KARMEL

radcliffePředposlední meditace P. Radcliffa pojednává o autoritě. Abychom nenarušili myšlenkovou linii textu, ponecháváme v pracovním překladu slovo „autorita“ i tam, kde jsme spíše zvyklí překládat slovem „moc“ (například v citacích z Písma svatého).

Náš rozhovor nemůže být plodný, dokud neuznáme, že každý z nás mluví s autoritou. Všichni jsme pokřtěni v Krista: kněze, proroka a krále. Když se Mezinárodní teologická komise zabývá pojmem sensus fidei, cituje sv. Jana: „vy však jste dostali pomazání od Svatého a všichni máte vědění“, „pomazání, které jste [od Krista] dostali, ve vás zůstává a nemáte zapotřebí, aby vás někdo poučoval“ (Jan 2,20.27; jeruz. překlad).

Mnoho laiků bylo při přípravě synody udiveno zjištěním, že jim někdo naslouchá, nejspíš vůbec poprvé. Zpochybňovali svou vlastní autoritu a ptali se: „Skutečně mám co nabídnout?“ (B.2.53). Ale nejsou to pouze laici, kdo postrádá autoritu. Celá Církev je zasažena krizí autority. Jeden asijský biskup si stěžoval, že nemá žádnou autoritu. Řekl: „kněží jsou totálně nezávislí bossové, kteří mě vůbec neberou na vědomí.“ I mnozí kněží říkají, že ztratili veškerou autoritu. Zdiskreditovaly nás skandály sexuálního zneužívání.

Celý svět trpí krizí autority. Ztratily ji všechny instituce. Politická scéna, právo, tisk, ti všichni cítí, jak autorita upadá. Zdá se, že autorita vždy patří jiným: buď diktátorům, kteří se na mnoha místech dostávají k moci, nebo novým médiím, celebritám a influencerům. Svět hladoví po hlasech, které by se s autoritou vyjadřovaly ke smyslu našeho života. Hrozí, že vakuum zaplní nebezpečné hlasy. Našemu světu nevládne autorita, ale kupecké vztahy – dokonce i v rodinách, na univerzitách, v Církvi.

Jak by Církev mohla získat zpět ztracenou autoritu a oslovit náš svět, který hladoví po pravdivém hlasu? Lukáš vypráví, že když Ježíš učil, „žasli nad jeho učením, protože mluvil s autoritou“ (Lk 4,32). Přikazuje zlým duchům a oni ho poslouchají. Stejně tak vítr a moře. Má dokonce autoritu povolat svého mrtvého přítele zpět do života: „Lazare, pojď ven!“ (Jan 11,43). A v závěru Matoušova evangelia zazní slova: „Je mi dána veškerá autorita na nebi i na zemi“ (Mt 28,18).

Zhruba uprostřed synoptických evangelií, v Cesareji Filipově, dochází k masivní krizi autority. Ve srovnání s ní nestojí naše současné krize za řeč. Ježíš sděluje svým nejbližším přátelům, že musí jít do Jeruzaléma, kde bude trpět, bude zabit a vstane z mrtvých. A oni to nepřijmou. Ježíš je tedy bere s sebou na horu a je před nimi proměněn.
Jeho autorita se odhaluje v jeho slávě, ve svědectví Mojžíše a Eliáše. Je to autorita, která se dotýká jejich uší a očí, jejich srdcí a myslí, jejich představivosti. Konečně mu teď naslouchají.

Petr je plný radosti: „Je dobře, že jsme tady!“ (Mk 9,5). Proslulou větou to vyjádřil Teilhard de Chardin /1881–1955/: „Radost je neomylným znamením přítomnosti Boží.“ To je ta radost, o níž dnes ráno mluvila sr. Maria Ignazia. Radost Mariina. Bez radosti nemá nikdo z nás žádnou autoritu. Nikdo neuvěří mrzutému křesťanovi! V události Proměnění proudí radost ze tří zdrojů: z krásy, dobroty a pravdy. Můžeme zmínit i jiné podoby autority. Instrumentum laboris akcentuje autoritu chudých, je zde také autorita tradice a autorita hierarchie s její službou jednotě.

