KARMEL

Po celé ty prázdniny musíte hodně odpočívat. … Pobývejte však ve vnitřním ztišení před Ježíšem, před Trojicí, která je tajemstvím Pokoje.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Byla bych velmi šťastná, kdyby svatá Panna při svém nanebevzetí vzala s sebou všechny tvé starosti, přítomné, minulé i budoucí.

(Alžběta od Nejsvětější Trojice, dopis 207, adresovaný o svátku Nanebevzetí mamince)

Napsal jsem už ve svém minulém dopise, že Bůh nechává často trpět tělo, aby vyléčil nemoc naší duše. Jen důvěru! Udělej z nouze ctnost! Pros Boha ne o osvobození z tělesných útrap, nýbrž o sílu, abys z lásky k Němu snesla všechno, co On chce a jak dlouho se Mu zlíbí.
Vím, že taková modlitba je tvrdá pro naši přirozenost, ale Bůh to přijme tím raději – v tom je velká útěcha pro ty, kteří Ho milují. Láska se posiluje v utrpení. Když člověk Boha miluje, trpí pro Něho s radostí a odvahou. Udělej to tak, prosím Tě: hledej útěchu v Něm. On je jediný lékař veškeré naší nemoci. On je Otec ubohých, vždycky hotov nám pomoci. Miluje nás nekonečně víc, než si dovedeme představit. Miluj Ho tedy a nehledej pomoc u nikoho jiného než jen u Něho. Doufám, že tuto pomoc už brzy zažiješ. Bůh buď s Tebou. I já jsem se svými slabými modlitbami u Tebe a jsem stále v našem Pánu Ježíši Kristu Tvůj…

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 14)

Je to naprostá pravda: nikdy nebudeme dost milovat. Ale Pán Bůh, který ví, z jakého bláta nás uhnětl, a který nás miluje mnohem víc, než může matka milovat své dítě, nám řekl – On, který nelže –, že neodmítne toho, kdo k němu přichází…

(Charles de Foucauld (1858–1916), korespondence)

Ano, také tebe chci vyléčit z tvé slabé víry, z tvého života, který je spíš po mém boku než ve mně, z toho, jak málokdy a slabě vnímáš mou přítomnost. Mysli na tohle: můj velký Přítel, můj Snoubenec není nepřítomen. Je jenom neviditelný a nehmatatelný, ale je tady, v bláznovství lásky. A vezmeš z mé lásky a obětuješ mi ji, jako by byla tvá. Chceš? Tuto noc… hned… navždy…

(Gabriela Bossisová, On a já, deník, 23. července 1942)

Když už nemůžete, ať fyzicky nebo morálně, neupadejte do křečovitosti, do vzpoury, nepropadejte zmatku: předstupte před něho jako cosi uboze bezvládného, s čím si on může dělat, co chce. Buďte však před ním pasivní. Někdy postačí jen chvilka a spojení s tajemstvím jeho hlubin Vám navrátí, ne-li pokaždé pochopení, tedy alespoň pokoj, jistotu, že jste jeho dítětem a že on všemu tomu trápení žehná a otevírá jím ve Vaší duši nové prostory, kam by mohl přijít a kde by mohl přebývat.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Je dobré se stále vracet k věcem podstatným, i když jsme se jim nikdy zcela nevzdálili. Myslím, že právě to jsem slíbil Pánu: nikoliv že dosáhnu té či oné úrovně, ale že budu začínat stále znovu. Jako někdo, kdo ještě nic neudělal – a tedy nic nezničil, nic nepokazil. Vždyť právě ty nesčetné začátky darované Boží milostí umožnily, že už jsem získal jistý duchovní kapitál.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Dopisy Patrikovi)

Pohledem láskyplným
hledíš mi do očí a posloucháš
má slova šeptaná
a do hlubin srdce
plníš mě pokojem.

Tvá láska ale nemá dost
na této výměně
připouštějící rozloučení.
Tvé srdce chce víc.

Tvé tělo tajuplně
prorůstá mé
a duše tvoje s mou
stává se jedinou.

Už nejsem ta, co kdysi bývala.

Přicházíš a zase jdeš,
po tobě ale setba je tu
k budoucí slávě zasetá
ukryta v těle, co je prach.

(Terezie Benedikta od Kříže, báseň)

Mohu pochybovat o víře své matky, která by nejraději všechno bohatství světa dala církvi na výzdobu oltářů, lesk bohoslužby a na misie? A já, její syn, když zastávám opačné názory, když sním o skromné a chudé bohoslužbě, o apoštolátu „chudými prostředky“, nemám k tomu taky svoje pádné důvody? Jak je těžké soudit! Tak těžké, že nás Ježíš prosil, abychom svá tvrzení neprosazovali. Existuje však jedna pravda, k níž se máme vždy a cele přimknout: láska.

(Carlo Carretto /1910–1988/, Dopisy z pouště)

Mé srdce bylo stvořeno pro věrnost. Vím, že živý Bůh pozorně naslouchá mé modlitbě, že modlitba je, mohu-li to tak říci, naším společným dílem, které On a já konáme pro Boží království. Má vytrvalost je pro mne něčím samozřejmým a snadným. Dodává mi odvahy, i když v modlitbě nedokážu dělat nic jiného než opakovat stále stejné věty, a každý večer mě pěkně bolí kolena.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, dopis spolubratru, 6. března 1976)