KARMEL

radcliffePoslední meditace třídenní rekolekce, kterou pro účastníky synody o synodalitě přednesl 3. října 2023 P. Timothy Radcliffe OP, nese název Duch Pravdy.

Učedníci vidí Pánovu slávu, vidí svědectví Mojžíše a Eliáše. Nyní si troufnou sestoupit z hory a jít do Jeruzaléma. V dnešním evangeliu (Lk 9,51–56) jsme je zastihli na cestě. Setkávají se se Samaritány, kteří se staví proti nim, protože míří do Jeruzaléma.

Bezprostřední reakcí učedníků je myšlenka svolat oheň z nebe a Samaritány zahubit. Není divu, vždyť před chvíli na hoře viděli Eliáše, který se podobně zachoval k Baalovým prorokům. Pán je však kárá. Stále ještě neporozuměli cestě, na niž je vede.

V průběhu nadcházejících tří týdnů i my můžeme být v pokušení svolat oheň z nebe na ty, s nimiž nesouhlasíme. Naše společnost je takového spalujícího hněvu plná. Pán nás ale pobízí, abychom destruktivní nutkání z našeho setkání vyloučili.

Tato vše prostupující zlost pramení ze strachu. My se ale nemáme čeho bát. Pán nám slíbil svého Ducha, který nás uvede do celé pravdy. V noci před svým utrpením Ježíš řekl: „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít“ (Jan 16,12–13).

Ať už na cestě vyvstane jakýkoliv konflikt, buďme si jisti: Duch pravdy nás vede do celé pravdy. Nebude to snadné. Ježíš učedníky varuje: „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést.“ Petr u Cesareje Filipovy nechtěl ani slyšet, že Ježíš musí trpět a zemřít. Poslední večer před Ježíšovou smrtí neunesl pravdu, že sám Ježíše zapře. Být uváděn do pravdy znamená slyšet nepříjemné, těžko stravitelné věci.

Co jsou pravdy, kterým dnes čelíme jen nesnadno? Do hloubky nás zraňuje rozsah sexuálního zneužívání, korupce a zkaženosti v Církvi. Je to jako noční můra, z níž bychom se rádi probudili. Když se ale odvážíme se této zahanbující pravdě podívat do očí, pravda nás osvobodí. Ježíš slibuje, že „budete sice zarmouceni, ale váš zármutek se obrátí v radost“ (Jan 16,20), tak jako žena rodí v bolestech. Tyto synodní dny budou občas bolestivé, ale necháme-li se vést Duchem, budou to porodní bolesti znovu se rodící Církve.

To je naším svědectvím společnosti, která také utíká před pravdou. Anglický básník T. S. Eliot /1888–1965/ se domníval, že „lidské plémě nesnese příliš mnoho pravdy s ohledem na skutečnost“ (1). Řítíme se do ekologické katastrofy, ale naše politické špičky se tváří, že se nic neděje. Náš svět je křižován chudobou a násilím, ale bohaté země nechtějí vidět milióny našich bratří a sester, kteří trpí a hledají domov.

Západní společnost se bojí pravdy, že jsme zranitelné, smrtelné bytosti, muži a ženy z masa a kostí. Vyhýbáme se pravdě o své tělesnosti, hrajeme si na to, že si svou identitu můžeme určit po libosti, jako bychom byli jen myslí, a ne též tělem. Storno-kultura znamená, že lidé, s nimiž nesouhlasíme, musí být umlčeni, anulováni, tak jako chtěli učedníci svolat oheň na Samaritány, kteří nepřijali Ježíše. Co je těmi bolestnými pravdami, kterým se naši bratři a sestry všech kontinentů bojí vystavit? Odpověď nepřísluší mně…

