biblická meditace k třetímu tajemství růžence světla (1. část)
P. Vojtěch Brož
Ježíš, hlasatel evangelia: Evangelista Marek poté, co uvedl své evangelium zprávou o Janu Křtiteli, o Ježíšově křtu a jeho pobytu na poušti, popisuje zahájení vlastní Ježíšovy veřejné činnosti: Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ (Mk 1,14–15). Ježíšovo veřejné působení tedy začíná hlásáním evangelia. Toto Ježíšovo hlásání je konkrétní historickou událostí. Má své přesné souřadnice v časoprostoru: v Galileji po uvěznění Jana Křtitele. Čas Ježíšova hlásání je nový kairos, příhodný čas, čas spásy; čas vymezený zhruba třemi roky jeho veřejného působení. Ne každý měl to štěstí mít na tomto požehnaném čase účast. Proto Ježíš blahoslaví uši, jež směly poslouchat jeho slova, která toužili slyšet mnozí proroci, spravedliví a králové, avšak neslyšeli (srov. Mt 13,16–17; Lk 10,23).
Ježíš hlásá evangelium, radostnou zvěst. V jeho slovech se objeví také kárání a hrozby, budou tam i nepochopitelná a nepřijatelná slova o jeho kříži a též výzva k následování – na kříž. Přece se jedná stále o radostnou zvěst, o Boží nabídku spásy a života.
Vlastním obsahem Ježíšova radostného poselství je plnost času a blízkost Božího království a z toho plynoucí požadavek obrácení a víry. Plnost času nastává, když se blíží království Boží, které Ježíš hlásá. Ježíš přichází z věčnosti, z říše Boží. On v sobě nese věčnost. Přichází-li z věčnosti do času, naplňuje čas. Přichází-li jako Boží Syn, věčně svobodně oddaný Otci, přináší království Boží v sobě na zem, kde vládne „vládce tohoto světa“. Boží království není kategorie teritoriální ani politická. Království Boží je Boží vláda. V jistém smyslu je už nastoleno všude, protože Bůh je suverén. Ovšem stvořený svět se mu pokusil vymknout z rukou, emancipovat se, čímž upadl do otroctví toho, kdo ho k tomu svedl, padl do područí Satana. Bůh svobodu člověka respektuje, a proto Boží vláda v plném smyslu je jen tam, kde se člověk svobodně podrobuje svému Stvořiteli. Ježíš přichází do světa v poslušnosti Otci (srov. Žid 10,5–9), a tím v sobě nese Boží vládu. Nastoluje ji všude, kam přichází. Celé jeho životní dílo má za úkol zlomit vládu Knížete tohoto světa a nastolit vládu Boha Otce, založit na světě Boží království. Nyní je na začátku tohoto poslání: hlásá, že Boží království přichází, a tím se naplňuje čas, který se hříchem vyprázdnil.
Ježíš hlásá příchod Božího království. Boží království přichází právě skrze toto hlásání. Nešíří se mečem, ohněm, revolucí, ale hlásáním slova. Nástrojem Božího království je slovo: slovo nedemagogické, prosté, kterému mohou rozumět i nevzdělaní a negramotní lidé. Bůh používá pro nastolení své vlády něco tak slabého, jako je slovo, které se neopírá o žádný mocenský prostředek, ale jen samo o sebe, o svou pravdu, slovo, které je apelem na lidskou svobodu, kterou chce získat jako takovou, totiž jako svobodu, svobodnou svobodu, svobodně poslušnou, bez nátlaku. Jak se může vůbec prosadit ve světě plném demagogických ideologií, spojených s podvodnými sliby a zastrašováním, hrozbami a pronásledováním pro pravdu a spravedlnost? Bůh prosazuje svou vládu skrze slabost lidského slova. To slovo však je jeho slovo, slovo Boží, všemohoucí, které se ovšem skrývá za slabost slova lidského. Neznásilňuje, žádá od člověka svobodné přijetí. K tomu však člověk musí změnit své smýšlení, svou mentalitu. Proto Ježíš s hlásáním Božího království spojuje požadavek obrácení a víry v jeho evangelium: „Obraťte se a věřte evangeliu!“
České „obrátit se“ znamená změnit orientaci těla, a tím směr pohledu či pohybu. Ježíšova výzva zaznamenaná v řeckém textu zní: metanoeite; to doslova znamená: „Změňte mysl!“ Mnozí chápou obrácení pouze morálně, jako změnu chování. To je ale málo. Obrácení znamená změnu smýšlení a nahlížení na skutečnost. To obnáší úplné přeskupení, přerovnání vlastní vnitřní struktury, přehodnocení všech hodnot, záměnu snad i těch nejprvotnějších předpokladů našich úsudků. Můžeme se ptát, je-li něco takového vůbec možné. V rozhovoru s Nikodémem Ježíš takovou proměnu srovnává s novým narozením. Přitom snad je větší zázrak narodit se znovu, jako stařec, než se narodit vůbec (srov. Jan 3,3–9). Z toho je jasné, že takové obrácení není v lidských silách, jako není v síle nenarozeného člověka sám si dát život. Proto též výzva k obrácení, ke změně mentality, k opuštění mentality tohoto světa, z něhož jsme vzešli a v němž jsme tak zdomácněli, a k přijetí mentality Božího království, logiky Boží, je možná jen v závislosti na tvrzení: „Naplnil se čas a Boží království se přiblížilo!