z vylití srdce do Božího milosrdenství.
„Pane, ty víš všechno!“
„Nejsvětější Srdce Ježíšovo, v Tebe důvěřuji.“

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z rozhovorů s P. J. E. Urbanem OFM, září 1980)

Když máte žhavou touhu nalézt Krista, nepřikládejte význam okamžitým slabostem. Nevšímejte si jich. Mohla by v tom být i pýcha, kdybychom se zlobili, že tyto nedokonalosti v sobě objevujeme. Nyní již víte, kam bych Vás chtěl přivést. Až budete jednou v duchovním životě tak daleko, zakusíte, že není hlubší radosti, než být šťastným u vědomí, že jsme slabí, že nejsme nic, že Bůh je vše.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 7. prosince 1933)

Neodpírá svou pomoc nikomu, kdo jej o to vážně prosí. Jen tluč, tluč naléhavě a – ručím za to – On Ti otevře ve vhodnou dobu, v jediném okamžiku Ti štědře daruje to, co pro Tebe měl připraveno dlouhá léta. Bůh buď s Tebou. Modli se za mne, jako se já modlím za Tebe.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 15)

Pane, ty víš, co je lepší; staň se to či ono tak, jak ty budeš chtít. Dej, co chceš, kolik chceš a kdy chceš. Nalož se mnou, jak rozumíš, jak se ti více líbí a jak to bude k tvé větší chvále. Postav mě, kam chceš a počínej si se mnou ve všem podle své vůle. Jsem v tvé ruce, toč mnou a obracej si mě kolem dokola. Jsem přece jen tvůj sluha, vždy hotov ke všemu; neboť netoužím žít pro sebe, ale pro tebe; kéž i důstojně a dokonale!

(Tomáš Kempenský, /asi 1380–1471/, Následování Krista, III, 15.2)

Ráno se probuďme v lásce, celý den se odevzdávejme lásce a konejme vůli dobrého Boha, pod Jeho pohledem, s Ním, v Něm, pro Něho samého. Darujme se bez ustání tak, jak On si přeje… Když potom přijde večer, po dialogu lásky, který v našem srdci nikdy neustal, usínejme stále v lásce.

(Alžběta od Trojice, dopis 148)

Po celá léta jsem den co den přijímal Kristovo Tělo a jeho Krev. Spoléhám se na tuto dlouhou řadu svatých přijímání, vím, že mě přiblížila k Bohu. Všechna předchozí přijímání byla přípravou na to dnešní. A novou sílu, které se mi dostane dnes, využiji k tomu, abych Boha lépe miloval a více k němu přilnul svou vírou. Milost pomůže vytrvat každému, kdo má odvahu na ni vsadit. Dnešní díkůčinění se zítra promění v život a ve spojení s Bohem.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, úryvek z textu Žít, žít)

Ptáte se mě na podmínky, za jakých můžete jít ke svatému přijímání. Je jen jedna: víra, že když přijmete Ježíše, dotknete se ho, jako ta hříšnice u svatého Lukáše, které řekl, že jí bude mnoho hříchů odpuštěno, protože mnoho milovala. Máme k němu jít jako žebrák a prosit ho o světlo, pokoj srdce, spásu světa a samozřejmě těch, které máme rádi. Ale máme za ním jít především jako dítě a vědět, že jeho láska předčí vše, co si zde na zemi dovedeme představit.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Pokud jde o Eucharistii, snad Vám pomůže, budete-li říkat toto (může to být i ve chvílích, kdy při modlitbě pociťujete vyprahlost): „Pane Bože, přijmu tě, ne však pro sebe, já tu nejsem nic, ale pro všechny, kdo po tobě ve světe prahnou, aniž o tom třeba vědí.“ A pak si stoupneme stranou a pomodlíme se Otče náš, aby Bůh vzbudil u jiných lásku k sobě a způsobil to, co my způsobit nedokážeme. Neboť v té chvíli by Vám Ježíš mohl říci: „Mohl bych tvou duši zaplavit paprskem své lásky. Dovolíš mi však, abych ten paprsek seslal jiným, kteří bloudí ve světě?“ A tohle možná způsobí, že budete toužit i po takovém svatém přijímání, při němž pociťujeme největší vyprahlost.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Včera se mi během hrubé mše dostalo velké útěchy. Sbor mnohokrát opakoval zpěv: „Kdo jí z tohoto chleba, bude žít na věky.“ Ano, je třeba mít pevnou naději a jistotu, že budeme žít věčně. Řekněte, k čemu by byl našemu Pánu věčný život, kdyby se o něj nedělil se svými nepatrnými, ubohými, chudými tvory!

(sv. František Saleský, dopis baronce de Chantal, 2. července 1607)

Roste ve mně vědomí, že i důvěra v Boha je Jeho dar, nikoli můj vnitřní skutek! Dosud se mi asi zdálo, že důvěra je „moje“, že byla mým vlastním úkonem odevzdání. Nyní, když tolik chci, ji nemám a najednou chápu, že i to byl a že to je Boží dar! Je tedy třeba v pokoře čekat na dar důvěry a navzdory všemu vydržet! Snadná víra, modlitba, důvěra, to vše jsou nezasloužené dary.

(Wanda Półtawská /* 1921/, deníkový zápis z 13. 2. 1965)