Když se odhodláme být pravdiví ohledně toho, kým jsme – smrtelné, zranitelné, selhávající bytosti, bratři a sestry v Církvi, která byla vždy hrdinská a zkažená zároveň, teprve pak můžeme mluvit s autoritou ke světu, který hladoví po pravdě, i když se bojí, že je nedosažitelná. To si žádá odvahu, kterou Tomáš Akvinský vyjadřoval slovy fortitudo mentis - síla mysli vidět věci takové jaké jsou, žít v reálném světě. Černošská básnířka Maya Angelou /1928–2014/ to popsala takto: „Odvaha je tou nejdůležitější ctností, protože bez ní nelze důsledně praktikovat žádnou jinou ctnost.“ (2)

Když se sv. Oscar Romero /1917–1980/ vracel domů do Salvadoru, prohlásil imigrační úředník: „Zde přichází pravda.“ Romero byl pravdivý ohledně smrti. Jednou si na lavičce povídal s přítelem a ptal se ho, zda se bojí zemřít. Přítel odpověděl záporně. „Ale já ano,“ prohlásil Romero, „já se bojím zemřít.“ Právě tato pravdivost učinila jeho mučednictví tak krásným. Od chvíle, kdy se díval na zohavené tělo svého přítele, jezuity Rutilia /bl. Rutilio Grande, 1928–1977/, věděl, co ho čeká. Romerovo zavražděné tělo bylo nalezeno zpocené. Zřejmě viděl člověka, který se ho chystal zabít, měl strach, ale neutekl.

Noc před svým utrpením upozornil Ježíš učedníky, že zůstanou-li v něm, na pravém vinném kmeni, budou jako ratolesti prořezáváni, aby nesli více ovoce. Během synody můžeme toto prořezávání zakusit! Je to proto, abychom nesli více ovoce. Může to znamenat prořezávání a očišťování od iluzí a předsudků, které máme o sobě navzájem, od strachů a úzkoprsých ideologií, od pýchy…

Nechtělo se mi o této věci mluvit věci osobně, ale jeden z mých mladých spolubratří mě přemluvil. Tedy: před pár lety jsem absolvoval rozsáhlou, sedmnáctihodinovou operaci. Rakovina čelisti. Strávil jsem v nemocnici pět týdnů, neschopný se najíst ani napít, často zmatený kde vlastně jsem, kdo jsem… Byl jsem vysvlečen za své lidské důstojnosti a i v těch nejzákladnějších potřebách plně závislý na pomoci druhých lidí. Bylo to krušné prořezávání. Bylo to však také požehnání. V čase bezmoci jsem si nemohl nárokovat sebemenší důležitost, nemohl jsem dosahovat žádných výsledků. Byl jsem jako každý jiný pacient na našem oddělení, nemocný, upoutaný na lůžko, nemající co dát. Ani modlit jsem se nemohl. Tehdy se mi zase o trošku víc pootevřely oči pro naprosto zdarma dávanou, nijak nezaslouženou Pánovu lásku. Nemohl jsem dělat nic, čím bych si ji zasloužil. A bylo úžasné, že jsem ani nemusel.

Duch přebývá v každém z nás a společně nás uvádí do celé pravdy. Mým světitelem byl biskup Butler /Christopher Butler OSB, 1902–1986/, velká osobnost, jediný účastník 2. vatikánského koncilu, který mluvil perfektní ciceronskou latinou! S oblibou říkával: „Nemějme strach, že by pravda mohla ohrozit pravdu!“ (3) Jestliže to, co říká druhý, je skutečně pravda, pak to nemůže představovat žádné nebezpečí pro pravdu, jíž si cením já. Musím jen otevřít své srdce a mysl pro prostornost božské pravdy. A jestliže se domnívám, že to, co druhý říká, pravda není, musím to se vší pokorou říci. Němci mají půvabné slovo „Zwischenraum“. Nakolik mu rozumím, tak to znamená, že plnost pravdy se nachází v prostoru mezi námi, když spolu hovoříme. Boží tajemství se vždy odhaluje v nezaplněném prostoru – prázdnou plochou mezi křídly cherubínů na arše úmluvy počínaje a prázdným hrobem konče.