“ Jestliže z jedné strany pro přijetí Božího království je nutné obrácení, jako podmínka a předpoklad, pak toto obrácení je zase možné jen vzhledem k blízkosti Božího království, jako důsledek. V žádném případě se Boží království nebuduje skrze naše obrácení, skrze naše morální a duchovní úsilí. Boží království přináší Ježíš v sobě, hlásá ho svým slovem, kterým zároveň vybízí k obrácení. A jako je mocné jeho slovo, kterým nese do tohoto světa Boží království, tak je též mocné jeho slovo, kterým nás volá k obrácení.
Jsme prosáklí mentalitou tohoto světa. Před obrácením je v nás tolik z logiky vládce tohoto světa. Přijmout evangelium jako svou životní cestu, tj. uvěřit evangeliu, nám přijde tak nesnadné: člověk má pocit, že vstupuje do úplně jiného, neznámého světa, kde všechno vypadá tak cize a nepravděpodobně. A přece právě tehdy se člověk teprve stává sám sebou, nachází svou pravou identitu, vrací se na své pravé místo. Není bez zajímavosti, že hebrejský výraz pro obrácení, konverzi, je tešúváh, což doslova znamená „návrat“. Člověk dosáhne svého cíle návratem ke svému nejpůvodnějšímu východisku, tj. Bohu. Protože se mu ale vzdálil, a tak se vzdálil sám sobě, nalezne sám sebe skrze obrácení, neboť dosud byl odvrácen či převrácen. Najde své místo a svou cestu jedině skrze změnu kurzu, protože dosud byl na scestí nebo na cestě do záhuby.
Od svého prvního vystoupení až do posledního dne před svým zatčením Ježíš stále hlásal nebo učil. To považoval za stěžejní prvek svého poslání: byl vybaven Duchem Páně a poslán hlásat evangelium chudým (Lk 4,18). Když ho chtěli na jednom místě zadržet, řekl svým učedníkům: „Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam hlásal, neboť k tomu jsem přišel“ (Mk 1,38). Ježíš tedy považuje hlásání za první bod svého poslání. Z tohoto pohledu můžeme lépe chápat jeho zázraky uzdravení hluchoněmých: Ježíš jim tím dal především možnost slyšet jeho slovo. Většinu svého času věnoval kázání a učení. Učil na nádvoří chrámu, v synagógách po celé Palestině, na břehu jezera, na hoře, po cestě i po domech. Učil všechny: své učedníky, jednotlivce i zástupy. Přesto, že nestál o reklamu, lidé se za ním sbíhali odevšad. Jeho učení budilo údiv, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona (Mk 1,22; srov. Mt 7,28–29), budilo otázku: „Co je to? Nové učení – a s takovou mocí!“ (Mk 1,27).
Ježíšovo slovo se projevovalo jako mocné dvojím způsobem: silou a autoritou. Ježíšovo slovo má nadlidskou moc. Když Ježíš mluví, něco se děje: slepí vidí, hluší slyší, malomocní jsou očišťováni, chromí chodí, mrtví vstávají, hříšníci jsou zbavováni viny, démoni se dávají na útěk, vítr ustává, rozbouřené moře se uklidňuje... Ježíšovo slovo má ale též podmanivou sílu, kterou si získává své posluchače. Služebníci velerady, kteří ho měli zatknout, se vracejí s nepořízenou a jako důvod, proč se Ježíše nechopili, uvádějí: „Nikdy žádný člověk tak nemluvil!“ (Jan 7,46). Ježíš učí s neslýchanou autoritou, kterou neopírá o jiné lidské autority, ani o Mojžíše, dokonce ani o Boha. Mluví jako ten, kdo si je vědom své absolutní autority: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům... Já však vám říkám...“ (Mt 5,21–22 atd.). Ježíš si dovoluje korigovat nejvyšší autoritu svého lidu, Zákon daný Hospodinem Mojžíšovi. Staví se nad Mojžíše, mluví z vlastní autority, a tím si dělá pro své slovo nárok božské autority. Vůči svým učedníkům se považoval za jediného Mistra, který – na rozdíl od rabínů – má právo si volit své učedníky, má právo požadovat od nich, aby sledovali nejen jeho výklad, ale aby následovali jeho osobu, aby nemilovali jen jeho moudrost, ale aby milovali jeho, a to více než otce, matku, ženu, děti, ano, i samy sebe.
