Doporučujeme
Ó, můj pravý Bože a Pane! Pro duši, kterou unavuje samota způsobená Vaší nepřítomností, je velkou útěchou vědomí, že jste ve skutečnosti přítomen všude. Ovšem když se vzmáhá prudkost lásky a velké poryvy tohoto trápení, co jí prospěje, můj Bože? Vždyť rozum je rozrušen a schopnost rozpoznat tuto pravdu se ukrývá, takže to duše nedokáže vycítit ani poznat.
Poznává jen to, že je od Vás vzdálena, a nepřipouští žádný lék. Srdce, které velmi miluje, totiž nepřipouští žádnou radu ani útěchu. Pouze od toho, kdo je zranil.
S jakým slitováním a s jakou líbezností, s jakou rozkoší a s jakou něhou a s jak velikánskými projevy lásky léčíte tyto rány, které jste způsobil šípy téže lásky! Ó, můj Bože a Odpočinku od všech mých trápení, jak jsem hloupá! Jak by mohly existovat lidské prostředky k léčení toho, co onemocnělo působením božského ohně?
(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 16,1.2; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)