P. Gorazd Cetkovský O.Carm.
V čase sv. Terezia z Avily – zakladateľky bosých karmelitiek – bolo v niektorých reholiach zvykom prijímať okrem rehoľného mena ešte predikát (prídavné meno) – na spôsob šľachticov. Kým u šľachticov sa tým vyjadrovalo, že dotyčná osoba pochádza zo slávneho alebo bohatého rodu, predikáty rehoľníkov sa odvolávali na mená Pána Ježiša, Panny Márie, na tajomstvá z ich života, na Božie vlastnosti či tajomstvá alebo na postavy jednotlivých svätcov: to sú predsa zdroje skutočného bohatstva a chvály učeníkov Kristových. Tento zvyk sa medzi bosými karmelitkami zachováva dodnes a bol živý aj v čase sv. Terezia z Lisieux. Tu by sme sa hneď mohli zastaviť a zamyslieť sa: keby som si ja mohol zvoliť také meno, taký predikát – bolo by mi radosťou vyjadriť tak môj vzťah k nejakému tajomstvu Božieho života alebo svetcu, svoju duchovnú skúsenosť? Zrajú v mojej zbožnosti také výraznejšie rysy, alebo by som musel ‚len tak niečo plácnuť‘?
Vráťme sa k sv. Terezii. Ona svoj predikát dostala, nezvolila si ho: Terezia od Detí Ježiša. Tak je dnes oficiálne uvádzaná v liturgických knihách cirkvi. Za týmto predikátom sa skrýva živá úcta reformovaného Karmelu k tajomstvu detstva Božieho Syna, spojená s výtvarným znázornením, ktoré je tesne spojené s našou zemou: s Pražským Jezulátkom, soškou uchovávanou v kostole Panny Márie Víťaznej na Malej Strane, ktorý skôr a – Bohu vďaka – dnes opäť spravujú bratia bosí karmelitáni. Mohli by sme dlho a zaujímavo rozprávať o tom, ako sa Terezii toto meno ‚sedelo‘ a ako s ním stále viac srastala. Ak sa my niekedy stretávame dnes s tým, že ‚deti vychovávajú deti‘ a že dieťa je ne-dospelým rodičom alebo dokonca aj starým rodičom hračkou, ktorou sa tešia (a ktorú namiesto výchovy rozmaznávajú), Terezii Dieťa Ježiš nebolo hračkou, naopak ona chcela byť hračkou v jeho rukách, dať sa mu úplne k dispozícii. Keď jej pripadalo, že nie je schopná byť Ježišovi nástrojom, lebo je neužitočná, neschopná, tým viac chcela byť mu potešením, radosťou. A k tomu vyhľadávala drobné príležitosti a využívala ich s nežnou pozornosťou a hrdinskou húževnatosťou. Právom býva jej duchovná cesta nazývaná cestou duchovného detstva.
Terezii sa ovšem s týmto svojím predikátom nespokojila. Na lístku písanom slečne Marte v deň svojej obláčky 10. januára 1889 pridáva prvýkrát za svoje meno ešte druhý predikát: Terezia od Detí Ježiša a svätej Tváre. Tento vzťah Terezia k Ježišovej svätej Tváre by som rád teraz zvolil za námět nášho zamyslenia.
Našu úvahu môžeme začať úplne všeobecne – veď vieme, že Terezia bola nielen dievčaťom a ženou svätou, ale tiež prirodzene ľudsky veľmi vnímavou, citlivou. Tvář je zrkadlom duše človeka. My hovoríme: „Oko – do duše okno,“ ale môžeme to rozšíriť na tvár človeka vôbec. Uvedomme si tiež: aké nepríjemné je nám nejaké poranenie na tvári, niečo, čo by našu tvár mohlo robiť škaredou … Deťom zazlievame, keď s nami hovoria s odvrátenou tvárou, pretože to napovedá neúprimnosť, neúctu. Toto všetko máme ‚pod kožou‘, aniž si toho sme nejako zvlášť vedomí. U Terezia k tomu pristupovali ešte ďalšie skúsenosti a vplyvy, ale o tých sa zmienime neskôr.
Úcta k svätej Tváři Kristovej sa šírila v 19. storočí po zjaveniach Pána Ježiša sestre Márii od sv. Petra z kláštora karmelitiek v Tours. Terezia sa vo svojich spomienkach zmieňuje, že ju do nej uviedla sestra Pavlína už doma v rodine, a zvlášť neskôr v kláštore. Píše jej:
„… Do tej doby som nezapýtala hĺbku pokladov, ukrytých vo svätej Tváři. Až vaším prostredníctvom, milovaná matko, som sa naučila ich poznať. Ako ste nás kedysi všetkých predišli na Karmel, tak ste prvá vnikla do tajomstva lásky, ukrytého v tvári nášho Snúbenca. Vtedy ste ma zavolali, a ja som porozumela …“ (AS 147).