Ježíš, Slovo Boží: Tím, že Ježíš považuje za základní náplň svého poslání hlásání slova, staví se do řady proroků. Jeho poslání je především prorocké: ne ve smyslu předpovídání budoucnosti, ale ve smyslu zvěstování živého Božího slova a vypovídání o stavu věcí před Bohem. Lidmi byl považován za proroka (srov. Mt 21,11; Lk 7,16; Jan 4,19). List Židům ho však staví ne do jedné řady s proroky, ale až za tuto řadu, jako její naplnění a překonání: Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim otcům skrze proroky. V této poslední době promluvil k nám však skrze svého Syna (1,1–2). Jaký je rozdíl mezi staršími proroky a Ježíšem? Proroci uváděli své výroky slovy: „Tak praví Hospodin...“, nebo: „Výrok Hospodinův...“ Ježíš místo toho říká: „Amen, amen, pravím vám...“ I zde, podobně jako ve vztahu k Mojžíšovu zákonu, můžeme sledovat Ježíšovu troufalost, s níž se neopírá o vyšší autoritu, ani Zákon, ani nějakého staršího proroka, dokonce ani o Boha, ale mluví sám za sebe a ze sebe, a to se závazností, na jakou si může činit nároky jedině Bůh. Jeho slovo je věčné jako Bůh sám: „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou!“ (Mt 24,35).
Přes absolutní nezávislost a suverenitu, s jakými Ježíš mluví a vystupuje, odhaluje též naprostou závislost a podřízenost vůči Otci. Ježíš nemá své slovo ze sebe a od sebe, nýbrž od Otce. V Janově evangeliu o tom mluví téměř na každé stránce. „Moje učení není moje, ale toho, který mě poslal“ (7,16). „Ten, který mě poslal, je pravdivý, a já mluvím k světu, co jsem slyšel od něho... mluvím tak, jak mě naučil Otec“ (8,26.28). „Já jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, ten mi dal příkaz, co mám říkat a co hlásat... Co tedy já mluvím, mluvím tak, jak mi to pověděl Otec“ (12,49–50) atd. Ježíš je otevřenost sama vůči slovu Otcovu, taková otevřenost, že sám je Slovem Božím: Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a Bůh bylo to Slovo (Jan 1,1). Nejen tedy má slova věčného života (6,68), ale sám je to Slovo! Jako Slovo Otcovo přijímá celé své bytí od toho, který ho vyslovuje, pak je ale schopen to také v plné míře sdílet. V chudobě ducha se nechá vyslovovat Otcem, a tak se stává jeho Slovem. Ježíš je Slovo. To vysvětluje jak jeho naprostou závislost na Otci, tak jeho nezávislost na Mojžíšovi. Ježíš sám je Slovo, může tedy mluvit ze sebe, z vlastního obsahu a na základně vlastní autority, a přece nemluví ze sebe, ale z Otce, který mu všechno dal. Jestliže totiž Ježíš je Slovo Boží, pak se k němu „nedostává“ slovo Boží zvnějšku, jak tomu bylo u proroků, ale On ho vydává ze své vlastní podstaty. U něho jde o dokonalou identifikaci osoby s posláním, jaká se nemohla u proroků očekávat. Z toho, že Ježíš je Slovo Boží, vyplývá dokonalá jednota mezi jeho poselstvím a životem, identita mezi hlásáním a osobou hlasatele. Ježíš přináší svým slovem a svou osobou království Boží, protože on sám je Slovo i dokonalé uskutečnění Království Božího. V tomto smyslu je třeba chápat už začátek Markova evangelia nejen jako „evangelium o Ježíši Kristu“, ale též jako „evangelium Ježíše Krista“ (Mk 1,1), chápané tedy jako radostná zvěst, jejíž obsahem i hlasatelem je sám Ježíš Kristus. A jestliže ústředním obsahem jeho evangelia je Boží království, pak můžeme říci spolu s Origenem, že Ježíš sám je toto království, Ježíš je autobasileia.
