Doporučujeme
Když přijímáme Krista s vnitřní oddaností, Jeho krev, plná tepla a slávy, proudí v našich žilách a naší podstaty se zmocní oheň. Nastává v nás podobnost s Jeho ctnostmi a On žije v nás a my žijeme v Něm. Dává nám svou duši s plností milosti, skrze kterou naše duše setrvává v lásce a chvále Otce!
(Alžběta od Trojice, Nebe ve víře 18)
(OCD • svatá • nezávazná památka 8. listopadu)
Texty propria
Alžběta Catezová se narodila 18. července 1880 ve vojenském táboře d’Avor (1), blízko Bourges, v srdci Francie. Kostelík, ve kterém byla pokřtěna o čtyři dny později na svátek sv. Marie Magdalény, dosud stojí. Opakovaně si bude připomínat svůj křest, kdy se stala „adoptivní dcerou a byla označena pečetí svaté Trojice“. V dopise jistému knězi píše: „Zítra... je výročí mého křtu, a protože Vy jste služebníkem Lásky, prosím Vás, abyste mě opravdu zasvětil Ježíšovi zítra při mši svaté. Pokřtěte mě v Beránkově krvi, abych – panenská vzhledem ke všemu, co není On – žila jen pro Něj tím, že budu milovat se stále rostoucím zapálením, až k dosažení té šťastné jednoty, ke které nás ve své věčné a nezměnitelné vůli předurčil Bůh.“
(zakladatelka Institutu Naší Paní z Karmelu /OCD/ • blahoslavená • nezávazná památka 7. listopadu)
Texty propria
Marie Scrilli se narodila dne 15. 5. 1825 v Montevarchi v Itálii v katolické měšťanské rodině. Její zbožnost od dětství postupně sílila a vyústila v rozhodnutí vstoupit do kláštera sv. Marie Magdaleny de’ Pazzi ve Florencii. Když si to u svých rodičů prosadila a ve svých jednadvaceti letech do kláštera odešla, záhy poznala, že to není její místo. Nechtěla se vzdát myšlenky na řeholní život, ale cítila se volána k apoštolátu formou práce s dětmi a mládeží. Vrátila se domů k rodičům a složila slib ve třetím řádu bosého Karmelu.
Pros za odpuštění. Tím mě potěšíš. Jestliže pro někoho vyprosíš milost obrácení, já tě za to budu milovat, má milá dcero! Mluv se mnou o tom o půlnoci, láskyplně, toužebně. Své ucho přiložím ke tvým rtům a své srdce k tvému; jenomže ty o tom nebudeš vědět. V duchu víry můžeš ale důvěřovat, že budeš vyslyšena. Jak by mě bolelo, kdyby ses modlila, aniž bys důvěřovala! Pochop, jsem tady, naslouchám ti.
(Gabriela Bossisová /1874-1950/, deníkový zápis z 21. září 1944)
Máte už mnohaletou zkušenost, že tento smrtelný život je plný hloží a trní, strachů a pochybností, běd, pokušení a nebezpečí, proto jsou blažené ty osoby, které se denně připravují a přibližují k smrti. Živte v sobě naději v Boha a dceřinou důvěru v Nejsvětější Pannu Marii. Buďte pevně přesvědčena, že jste předurčena pro slávu a pro život v milosti a lásce. Věřte a doufejte, že Vaše utrpení a dobré skutky, které konáte, byť často malátně, bázlivě a roztržitě, jsou přesto milé Jeho Božské Velebnosti a zasluhují věčnou milost a slávu, a nedávejte prostor opačným myšlenkám. Touto otevřeností srdce získá Vaše Důstojnost nesrovnatelně mnohem více než svou obvyklou stísněností, váhavostí a bázlivostí…
(br. Gerardo od sv. Lukáše OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605-1663/, 14. září 1658)
(karmelitán • svatý • památka 6. listopadu)
Texty propria
Nonius Álvares Pereira se narodil 24. června 1360 v Portugalsku, pravděpodobně v Cernache do Bonjardim, jako nemanželský syn bratra Álvara Gonçalves Pereiry, člena rytířského řádu Špitálníků sv. Jana v Jeruzalémě (Maltézští rytíři) a převora v Crato, a doni Irie Gonçalves z Carvalhalu. Asi rok po narození bylo dítě královským dekretem prohlášeno za legitimní, a mohlo se mu tak dostat rytířské výchovy a vzdělání, jak bylo obvyklé pro potomka šlechtického rodu. Ve třinácti letech se Nonius stal pážetem královny Leonory, byl přijat ke dvoru a pasován na rytíře. V šestnácti letech se na přání svého otce oženil s bohatou mladou vdovou doňou Leonorou de Alvim, v tomto svazku se jim narodily tři děti.
Má drahá Tetičko,
dnes večer jsme se dozvěděly o úmrtí dobrého pana Davida … Shledávám, že v těchto chvílích velkých smutků potřebujeme hledět na Nebe, místo abychom plakali. … Má milovaná Teto, když hledíme na smrt spravedlivého, nemůžeme se ubránit a závidíme mu jeho úděl. Pro něho už neexistuje čas Vyhnanství, už je jen Bůh, nic než Bůh. …
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 60, paní Guérinové, 23. srpna 1888)
Jak velká je to pro mne trýzeň, když rozvažuji o tom, co bude zakoušet duše, která zde byla vždy ve vážnosti a milovaná a obsluhovaná a ctěná a obdarovávaná, až bude umírat a uvidí, že je navždy ztracena. A až jasně pochopí, že tento stav nemá nikdy skončit!
Ó, Pane, můj Bože! Oplakávám dobu, kdy jsem to nechápala. A poněvadž víte, můj Bože, jak mě trápí se dívat na ty velmi mnohé, kteří to nechtějí pochopit, kéž by alespoň jeden, Pane, alespoň jeden, za kterého Vás nyní prosím, dospěl k Vašemu světlu, díky němuž je pak budou mít mnozí. Ne kvůli mně, Pane, neboť já si to nezasluhuji, nýbrž pro zásluhy Vašeho Syna.
Hleďte na jeho rány, Pane, a poněvadž On odpustil těm, kdo mu je způsobili, odpusťte i Vy nám.
(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 11,1.3)
Nyní musím končit, neboť chci jít na nešpory a pomodlit se za zemřelé. Chci se postarat o to, aby se i za mě po mé smrti modlili… Snažím se stát svatou, ale není to jen tak jednoduché. Bylo by bývalo lepší, kdybych se o to snažila již dříve, bylo by to bývalo snazší a lehčí. A přece lépe později, než nikdy.
(Zélie Martinová /1831-1877/, dopis dcerám Marii a Pavlíně, 1. listopadu 1873)
Nechť Kristus, jenž byl pro Tebe ukřižován, Tě zbaví všech muk: Kristus, jenž se pro Tebe ponížil až k smrti, nechť Tě ochrání před věčnou záhubou.
Nechť on, Kristus, Syn živého Boha, Ti vykáže místo ve svém ráji, kam zima nikdy nepřichází; on, pravý Pastýř, Tě přičlení ke svému stádci. Nechť Ti odpustí všechny hříchy a posadí Tě po své pravici mezi své vyvolené.
Nechť spatříš svého Vykupitele tváří v tvář a navždy budeš v jeho přítomnosti hledět radostným zrakem na samotnou zjevenou Pravdu. Tam budeš započten mezi požehnané a budeš se těšit z blaženého patření na svého Boha po všechny věky věků.
Tvůj přítel
Petr Damiani
(Petr Damiani /1007-1072/, dopis umírajícímu příteli, roku 1065)