Dnes ráno bych rád poukázal na to, že autorita je mnohočetná a vzájemně posilující. Nejde o žádné soupeření, jako kdyby laici mohli mít více autority pouze tehdy, když jí ubereme biskupům, nebo jako když se takzvaní konservativci přetahují o autoritu s progresisty. Mohli bychom být v pokušení svolávat oheň na ty, které považujeme za své oponenty, jako učedníci v dnešním evangeliu (Lk 9,51-56). Ale v Trojici není žádná rivalita. Otec, Syn a Duch Svatý nesoupeří o moc. Ani mezi čtyřmi evangelii nepanuje žádná soutěživost…

K našemu bezradnému světu promluvíme s autoritou tehdy, pokud na synodě překonáme konkurenční způsoby existence. Tehdy rozpozná svět hlas pastýře, který svolává k životu. Vraťme se znovu ke scéně Proměnění na hoře a pozorujme vzájemné působení různých podob autority.

Krása

Nejprve je tu krása, sláva. To jsou v hebrejštině prakticky synonyma. Biskup Robert Barron /*1959/ někde řekl (a promiň mi, prosím, otče biskupe Bobe, jestli Tě cituji špatně), že krása může zasáhnout člověka, který odmítá jiné formy autority. Protože morální pohled může být vnímán jako moralistický: „Jakým právem mi chceš mluvit do života?“ Doktrinální autorita může být odvržena jako utlačující: „Jak se odvažuješ mi říkat, co si mám myslet?“ Ale krása má autoritu, která se dotýká hluboké intimity naší svobody.

Krása otevírá naši představivost transcendentnu, vlasti, po níž toužíme. Jezuitský básník Gerard Manley Hopkins /1844–1889/ nazývá Boha „krásou samou a dárcem krásy“. (1) A Tomáš Akvinský říká, že krása odhaluje konečný cíl naší životní cesty, podobně jako terč, na nějž míří lučištník.

Není divu, že Petr neví co říci. Krása nás přenáší za hranice slov. Říká se, že každý dospívající má nějakou zkušenost s transcendentní krásou. Jestliže však nemá žádného průvodce, jako měli učedníci v osobě Mojžíše a Eliáše, snadno ten okamžik propásne. Když mi bylo šestnáct a navštěvoval jsem benediktinskou školu, prožil jsem takový okamžik ve velkém opatském kostele. Měl jsem tehdy nablízku moudré mnichy, kteří mi pomohli porozumět.

Ne každá krása však vypovídá o Bohu. Nacističtí vůdci si oblíbili klasickou hudbu. O svátku Proměnění Páně dopadla na Hirošimu – v hrůzyplné parodii na božské světlo – atomová bomba. Krása umí klamat a svést. Ježíš řekl: „Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům: zvenčí se zdají pěkné, ale uvnitř jsou samé kosti z mrtvých a všelijaká nečistota“ (Mt 23,27).

Božská krása, která se zjevila na hoře, bude zářit za hradbami svatého města, až se Pánova sláva odhalí na kříži. Boží krása se prozrazuje nejzářivěji v tom, co se zdá nejošklivější. Chceme-li zahlédnout krásu Boha, musíme se vydat na místa utrpení.

Etty Hilesum /1914–1943/, židovská mystička přitahovaná křesťanstvím, nacházela krásu i v nacistickém koncentráku: „Chci být zde, v prostředí prosyceném tím, čemu lidé říkají ‚naprostá hrůza‘, a přesto být schopna vyznat, že život je krásný“. (3) Každá obnova Církve šla ruku v ruce s estetickým oživením: pravoslavná ikonografie, gregoriánský chorál, protireformační baroko (které sám moc rád nemám!). Reformace byla částečně střetem estetických vizí. Jakou estetickou obnovu potřebujeme dnes, abychom se otevřeli paprsku transcendence, zvláště pokud jde o místa plná skleslosti a utrpení? Jak můžeme druhým sdělit krásu kříže?