Dôležité je upozorniť, že v našej predstave je svatá Tvář už takmer výlučne spojená s fotografiou tváre z tzv. turínskeho plátna. To bolo ovšem prvýkrát fotografované až rok po Tereziinej smrti. Obraz Kristovej tváre, aký uctievali sestry v Lisieux, zachytáva šatku Veroniky, uchovávanú údajne v Ríme v bazilike sv. Petra. Ježišova tvár je tu pokrytá krvou, z privretých (na rozdiel od dnes rozšírených reprodukcií!) očí krúpěje sĺz. Nejde o Ježišovu posmrtnú masku, ale o obraz tváre Ježiša živého, trpiaceho. Tereziou spísané modlitby sa týmto vyobrazením bezprostredne inšpirujú, je treba to nepodceniť, inak sa nám stanú nesrozumiteľnými. Tak hovorí:
„Ako dobre urobil náš Pán, že sklopil oči, keď nám dal svoj obraz! Veď oči sú zrkadlom duše, keby sme uhádli jeho dušu, umreli by sme nad tým radosťou“ (Vs 96).
Taký obrázok svätej Tváři mala Terezia vložený vo svojom breviári, denne jej prichádzal do ruky. V čase jej choroby ho mala pripevnený na závesu u svojho lôžka, aby ho mala stále na očiach. Keď jej sestry pred sviatkom Premenenia Pána (s ktorým bola spojená úcta k svätej Tváři) priniesli do nemocničky obraz svätej Tváře z kaplnky, po celú noc z neho nespustila zrak.
Chcel by som teraz uviesť niekoľko svedectiev o tom, že úcta k svätej Tváři mala v Tereziině duchovnom živote a jeho raste mimoriadny význam. Tak Terezina novicka Mária od Najsvätejšej Trojice pri kanonizačnom procese vypovedala, že Terezia mala obzvlášť úctu k svätej Tváři, že pohľad na svätú Tvář v nej zapálil vroucu túžbu podobať sa jej. Výmluvné sú slová matky Anežky pri tom istom procese:
„Obzvláštnym spôsobom uctievala Božia služobnica svätú Tvář. Jej úcta k Ježišovmu detstvu bola tiež hlboká, ale predsa – s jej zbožnosťou voči svätej Tváři ju nemožno vôbec porovnávať …“ (PA 580).
Terezina slová dochované v Posledných rozhovoroch ukazujú, odkiaľ jej vrouca úcta k svätej Tváři vyviera, čo ju v nej utvrdzovalo: slová proroka Izaiáša z tzv. štvrtej piesne o Božom služobníkovi, verše popisujúce poníženie Božieho služobníka:
Nemal podoby ani krásy,
aby upútal náš pohľad,
nemal vzhľad,
aby sme po ňom zatúžili.
Opovrhnutý, opustený od ľudí,
muž bolestí, znalý utrpenia,
ako ten, pred ktorým si ľudia zakrývajú tvár.
(Iz 53,2–3)
Vyznala: „Tieto Izaiášove slová … utvorili celý základ mojej oddanosti svätej Tváři, ba lepšie povedané, základ celej mojej zbožnosti. Aj ja som si priala byť bez krásy, sama … neznáma všetkému stvoreniu …“ (Vs 96)
K tomu je treba podotknúť, že Izaiášova zmienka o tvári je v pôvodnom hebrejskom texte temná, ťažko vyložiteľná. Kým dnešné preklady dávajú prednosť tomu chápaniu, že druhí si pred poníženým Služobníkom zakrývajú tvár, preklady v Tereziinej dobe podávali text tak, že Služobníkova tvár je skrytá, zastretá tým, kto sú okolo neho. Takto o texte rozjímala aj Terezia.
Naznačil som už, že pre gesto zastretia tváre mala Terezia oproti nám zvláštnu vnímavosť. Z rôznych dôvodov. Karmelitky až do 2. vatikánskeho koncilu stále užívali pri styku so svetom závoj. Tvář si zahalovali aj v kláštorní hovorně pred návštevami (s výnimkou rodičov a súrodencov.)