Střet zjevně nekompatibilních pravd může být bolestivý a ostrý. Stačí pomyslet na Pavlovu zmínku o jeho konfliktu s Petrem v Antiochii, jak o tom píše v Listě Galatským: „Když však přišel Petr do Antiochie, přímo jsem proti němu vystoupil, protože si zasloužil výtku“ (Gal 2,11). Podali si však ruku na znamení přátelství a Svatý stolec na oba pohlíží jako na sloupy církve. Byli spojeni ve smrti, jako mučedníci.

Musíme hledat způsoby, jak vyjádřit pravdu aniž by druhého převálcovala. Všimněme si setkání Petra s Ježíšem na břehu jezera, jak je máme zachycené v 21. kapitole Janova evangelia. V předvečer Ježíšovy smrti se Petr chvástá, že miluje Pána více než kdokoliv jiný. Brzy nato dojde k trojímu zapření, k svrchovanému okamžiku hanby a studu v Petrově životě. Na břehu jezera mu to Ježíš nijak neotlouká o hlavu. Ptá se ho jemně, snad s úsměvem, třikrát po sobě: „Miluješ mě více než ti zde?“ S nekonečnou mírností pomáhá Petrovi napravit jeho trojí zradu. Povzbuzuje ho s veškerou něhou lásky, aby se vyrovnal s pravdou. Zvládneme se my k sobě chovat s tak jemnou pravdivostí?

Americká básnířka Emily Dickinson /1830-1886/ dává dobrou radu: „Tell all the truth but tell it slant – Success in Circuit lies,“ volně přeloženo: „říkejte celou pravdu, ale říkejte ji oklikou – úspěch spočívá v kroužení“. Promiňte, že cituji poezii, je tak těžké ji přeložit. Jde o to, že někdy pravda zazní naléhavěji, když je s ohledem na druhého vyslovena nepřímo. Když někomu řeknete, že je patriarchální dinosaurus, nejspíš mu to dvakrát nepomůže. Jistě, někdy to zabolí, ale papež František nás pobízí: „Říkejte pravdu, i když je nepříjemná.“ (4)

Bude to od nás všech vyžadovat určitou ztrátu kontroly nad sebou samými. Ježíš říká Petrovi: „Amen, amen, pravím ti: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš. To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha“ (Jan 21,18–19).

Jestliže synodou hýbe spíše dynamika modlitby než dynamika parlamentu, bude se od nás chtít, abychom se vzdali ovládání a kontroly, abychom nějak i zemřeli, nechali Boha být Bohem. Ve své apoštolské exhortaci Evangelii Gaudium (prosinec 2013) Svatý Otec píše: „Není větší svobody, než nechat se vést Duchem, zříci se každého pokusu vše plánovat a kontrolovat do posledního detailu a místo toho Mu dovolit, aby nás osvěcoval, vedl a nasměroval, kamkoliv si přeje On sám“ (čl. 280). Vzdát se kontroly v žádném případě neznamená nedělat nic! Protože Církev je strukturou ovládání tak prorostlá, je občas zapotřebí opravdu důrazného zásahu, aby nás Duch Svatý mohl vést tam, kam by to nás samotné nikdy nenapadlo.

Je v nás hluboce zakořeněný instinkt mít věci pod kontrolou, proto se mnozí synody obávají. O Letnicích mocně sestoupil Duch Svatý na učedníky. Byli rozesláni do končin země – a oni se místo toho usadili v Jeruzalémě a nechtěli se hnout. Až pronásledování je přinutilo pozvolna opustit hnízdo a vydat se z Jeruzaléma. Tomu říkám neústupná láska! Nad mojí kanceláří u Svaté Sabiny v Římě si své hnízdo každoročně stavějí poštolky. A pak přijde den, kdy rodiče vystrčí mláďata z hnízda a ptáčata nemají jinou možnost než letět, nebo zahynout. Za svým stolem jsem je kolikrát pozoroval, jak se snaží udržet ve vzduchu. Stejně i nás Duch Svatý někdy vystrčí z hnízda a nutí létat. Zděšeně plácáme křídly, ale poletíme.