Když v 16. století připluli dominikáni do Guatemaly, byla to právě krása, jež jim umožnila sblížit se s původními obyvateli a nabídnout jim evangelium. Bratři tehdy odmítli ochranu španělských conquistadorů. Naučili domorodé kupce křesťanským písním, aby si je zpívali, když projížděli horami a prodávali své zboží. A tyto písně otevřely cestu bratřím, kteří pak mohli bezpečně vstoupit na území dosud známé jako Verapaz – Pravý mír. Nakonec ale přišli vojáci a zabíjeli nejen domorodé obyvatele, ale také bratry, kteří se je snažili chránit.

Jaké písně mohou proniknout do světa mladých? Kdo jsou jejich hudebníci a básníci? Krása rozbíhá naši představivost, abychom zahlédli konec naší cesty. Můžeme však být – jako Petr – v pokušení zůstat. Abychom sešli dolů z hory na první synodu, abychom se vydali na cestu do Jeruzaléma, potřebujeme i jiné způsoby autority, které naši představivost rozpohybují. Učedníci dostávají dva interprety toho, co vidí – Mojžíše a Eliáše, Zákon a Proroky… nebo Dobrotu/Svatost a Pravdu.

Dobrota/Svatost

Mojžíš vyvedl Izrael z otroctví na svobodu. Izraelité nechtěli jít, toužili po bezpečí Egypta. Obávali se svobody na poušti, právě tak jako se učedníci báli vyrazit do Jeruzaléma. V Dostojevského Bratřích Karamazových (1880) tvrdí Velký inkvizitor, že „pro lidstvo a společnost nikdy nebylo nic tak nesnesitelné jako svoboda… Nakonec nám položí svou svobodu k nohám a řeknou: Klidně nás zotročte, ale dávejte nám jíst“.

Autorita svatých pramení z odvahy. Povzbuzují nás, abychom se vydali na cestu. Zvou nás, abychom se spolu s nimi pustili do riskantního dobrodružství svatosti. Terezie Benedikta od Kříže se narodila do ortodoxní židovské rodiny, v dospívání se stala ateistkou. Když ale náhodou sáhla po autobiografii svaté Terezie z Avily, četla celou noc. Vypráví: „Když jsem dočetla, řekla jsem si: to je pravda.“ Tato pravda ji přivedla k smrti v Osvětimi. To je autorita svatosti. Zve nás, abychom se vzdali kontroly nad svými životy a nechali Boha být Bohem.

Snad nejpopulárnější knihou 20. století byl Tolkienův Pán prstenů (napsaný s přestávkami v letech 1937–1949). Je to hluboce katolický román. Tolkien říkal, že je to eucharistická romance. Prvními autoritami v církvi byli mučedníci, protože se všeho odvážně vzdali. G. K. Chesterton /1874–1936/ napsal, že „odvaha je skoro protimluv. Znamená silnou touhu po životě, která na sebe vezme ochotu zemřít“. (4) A my? Bojíme se vystavit nebezpečným výzvám víry? Herbert McCabe OP /1926–2001/ řekl: „Když miluješ, vystavuješ se zranění, snad i zabití. Ale když nemiluješ, už jsi mrtvý.“ Mladé lidi nebude přitahovat naše víra, bude-li krotce opatrná.

„Dokonalá láska vyhání strach“ (1 Jan 4,18). Bývalý generál františkánů, br. Michael Anthony Perry OFM /*1954/, řekl: „Ve křtu jsme se zřekli práva na strach.“ (5) Já bych spíš řekl, že jsme se vzdali práva být zotročeni strachem. Odvážný člověk zná strach. V našem ustrašeném světě budeme mít autoritu pouze tehdy, když bude jasné, že riskujeme všechno. Když se před čtyřmi sty lety vydali naši evropští bratři hlásat evangelium do Asie, polovina z nich zemřela dříve, než dorazili na místo, ať už je o život připravila nemoc, ztroskotání nebo piráti. Měli bychom my jejich bláznivou odvahu?

Henri Burin de Roziers /1930–2017/ byl francouzský dominikán, který jako právník působil v Brazilské Amazonii. Snažil se dostat před soud velké vlastníky půdy, kteří často zotročovali chudé, nutili je pracovat na svých rozlehlých pozemcích a zabíjeli při každém pokusu o útěk. Henrimu nespočetněkrát vyhrožovali smrtí. Byla mu sice nabídnuta policejní ochrana, ale on věděl, že by ho zabil nejspíše někdo z přidělených ochránců. Když jsem ho navštívil, nabídl mi k přespání svůj pokoj. Nazítří mi potom vyprávěl, že sám ani oka nezamhouřil. Co kdyby si přišli pro něj a náhodou dostali mě?