Vzpomeňme tiež na Terezín sen o Anne od Ježiša:
„… spatřila jsem tři karmelitky oblečené ve svých pláštích a velkých závojích … jasné mi bylo, že přicházejí z nebe. V hloubi srdce jsem zvolala: Jak bych byla šťastná, kdybych uviděla tvář jedné z těchto karmelitek! … Karmelitka zvedla svůj závoj – nebo spíš ho nadzvedla – a přikryla mě jím … Její tvář byla krásná nehmotnou krásou … prozářená nevýslovně sladkým světlem“ (AS 184). Ale největší význam pro Tereziinu citlivost co do zastření tváře mělo vidění, které prožila ve svých šesti nebo sedmi letech na zahradě domu v Buissonnetech v době několikadenní nepřítomnosti svého otce:
„… spatřila jsem muže, oblečeného přesně jako tatínek. Měl stejnou postavu i chůzi, jenom byl mnohem sehnutější … Hlavu měl přikrytou jakousi zástěrou neurčité barvy, takže jsem nemohla vidět jeho tvář. Viděla jsem, jak kráčel pravidelným krokem podél mé zahrádky … Ihned přepadl mou duši pocit nadpřirozeného děsu …“ (AS 48).
Terezia volala: ‚Tatíčku!‘ ale postava odešla bez ohlédnutí. Nikdo jiný nic nepozoroval, sestra Marie jí radila na to nemyslet. Ona sama píše dále, že to nebylo v jejích silách, ešte po létech všetko videla živě před sebou. Teprve po čtrnácti letech, keď o tom spolu znovu rozmlouvaly, porozuměly obě: šlo o předzvěst zkoušky, která později tak bolestně rodinu zasáhla – zatemnění otcovy mysli v jeho stáří.
Opravdu to byl on, na své úctyhodné tváři, na své bílé hlavě měl znamení své slavné zkoušky. Jako klaněníhodná tvář Ježíšova, která byla zahalena při jeho umučení, tak i tvář jeho věrného služebníka měla být zahalena ve dnech jeho bolestí – aby mohla zářit v nebeské vlasti u jeho Pana, věčného Slova!..“ (AS 50).
To vše vytvářelo v Tereziině srdci půdu, z níž vyrostla její úcta ke svaté Tváři. Připomeňme si znovu, že Terezia mluví o „základu celé své zbožnosti“. Biskup Guy Gaucher upozorňuje na závažnost těchto slov a staví se za to, abychom používali při Tereziinu jménu oba její predikáty: „Zkracujeme-li její jméno, zkracujeme její poselství…“
Tím jsme postaveni před nejzávažnější otázku: co bylo obsahem Tereziina intenzivního vztahu ke svaté Tváři? Odpovídá: Jejím „duchovním vůdcem“ byl Ježíš.
„On sám mě vyučil ve vědě, která je skryta učeným a moudrým a kterou odhaluje nejmenším … Malá květinka, přesazená na horu Karmel, měla se rozvíjet ve stínu kříže. Ježíšovy slzy a krev se staly její rosou a jejím sluncem byla jeho klaněníhodná Tvář, zastřená smutkem …“ (AS 147)
Svatá Tvář pro Terezii „ukrývá hloubku pokladů, ukrývá „tajemství lásky“. Píše dále:
„Porozuměla jsem, co je pravá sláva. Ten, jehož království není z tohoto světa, mi ukázal, že pravá moudrost záleží v tom, abychom ‚chtěli být neznámí a pokládaní za nic‘, abychom ‚vkládali svou radost do pohrdání sebou‘. Chtěla jsem, aby i ‚moje tvář byla‘ jako Ježíšova ‚opravdu skrytá, aby mě nikdo na zemi nepoznával‘. Žíznila jsem trpět a být zapomenuta …“ (tamtéž). (Terezie tu cituje svou milovanou knížku Následování Krista.)
Spojíme-li si tato slova se svědectvím modliteb ke svaté Tváři sepsaných Terezií, můžeme se pokusit o shrnutí:
- Ježíšova tvář je skrytá – zastřená: ponížením a smutkem;
- není zastřena všem; Terezie říká: „my rozumíme“ tajemství této Tváře. Odhaluje nám je víra v Ježíše jako Spasitele a touha podobat se trpícímu Kristu;
- těsně, neoddělitelně je tajemství Kristovy tváře spojeno s vírou v dočasnost tohoto ponížení a s vírou v Kristovo velikonoční vítězství a v jeho věčné království, „které není z tohoto světa“, kam skrze pozemské zkoušky putujeme: Terezie sama považovala pozemský život za neúnosný bez víry v Boží království a – přes všechny krásy světa – za vyhnanství. Toužené nebe pak pro ni znamenalo, že bude Ježíše „ujišťovat o své lásce ve věčném setkání tváří v tvář“ … (Úkon obětování milosrdné lásce, AS 258). Tím hroznější muselo pro ni být, když tato její víra v nebe byla vystavena veliké zkoušce … (srov. AS 205 a násl.),
- Boží „ponížení se“ pro naši spásu je vlastně společným tajemstvím obou Tereziiných predikátů: Bůh se pro nás stal malým dítětem a stal se pro nás ‚odepsaným‘ odsouzencem. Svatá Tvář je drastickým projevem toho, co je již napovězeno narozením Ježíše ve stáji;
- žízeň zmučeného Ježíše je žízní po lásce a lidská srdce, která přišel svou láskou rozehřát, zůstávají chladná…
Terezie nebola ovšem len človekom vnímavým, ale tiež temperamentným, živým. Nestaví sa k tajomstvu svätej Tváři ako pouhý zírající divák, ale usiluje živě na ně reagovat, zvláště jako karmelitka a spolu se svými družkami. Její odpovědí je:
tešiť Ježišovu žízeň láskou a pripodobnením sa mu:
- v opuštěnosti a v ponížení,
- v utrpení.