Ježíš sám je Evangelium, jehož je též prvním hlasatelem, Ježíš sám je „Slovo Boží“ (Zj 19,13). Jde-li u Ježíše o dokonalou identifikaci mezi hlasatelem a poselstvím, pak Ježíš opravdu ve svém poslání dává ze sebe, dává sebe. Avšak právě takto je Slovem Otcovým. Bůh v něm sděluje sám sebe, a to definitivně v této poslední době, eschatologicky (Žid 1,2). Otec v něm sděluje vše. Dává v něm vše. „Bůh nikdy nedává méně než sám sebe,“ píše Augustin.1 Bůh dává ve svém Slově vše, neboť jeho Slovo je jeho jednorozený Syn, jemuž dává úplně vše. Všemohoucí (omnipotens) Otec ukazuje svou všemohoucnost právě v tom, že je schopen, na rozdíl od lidských otců, sdělit svému Synu nedílně celou svou podstatu, je schopen se darovat beze zbytku. Lidští otcové, jsou-li potentní, mohou dát nový život, nejsou však „omnipotentní“ jako Bůh: jednak proto, že ke zplození potomka potřebují ženu, zatímco Otec je Synu „otcem“ i „matkou“; dále proto, že pozemští otcové nikdy nevyužijí všechny své plodivé možnosti; a nakonec proto, že i kdyby přece mohli ze všech svých plodivých možností vytvořit potomky, vždy tím dají život někomu jinému, a jejich vlastní život zůstane jim, zachován a nesdělen. Bůh se ve věčnosti vyjadřuje tak dokonale, tak vyčerpávajícím způsobem, že dává svému Synu celé své bytí. Ten je jeho soupodstatným Synem, jeho vyčerpávajícím Slovem, Slovem, kterým Otec oslovuje své božské „Ty“ Syna, kterému tím oslovením zároveň dává život.
Když se Syn stal člověkem, když se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi (Jan 1,14), řekl a dal nám v něm Bůh úplně vše. Vyčerpávající Slovo, kterým Bůh mluví sám k sobě, kterým oslovuje své soupodstatné božské Ty, se nyní obrací na nás. „Jedenkrát Bůh promluvil a vyslovil tak jediné věčné Slovo,“ píše sv. Bernard.2 A svatý Jan od Kříže vysvětluje, proč v novozákonní době není dovoleno dotazovat se Boha nadpřirozenou cestou, následovně:3
Když už je v této době milosti víra upevněna v Kristu a zákon evangelia zjevný, není důvod tázat se oním způsobem, ani proč by on ještě mluvil a odpovídal jako tenkrát. Protože když nám dal svého Syna, který je jeho Slovo, a On jiné nemá, řekl nám všechno jednou provždy v tomto jediném Slově a nemá už, co by říkal... Bůh jakoby oněměl a už nemá, co by říkal, protože to, co kdysi mluvil po částech k prorokům, řekl v celku, když nám dal Všechno, to je svého Syna.
V tomto smyslu též můžeme chápat skutečnost, že Ježíš na konci svého veřejného života, naplněného hlásáním a učením, zmlkne. Je v tom možno spatřovat naplnění prorockých slov o Hospodinově Služebníku. Jeho poslání bylo prorocké, pro ně dostal Hospodinova ducha a jazyk jako meč. Volal ostrovy, aby ho poslouchaly (srov. Iz 42,1–4; 49,1–2; 50,4). To vše ale jen do určité chvíle. V důsledku odmítnutí jeho poselství těmi, kterým bylo určeno, se poslání Služebníka nedaří. Nemůže sdělit svěřenou spásonosnou pravdu. Jeho poslání proto mění kurz: vyústí nakonec do utrpení a Služebník ho přijímá bezvýhradně a bezhlesně. Neotevřel svá ústa jako beránek vedený na porážku. Jak ovce, která mlčí před střihači, neotevřel svá ústa (Iz 53,7). Církev od počátku viděla naplnění toho, co prorocky naznačovala postava Hospodinova Služebníka, v Ježíšovi (srov. Sk 8,26–40). Také Ježíš hlásal – a po počátečním obdivu sklidil nakonec jen úplné odmítnutí. Při výslechu u velekněze Ježíš shrnuje celé své poslání slovy: „Já jsem mluvil k světu veřejně. Já jsem vždycky učíval v synagóze a v chrámě...“ Reakce? Sotva to vyslovil, jeden ze služebníků... dal Ježíšovi políček... (Jan 18,20-22). Ježíšovi je dána rána do tváře jako symbolická odpověď na jeho celoživotní hlasatelskou činnost.