Tedy autorita krásy hovoří o konci cesty, o vlasti, kterou jsme dosud neviděli. Autorita svatosti hovoří o cestě, po níž se tam jde. Je autoritou těch, kdo nelpí na životě. Irský básník Pádraig Pearse /1879–1916/ vyznal: „Promarnil jsem nádherná léta, kterými Pán Bůh obdaroval mé mládí, když jsem se pokoušel dělat nemožné věci v domnění, že jen ony stojí za tu dřinu. Pane, kdybych měl znovu ty roky, zase bych je promarnil – odhazuji je od sebe.“ (6)

Pravda

A pak je tu Eliáš. Proroci jsou hlasatelé pravdy. Eliáš prohlédl sny Baalových proroků a na hoře slyšel hlas jemného vánku. Veritas – Pravda, heslo dominikánského řádu. To mě přitáhlo k dominikánům ještě dřív, než jsem se s nějakým z nich vůbec setkal, snad v tom byla Prozřetelnost.

Náš svět opustil lásku k pravdě: fake news, divoká tvrzení na internetu, pomatené konspirační teorie. A přece je v lidstvu ukryt nevykořenitelný smysl pro pravdu, a když se pravda vysloví, má pořád nějaký zbyteček autority. Instrumentum laboris se nebojí pravdivě pojmenovat výzvy, kterým čelíme. Otevřeně hovoří o nadějích a smutcích, o hněvu a radostech Božího lidu. Jak můžeme kohokoliv přitáhnout k Tomu, který je Pravda, když nejsme pravdiví, jde-li o nás samé?

Dovolte, abych zmínil dva ohledy, v nichž je prorocká tradice říkat pravdu nutná. Za prvé je třeba zcela pravdivě mluvit o radostech a utrpeních světa. Na ostrově Hispaniola pronesl v adventu roku 1511 dominikán Antonio de Montesinos /1475–1540/ slavné kázání, v němž se postavil proti zotročování, kterého se dopouštěli conquistadoři na domorodém obyvatelstvu. „Řekněte mi, jakým právem nebo jakou interpretací spravedlnosti držíte Indiány v tak krutém a hrozném otroctví? Z jaké autority vedete odpornou válku proti lidem, kteří dříve žili tak klidně a pokojně ve své vlastní zemi?“ Toto kázání vyslechl Antoniův spolubratr Bartolomé de las Casas /1484–1566/, který doposud vedl velmi průměrný život, a dal se na pokání. Na synodě budeme naslouchat lidem, kteří pravdivě promluví o „radostech a nadějích, smutku a úzkostech lidí naší doby“ (Gaudium et Spes 1).

A za druhé potřebujeme s ohledem na pravdu také ukázněné vědecké bádání, které odolá našemu pokušení zneužívat Slovo Boží a učení Církve pro naše vlastní účely, na způsob: ‚Bůh musí mít pravdu, protože souhlasí se mnou!‘ Biblisté nás vedou zpět k originálním textům v celé jejich cizotě a jinakosti. (Když jsem byl v nemocnici, vyprávěl mi můj ošetřovatel, že si přeje ovládat latinu natolik, aby mohl číst Písmo v originále. Neřekl jsem na to nic.) Skuteční badatelé se staví proti každému zjednodušujícímu pokusu využít Písmo, učení Církve nebo tradici pro osobní půtky. Boží slovo náleží Bohu! Toho poslouchejte! Nevlastníme pravdu. Pravda vlastní nás.

Každá láska nás otevírá pravdě druhých lidí. Objevujeme, jak zůstávají v určitém smyslu nepoznatelní. Nemůžeme se jich zmocnit a používat pro své účely. Milujeme je v jejich jinakosti, v jejich nekontrolovatelné svobodě.

