Doporučujeme
Po práci jsme povečeřeli a po jídle usedli na zápraží, babička s námi dětmi sedávala na schodu u domovních dveří a já se posadil po její pravé straně a opíral se o futro. To jsem ještě nechodil do školy. Na tom místě jsem se cítil zabezpečený před celým světem. To bylo pro mne nejjistější místo a chvíle naprosté jistoty mého dětského života. Všechno nedobré, co na mne doléhalo, bylo v té chvíli úplně bezmocné.
Po létech si vzpomínám na jedno vyprávění babičky. Zažila ještě svého dědečka, kterého chodíval navštěvovat sedlák Nový. Doba byla napjatá, řádil Napoleon. Ti dva starci spolu živě debatovali o tažení Francouzů na Moskvu přes Čechy. Dědeček svůj názor na Napoleonovo počínání v celém světě zakončil touto větou: „Víš, Johann, až umřu a přijdu do nebe, jestli tam uvidím toho Bonaparta – já se nic nebudu žinýrovat, že jsem v nebi – ale já ho sukovicí přetáhnu!“
(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, Co mi dala rodná ves, vzpomínky)