Tak pro Ježíše končí poslání hlasatele a učitele a nastupuje poslání trpícího Služebníka, Beránka Božího (srov. Jan 1,29). Podobně jako Služebník, i Ježíš na konci svého prorockého poslání zavře ústa a odevzdá se utrpení. Několikrát v pašijích je doloženo Ježíšovo mlčení: Ježíš však mlčel (Mt 26,63; srov. 27,12–14). Ale on mlčel a nic neodpovídal (Mk 14,61; srov. 15,5; Lk 23,9; Jan 19,9). „Syn, který je Slovo, se stal Mlčením.“4 Posledním jeho výrazem není už slovo, ale drásavý, neartikulovaný výkřik, mocný hlas (Mk 15,37), který následuje bezprostředně poté, co se snažil marně dovolat Otce: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15,34). Není dovolání. Otec zde není, není tedy možnost dialogu. Kde však není dialog, tam není ani Slovo! Otec se od Syna, který se pro nás stal hříchem (2 Kor 5,21), odvrátil, a Ježíš proto umírá. Umírá jako člověk, umírá jako Boží Slovo. Umírá Bůh. Poslední zbytky jeho bytí se vyjadřují ve výkřiku do prázdna. Slovo zmlklo. Protože bylo vysloveno úplně, až do krajnosti. A toto Slovo, které se stalo Mlčením, je nejvýraznějším zjevením Božího obsahu, Božího věčného života! Hodina temnoty je zároveň exploze světla, výron slávy Boží do tohoto světa. Kristova smrt zjevila život Boží, jeho zmlknutí na kříži je slovo, které už nikdy nepřestane znít. Slovo, které se sdělilo tím, že doznělo a stalo se němým, že se vzdalo sama sebe, že se vydalo. Jen toto je skutečně uskutečněné Slovo Boží. Nejen slovo Syna vůči jeho učedníkům, ale slovo Boží vůči světu. „Nejmocnějším slovem, které Otec řekl v Ježíši, je jeho mlčení ve smrti.“5 A to je evangelium, které bude hlásáno až do konce světa.
Ježíš-Slovo naplňuje slova Písma: Ježíš je Slovo Boží, dokonalý výraz Boha Otce, odlesk jeho slávy a výrazná podoba jeho podstaty (Žid 1,3). Protože sám je všemohoucím Slovem Božím, má jeho slovo moc, s níž může poroučet větru, bouři a démonům, volat mrtvé z hrobu atd. Ježíš svým slovem též může naplnit všechna lidská slova, která bez jeho Slova jsou jen prázdná sláma. Ježíš jako vtělené, ukřižované a vzkříšené Slovo též naplňuje všechna slova Písma, která by bez něho zůstala nenaplněným příslibem. Už během jeho veřejného poslání dostávala slova Písma, která Ježíš vyslovil, svou plnost. Když v nazaretské synagoze přečetl úryvek z proroka Izaiáše o pomazání a poslání Mesiáše (61,1–2), mohl zavřít knihu a říci: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli!“ (Lk 4,21). Ježíš naplňuje mrtvou literu sám sebou, svým životem, svým Duchem. Dokud se neobjeví zmrtvýchvstalý Pán, který svou smrtí všechno dokonal a naplnil (Jan 19,28.30), učedníci ještě nemohou rozumět Písmu (Jan 20,9), protože trvá rouška, když se čte Starý zákon a není odhaleno, že přestává v Kristu (2 Kor 3,14). Zmrtvýchvstalý Ježíš naplňuje celé Písmo a tím odstraňuje roušku, která spočívala na Zákoně. Emauzským učedníkům vykládal, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje (Lk 24,27), a oni mohou zpětně shledat: „Což nám srdce nehořelo, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ (Lk 24,32). A když se pak navečer zjeví učedníkům v Jeruzalémě a přesvědčí je o tom, že není žádný duch, ale člověk z masa a kosti, který může i jíst (srov. Lk 24,36nn.), může Lukáš konečně poznamenat: Tehdy jim otevřel mysl, aby porozuměli Písmu (24,45). Kristus dává porozumět Písmu, protože je jeho živým naplněním. Kristus je cíl Zákona (Řím 10,4). V něm našla všechna Boží zaslíbení svoje „ano“ (2 Kor 1,20). Jan ve Zjevení vidí Beránka jako zabitého, a přece stojícího, tedy živého, vzkříšeného, který jediný je hoden vzít svitek, zapečetěný sedmi pečetěmi, a otevřít ho (Zj 5).
