Doporučujeme
Ve středu o vigilii Zjevení Páně jsme jeli do Louisville. V zimě vypadá pruhovaná krajina okresu Nelson strašně chudě a uboze. Jsme to my, kdo mají být chudí: myslím teď na lidi v chatrči u Brandeisovy továrny v Brook Street v Louisville. Museli jsme tam čekat, až ctihodný otec koupí nějaké náhradní díly k traktorům. Žena, která na tom místě bydlela, stála venku před chatrčí a třásla se v nějakých hadrech, zatímco podezřele vyhlížející anonymní náklaďák skládal jakési pašované uhlí na její dvorek. Pochyboval jsem, že už se letos v zimě zahřála. A myslel jsem na náš klášter v Gethsemani, kde jsme všichni vyhřátí a dostáváme své jídlo, takové jaké je, když přijde čas jíst, a kde žiji zavřený v té místnosti s rukopisy a starými tisky, které byste nenašli v domě milionáře! Cožpak nikdy nepřestanu být takhle pohodlný, prosperující a uhlazený? Svět je příšerný, lidé hladovějí k smrti a mrznou … a já tu sedím se stříbrnou lžící v puse a píšu knihy a kdekdo mi posílá fanouškovské dopisy a říká mi, jak jsem obdivuhodný proto, že se vzdávám tak „mnohého“. Rád bych se jich zeptal, čeho jsem se vlastně vzdal, kromě bolení hlavy a zodpovědnosti?
(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 8. ledna 1949)