V Getsemanech přenechává Ježíš vládu nad svým životem Otci, svěřuje ji do jeho rukou. Ne jak já chci! Když jsem byl mladý řeholník, v naší komunitě pobýval francouzský dominikán, dělnický kněz. Chystal se do Indie, aby sloužil nejchudším z chudých, a tak studoval v Oxfordu bengálštinu. Ptal jsem se ho, co zamýšlí: „Jaké máš plány?“ Odpověděl: „Copak já vím, dokud mi to chudí neřeknou?“

Jako začínající provinciál jsem vizitoval vymírající klášter sester dominikánek. Zůstaly v něm už jen čtyři staré sestřičky. Doprovázel mě bývalý provinciál Petr. Když jsme sestrám nastínili, že budoucnost kláštera je velmi nejistá, namítla mi jedna z nich: „Ale Timothy, náš drahý Pán by přece nenechal klášter umřít, nemyslíš?“ Petr pohotově odpověděl: „Sestro, on nechal zemřít svého Syna…“ Můžeme věci nechat umřít. Ne se zoufalstvím, ale s nadějí, že se tak vytvoří prostor něčemu novému.

Svatý Dominik se snažil předávat vedení řádu svým bratřím – vždyť každý z nich dostal Ducha Svatého. Nechat se vést Duchem Svatým znamená nechat se osvobodit od kultury vládnutí a kontrolování. Být vůdcem v naší společnosti znamená především udržet se u moci. Jan XXIII. žertoval o tom, že každý večer říká Pánu: „Papež teď musí jít na kutě. Takže Ty, Bože, musíš pár hodin dohlédnout na svou Církev.“ Dobře rozuměl tomu, že být vůdcem může občas znamenat, že se kontroly vzdáme.

Instrumentum laboris nás vyzývá, abychom učinili „přednostní volbu pro mladé“ (např. B.2.1.). Každoročně si připomínáme, že Bůh k nám přišel jako malé dítě, jako novorozeně. Důvěra v mladé leží v samé podstatě křesťanského pojetí vedení. Mladí tu nejsou proto, aby jednou zaujali naše místa, ale proto, aby se pustili do věcí, které jsou pro nás starší nepředstavitelné. Když svatý Dominik posílal své mladičké novice kázat, někteří mniši ho varovali, že o ně přijde. Dominik odpověděl: „Vím naprosto jistě, že moji mladí bratři vyrazí do světa a vrátí se zpět, budou vysláni a opět přijdou; ale vaši mladí zůstanou pod zámkem a budou stále utíkat.“ (5)

Nechat se uvádět Duchem do celé pravdy znamená nevázat se na to, co je teď, ale důvěřovat, že Duch probudí nové instituce, nové formy křesťanského života, nové služby. V průběhu uplynulých dvou tisíciletí byl při díle neustále, stále tvořil nové podoby života Církve: od pouštních otců a matek přes řády bratří ve 13. století (dokonce přes jezuity v době protireformace!) až k novým církevním hnutím 20. století. Musíme dovolit Duchu Svatému, aby v našem středu připravoval nové cesty existence Církve, cesty, o nichž se nám ani nezdá, ale mladým možná ano! „Toho poslouchejte,“ naléhal hlas na Hoře. To v sobě zahrnuje naslouchání mladým, v nichž Pán žije a skrze které promlouvá (Mt 11,25).

Nechat se uvádět do pravdy není jen otázkou racionální argumentace, jak již bylo řečeno. Nejsme jen mozky. To, kým jsme, naše zranitelné lidství odkrýváme jeden druhému. Svatý Tomáš Akvinský měl v oblibě Aristotelův výrok, že „anima est quodammodo omnia“, tedy že duše je – jistým způsobem – všechno. Do hloubky si to uvědomíme, když otevíráme své bytí tomu, co je jiné. Když se necháme dotknout a proměnit setkáním s druhými. Plnost pravdy, do níž nás uvádí Duch Svatý, není nezaujaté poznání na distanc. Je něčím víc než pouhou znalostí tezí. Plnost pravdy nelze oddělit od přetvářející lásky (IL A.1.27). Dominikáni kráčejí skrze poznání k lásce. Františkáni skrze lásku k poznání. Obojí je správně.