„Trpieť a byť zabudnutá…“
Nie je za tým nič duchovne alebo duševne nezdravého, ale Terezina skúsenosť: uprostred pokorenia a bolesti je duša najviac chránená pred nebezpečím milovať – aniž by si toho bola vedomá – len ‚samu seba‘ (srov. AS 228).
„Láska sa živí obetami. Čím viac prirodzených uspokojení si duša odepře, tým sa stane její láska silnejšia a nezištnejšia“ (tamtéž).
Dúfam, že podobné slová dnes ani v cirkvi nepočujeme radi. Zdajú sa nám tvrdé. Ale stačí si zvážiť: budem veriť, že ma naozaj miluje, tomu, na kom vidím, že sa nevzdáva svojho pohodlia a že mu ide aj o jeho vlastnú slávu? …
Terezia rozhodne nebola človekom, ktorý sa nevyrovnal so životom, ktorý by sa chcel nejako ‚zabiť‘, zničiť. Milovala život, chcela žiť naplno, chcela, aby naplno žili aj druhí – všetci, aj hriešnici – chcela, aby Božia láska nezostávala bez odpovede. Jej celoživotná skúsenosť jej potvrdzovala, že cesta pokorenia a utrpenia je ochranou pred opojným klamom sebelásky, že cesta obete je cestou najcennejšou a najistejšou … A vo svätej Tváři čítala, že jej vnútorné poznanie je správne, že je to cesta Ježišova.
Mám sa pokúšať naznačiť, čo z toho môžeme my čerpať pre seba? Třeba by sme si mohli povedať:
- učme sa dívať do tváří lidí kolem nás, čítať a hlavne ctít jejich tajemství;
- obnovujme svou citlivost pro tichou řeč křížů a obrazů Krista, světců;
- odkládejme naše laciné pojetí následování Pána; čtěme v jeho tváři;
- pronikejme vírou závoj smutku na Ježíšově potupené tváři, abychom vnímali její krásu – jeho lásku;
- sledujme naše vnitřní zkušenosti s tím, co je pravá životní moudrost a pravá sláva, srovnávejme je s tím, co čteme ve svaté Tváři, v evangeliu;
ale hlavne:
- zrajme s Terezií pro touhu trpět a byť zabudnutí, milovať láskou nesmlouvavou nezištnou a obetavou.
Nie je Tereziina zbožnost vůči svaté Tváři proroctvím pro náš svet? Liečivým ‚studeným obkladom‘ na horúčku ctižiadosti, sobectva a pohodlia, jíž je náš svet chorý a ktorá – zdá sa – stúpa? Keď chcela Terezia vidieť tvár Anny od Ježiša, vzala ju karmelitka pod svoj závoj. Je možné nahliadať tajomstvo Ježišovej tváre, aniž bychom sami vstúpili pod závoj pokorenia
a utrpenia?
Odkládejme strach o seba. Na Terezii vidíme: Boh nás nechce zlomiť, ale naplniť svojou silou, svojím životom.
„Ó, koľko mi táto svatá Tvář preukázala dobra v mojom živote! …“ (Vs 96).
A ve Výkladu erbů Terezie sama napsala:
„Terezie Martinová sa stala ‚Tereziou od Detí Ježiša a svätej Tváře‘. To sú jej šľachtické tituly, jej bohatstvo a nádeje …“ (AS 177).
(Skatky: AS – Autobiografické spisy, edícia Karmelitánska spiritualita,
vyšlo v Nakladateľstve Tlačiareň Vimperk, 1991;
Vs – Vstupujem do života, Karmelitánske nakladateľstvo, Kostelní Vydří 1992.)
