Bratříčku,
až budete slavit mši svatou,
v níž se lidské drama mění v naději ve spásu
a na místo lidského zla nastupuje Boží milosrdenství,
vzpomeňte si na Božího Syna,
kterého budete viditelně znázorňovat
a který s Vámi bude úzce spojen,
aby pozvedl Vaši hodnotu v očích svého Otce,
protože přítel rád vyzdvihuje svého přítele.
(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, lístek adresovaný bratru připravujícímu se ke kněžství, jaro 1971)
O Tebe opřena a skrze přízeň krásy
tvého světla, tak jak i oblak, větev, stéblo,
jsi sladký plamen a já vroucí zřídlo,
jsi plamen, co mě spálí, usmrtí a spasí.
V přívalu touhy zdá se mi, že slyším
vzrušený hlas, jenž hřmí a vyzývá,
když jdu vyprahlou pouští schvácená,
vede mě bezpečně řečištěm vyschlým.
Ty zažehuješ úsvit hvězdou jitřní, v něm
budíš vzduch k jásotu, blesk i prach země
jsou darem tvým, též síly živelnosti temné
tohoto lijáku v přívalu hlučném, drtivém.
Jsem s Tebou, Bože, bázeň budící a neskonalý,
můj Bože, skrytý, sladký, jenž tajemstvím se halí.
(Pura Vásquez /1918–2016/, báseň Vzdálená plnost, překlad Josef Hrdlička)
Mocně i lehce proudí Duch do všech míst, která jsou hotova a připravena jej přijmout. Každé ucho rozeznívá svým častým promlouváním i svým nejhlubším mlčením. Náporem lásky On, nehybný i pohyb sám, vniká do všech.
(Marie Magdaléna de’Pazzi, výpovědi)
A co bys mi teď, když tě prostoupil Duch svatý, řekla jiného než slova lásky? Žádej toho, který je láska, aby mluvil skrze tebe. Nemyslíš, že to bude ten nejprostší a nejjemnější způsob mluvy? Vždyť Duch mluví i jazykem maličkých. On ke mně bude mluvit i skrze tvé koktání a vzdechy. On doplní a završí chválu, kterou bys mi chtěla vzdát a neumíš ji vyslovit…
(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis z 3. května 1945)
Láska, láska, stále větší láska, která se nikdy neunaví. Čím víc budeme Boha milovat, tím víc budeme toužit ho milovat. Hledejme Ježíše! Když ho budeme mít v srdci, s ním a v něm budeme mít vše. Mějme velké touhy a Pán nám jistě dá, co bude pro nás nejvhodnější.
(Jáchyma de Vedruna de Mas /1783–1854/, korespondence)
Prameni míru a světla, přijď a osvěť mě.
Jsem hladová, přijď a nasyť mě.
Jsem žíznivá, přijď a osvěž mě.
Jsem slepá, přijď a daruj mi zrak.
Jsem chudá, přijď a obohať mě.
Jsem nevědomá, přijď a pouč mě.
Duchu svatý, celá se ti odevzdávám.
(Miriam od Ukřižovaného, modlitba k Duchu svatému)
Což nejsi sladkou písní lásky
a svaté bázně,
která věčně zní u Božího trůnu
a spojuje v sobě
čistý souzvuk všech bytostí?
Souzvuk, který spojuje hlavu s údy
a v němž každý blaženě nachází
skrytý smysl svého bytí:
Duchu Svatý – věčný Jásote!
(Terezie Benedikta od Kříže, úryvek ze svatodušní novény 1937)
Kdo jsi, Světlo, jež mne naplňuješ
a osvěcuješ temnotu mého srdce?
Vedeš mne jako ruka matky,
a kdybys mě opustilo,
nemohla bych jít ani o krok dál.
Jsi prostor, který obepíná mé bytí
a ukrývá je v sobě.
Jsi mi bližší než já sama sobě,
niternější než mé nejhlubší nitro,
a přesto neuchopitelný a neobsáhnutelný,
pronikáš každé jméno:
Duchu Svatý – věčná Lásko!
(Terezie Benedikta od Kříže, úryvek ze svatodušní novény 1937)
Nejstarším předchůdcem Letnic jsou dožínky. V květnu v Palestině dozrávalo obilí a Letnice byly díkůvzdáním za úrodu pšenice. Člověk vnímá plodnost, která se odehrává v souhře nebe a země, jako zázrak, ze kterého žije, a ví, že vděčnost je ta pravá odpověď na tento zázrak. Tak se mění žeň ve slavnost.
Nemá už to pro nás dnes smysl? Náš obraz světa se stává schizofrenním, jestliže při slovech Duch svatý myslíme pouze na křesťanskou niternost a při žni pouze na techniku a trh… Je důležité, abychom si o Letnicích znovu uvědomili: Duch svatý, který sestoupil na apoštoly, je tentýž Duch, který tvořil svět.
(kard. Josef Ratzinger, Boží světlo v naší době)
Duchu svatý, osvěť mne. Ježíš řekl, že přijdeš k neučeným. A já jsem první z těchto neučených. Neprosím tě o jiné vědění, o jiné poznání, jenom o moudrost nalezení Krista a o moudrost setrvání u něj.
(Miriam od Ukřižovaného, myšlenky)
Prosba o Ducha
Překápni do mé prázdnoty Můj dvůr spí Filothea |