Jsme uváděni do tajemství lásky, která je prostá jakéhokoliv soupeření. Otec vše, co má, dal svému Synu i Duchu. Včetně rovnosti. Sdílet božský život znamená být osvobozen ode vší rivality a soutěživosti. Touto božskou láskou, prostou všeho soupeření, se máme navzájem milovat během synody. Jan píše: „Říká-li kdo: ‚Miluji Boha‘, ale přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Neboť kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí“ (1 Jan 4,20).

Cesta k plnosti pravdy je neoddělitelně spojená s učením se lásce. Ke skutečně hluboké změně dojde tehdy, když bude snaha porozumět Boží vůli nerozlučně spjatá – jako dvojitá šroubovice – s učením se milovat ty, s nimiž je těžké pořízení. To bude obtížné předat lidem, kteří zde s námi nejsou. Skutečně všichni podnikli tak nákladnou cestu sem jenom proto, aby milovali jeden druhého? Praktická rozhodnutí jsou samozřejmě nevyhnutelná a nutná, musí však vycházet z osobní i společné proměny nás samých, jinak zůstanou pouze na papíře.

Představte si tu radost, která pramení z osvobození od naší vzájemné soupeřivosti: tedy že větší prostor daný laikům neznamená, že biskupové přijdou zkrátka; nebo že autorita přiznaná ženám nijak neshazuje tu mužskou; nebo že uznání, kterého se dostává našim africkým bratřím a sestrám, nesníží autoritu Církve v Asii či na Západě.

To vyžaduje od každého z nás notnou dávku pokory, s níž v důvěře očekáváme Boží dary. Simone Weilová /1909–1943/, francouzská židovská mystička, došla na své cestě k pravdě k tomuto prohlášení: „Věřím v Boha, v Trojici, Vykoupení, Eucharistii a učení evangelia.“ (6) Napsala: „Nejvzácnější dary nedostáváme tak, že bychom je vyhledávali, ale že na ně čekáme… Jde tedy především o pozorné očekávání. Duše se zcela vyprazdňuje od svého vlastního obsahu, aby obdržela své lidské bytí, které spatřuje takové, jaké je, v celé jeho pravdě.“ (7)

Necháme-li se vést Duchem pravdy, nepochybně to bude mezi námi jiskřit. Někdy bolestivě. Narazíme na pravdy, kterým bychom se raději vyhnuli. Ale povede nás to o trošku hlouběji do tajemství božské lásky a poznáme radost, pro niž nám lidé budou závidět, že jsme tu byli a zatouží po tom, aby se též směli zúčastnit dalšího synodního zasedání.

[1] Burnt Norton, The Four Quarters
[2] Convocation, Conrwell, May 24th 2008
[3] Ne timeamus quod veritas veritati noceat'
[4] January 25th 2023
[5] ed. Simon Tugwell OP Early Dominicans: selected writings Ramsey N.J., 1982 p. 91
[6] S. PÉTREMENT, La vita di Simone Weil, Adelphi, Milano 2010, p. 646
[7] Waiting on God, trans. Emma Crauford, London 1959, p. 169

 

Připomínáme

02 bře 2024;
09:00 - 13:30
Setkání terciářů Praha - Liboc
02 bře 2024;
09:00 - 13:00
Setkání terciářů Hradec Kralové
04 bře 2024;
16:30 - 19:00
Setkání terciářů Klatovy
04 bře 2024;
18:00 - 20:30
Setkání terciářů Kostelní Vydří
09 bře 2024;
15:00 - 18:00
setkání terciářů Štípa

Přihlášení