Na hoře Proměnění tak vidíme, že různé podoby autority jsou k tomu, aby přenesly učedníky přes velkou krizi autority u Cesareje Filipovy. Všechny tyto podoby, ale i jiné, jsou nutné. Bez pravdy by krása zůstala bezduchá. Kdosi řekl, že „krása se má k pravdě tak jako lahodnost k jídlu“. Krása bez dobroty snadno oklame. Dobrota bez pravdy sklouzne do sentimentality. Pravda bez dobroty vede k inkvizici. Svatý John Henry Newman /1801–1890/ krásně vystihl početné podoby autority – vládu, rozum a zkušenost.

Každý z nás má autoritu, ale odlišnou. Newman napsal, že když se autorita vládnutí stane absolutní, bude tyranská. Kdyby měl být rozum jedinou autoritou, upadneme do suchopárného racionalismu. Kdyby byla jedinou autoritou náboženská zkušenost, zvítězí pověry. Synoda se podobá orchestru, v němž každý z nástrojů hraje svůj vlastní part. Proto je jezuitská tradice rozlišování tak plodná. Jako se ani orchestr ani fotbalový tým neřídí hlasováním, tak ani k pravdě nedojdeme prostou většinou hlasů.

Autorita vedení zaručuje, že rozhovor v Církvi bude plodný, že žádný hlas nebude dominovat a nepřeválcuje ostatní, že rozpozná skrytou harmonii. Jonathan Sacks /1948–2020/, vrchní anglický ortodoxní rabín, napsal: „V bouřlivých časech snadno přemáhá náboženské vůdce pokušení ke konfrontaci. Je nejen zapotřebí ohlašovat pravdu, ale také veřejně odsuzovat lež. Obojí musí být neúprosně odděleno. Neodsoudit lež znamená ji schvalovat.“ Nicméně, dodává, „prorok neslyší jeden příkaz, ale dva: vést, a zároveň soucítit; milovat pravdu, a zároveň zůstávat solidární s těmi, kteří tápou. Udržovat tradici, a současně hájit ty, kdo ji zavrhují, je obtížný, ale nevyhnutelný úkol náboženského vedení v nenáboženské době (7)“.

Všechna moc pochází od našeho Trojjediného Boha, od Toho, v němž je vše sdílené. Italský teolog Leonardo Paris /*1977/ prosazuje myšlenku, že „Otec sdílí svou moc. S každým. A veškerou moc konfiguruje jako sdílenou… Není již možné citovat Pavla („už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši“ (Gal 3,28)) a odvolávat se u toho na synodalitu, aniž bychom uznali, že to zároveň znamená najít konkrétní historické formy, aby každý člověk byl doceněn jako ten, kdo má moc, kterou mu Otec chtěl svěřit“ (8).

Pokud se Církev skutečně stane společenstvím, v němž navzájem uznáváme svou moc, budeme mluvit s autoritou Pána. Proměna v takovou Církev bude bolestná a krásná zároveň. O tom budeme hovořit příště.

[1] ‘The Golden Echo’
[2] ST III. 45
[3] An Interrupted Life: The Diaries and Letters of Etty Hillesum 1941–43, Persephone Books, London, 2007, p. 276
[4] Orthodoxy, London 1996, p. 134
[5] Benotti, p. 66
[6] Quoted by Cardinal Murphy-O’Connor, ‘Fiftieth Anniversary of Priesthood’, in Daniel P. Cronin, Priesthood: A Life Open to Christ (St Pauls Publishing, London 2009, p. 134)
[7] ‘Elijah and the Still, Small Voice’, www.rabbisacks.org/covenant-conversation/pinchas/elijah-and-the-still-small-voice
[8] Leonardo Paris, L’erede. Una cristologia, Queriniana, 2021, pp. 220-221. Soon to be published in English by Brill, with a Foreword by Massimo Faggioli.

Připomínáme

02 bře 2024;
09:00 - 13:30
Setkání terciářů Praha - Liboc
02 bře 2024;
09:00 - 13:00
Setkání terciářů Hradec Kralové
04 bře 2024;
16:30 - 19:00
Setkání terciářů Klatovy
04 bře 2024;
18:00 - 20:30
Setkání terciářů Kostelní Vydří
09 bře 2024;
15:00 - 18:00
setkání terciářů Štípa

Přihlášení