KARMEL

Mons. Guy Gaucher, OCD
(1. část)

"Terezka a Otcovo milosrdenství." Ano, toto téma mi navrhla Komunita blahoslavenství. Přivádí nás k jádru Terezčina učení. (...) Pro ty, kteří Terezku příliš neznají: ona toto milosrdenství objevila ve skutečnosti až teprve ve svých dvaadvaceti letech, na konci svého života. To neznamená, že předtím o něm nevěděla.

Podstatou Terezčiny cesty duchovního dětství, o níž se velmi mnoho mluví, je především hluboký objev milosrdenství Otcova, milosrdné lásky Boha v Trojici. A tento objev skutečně udělala až na konci, v létech 1894 - 1895, tedy ve svých dvaadvaceti letech. Ještě jí zbývaly pouhé dva roky života.

V nich mohla tento objev prožívat intenzivně, do hloubky. Pro její život měl velice konkrétní důsledky, které nebudu nyní rozebírat, protože se musíme držet tématu. Nebylo to nějaké jednorázové osvícení Duchem svatým, byl to však objev zásadní, který měl konkrétní dopady. Konkrétně se promítl do jejího života modlitby, do jejího života ve společenství, do jejího života novicmistrové. A právě o tomto objevu chci mluvit.

Bylo to ve chvíli, kdy ji její sestra, Matka Anežka, požádala, aby zapsala své vzpomínky z dětství. A dopadlo to velmi dobře, protože Terezka nepopisuje svůj život, nepíše své paměti, aby vyšly v nějakém slavném nakladatelství, u Gallimarda nebo Concourta. Píše z poslušnosti, pro své sestry: o milostech, které jí Bůh učinil. A mezi oněmi milostmi byl i tento objev Božího milosrdenství. Terezka nepíše svůj životopis, ale zpívá o Božím milosrdenství.

Poslyšte, jak začíná její první rukopis (A):

"... budu dělat jen jednu věc; začnu zpívat to, co musím opakovat navěky: ,o milosrdenství Pána!!!'..." (AS 15.)

A svůj rukopis končí:

"Jak skončí tento "příběh malé bílé květinky"? ... Nevím to, ale jsem si jista, že ji stále bude doprovázet Boží milosrdenství..." (AS 172-173).

Co je jedním z vrcholů Terezčina života? Právě její obětování se Milosrdné lásce 9. června 1895.

To bylo šest měsíců po onom objevu.

"... kéž se má duše bez prodlení vrhne do věčného objetí tvé Milosrdné lásky!..." (AS 258.)

Poznamenávám pro překladatele: všimněte si, prosím, – není to oheň, vzplanutí, ale objetí. Ona se chce vrhnout do Ježíšovy náruče, protože své místo v nebi nevidí jinde, než v Ježíšově náruči. A též na klíně Panny Marie. Ve svém slavném dopise z roku 1896 své starší sestře Marii od Nejsvětějšího Srdce říká:

"Mé touhy po mučednictví nejsou nic, ... Dobře cítím, že to vůbec není to, co se milému Bohu v mé malé duši líbí; jemu se líbí, když vidí, že miluji svou malost a svou chudobu, má slepá důvěra v jeho milosrdenství ... To je můj jediný poklad." (LT 197 ze 17.9.1896.)

A v tomto Terezka činí úžasný objev. Přemýšlí o Božích dokonalostech, které jsou samozřejmě nesčetné. Naši bratři muslimové přebírají v prstech "růženec" s devadesátidevíti zrnky, na němž probírají Boží vlastnosti: Bůh je velký, všemohoucí, krásný, moudrý, Bůh je spravedlnost a Bůh je milosrdenství... Uprostřed francouzského katolictví konce 19. století vedla Terezka ve svém Karmelu velký spor o Bohu. Mnoho sester karmelitek vidělo Boha v první řadě jako (zosobněnou) spravedlnost anebo dokonce jako soudce. Je pravda, že Bůh je spravedlivý, že Bůh je spravedlnost, ale ona spravedlnost je dále vedla k myšlence na trest, tedy k Bohu soudci, který na nás vždycky číhá v zákrutu naší cesty a před nímž jsme vždy nutně vinni. Vždyť Boží svatost je absolutní. My jsme jenom zrnka písku, já jsem jen hříšník. Před tímto Bohem, který po mně žádá vyúčtování, jsou mé účty vždycky v mínusu, nebo nejsou dost vysoké. Jako kdybychom na konci svého života měli přijít do nebe s nějakou žákovskou knížkou, v níž Ježíš bude hledět na poznámky (on sám je tam ostatně napsal)...  Tudíž bychom se před ním vždycky měli mít na pozoru, docela jednoduše: mít z něj strach.

Je fakt, že máme strach nebo dokonce hrůzu, když jsme si trošku vědomi svatosti a transcendentnosti Boží. Ale v této bázni, kterou Terezka mohla v jistém okamžiku pocítit (zvláště když musela vyslechnout takřka teroristické kázání jejich faráře, který kázal při jejím prvním svatém přijímání), se Terezka necítí dobře. Necítí se dobře, má-li žít v nějakém strachu z Boha. A když o tom přemýšlela, či spíše: když ji Duch svatý osvítil o Božích dokonalostech, objevila, že tou hlavní a nejzákladnější ze všech Božích dokonalostí, tou, která prozařuje do všech ostatních, je milosrdenství. Terezka říká, že dokonalosti Boží jsou nesčetné a že nikdo zde na zemi je nemůže zrcadlit všechny:

"... chápu, že všechny duše si nemohou být podobné. Musí existovat různé druhy,1 aby byla zvlášť uctívána každá Boží dokonalost" (AS 171).

Františkáni se budou zaměřovat na chudobu, protože Bůh je též chudý.2 Dominikáni budou poukazovat na pravdu ... - což neznamená, že by dominikáni neměli být chudí a že františkáni by měli být hlupáci. Znamená to jen, že nikdo nemůže na sobě odrážet plnost Boží.

Terezie říká dále:

"Mně dal své nekonečné milosrdenství a skrze ně nazírám a uctívám ostatní božské dokonalosti! ... Tehdy se mi ukazuje, že všechny září láskou, ano zdá se mi, že i spravedlnost je oděna láskou ... (...) Čeho bych se tedy měla bát?" (AS 171)

K tomu se vrátíme, protože toto je nejdůležitější. Zjevení, jehož se nám dostává ve spisech sv. Jana, vrcholí slovy: "Bůh je láska" (1 Jan 4,8). A musíme hned říci: Věřím – dokonce jsem si tím jist -, že On je Trojice. To k tomu patří. Bůh je Trojice, protože je Láska, a je Láska, protože je Trojice. Bůh je jeden, jak věříme s našimi bratry židy a muslimy, s monoteistickými náboženstvími. My však věříme, že Bůh je jeden, ale že je ve třech osobách. Nevím, jak bych to vystihl; prostě je Otec, Syn a Duch svatý – to je samo tajemství Boha. A protože je Otec, Syn a Duch svatý a současně láska, je Bůh tedy čistý vztah – sebedarování. A můžeme říci, že nejkrásnější definici Trojice vyslovila Terezka:

"Milovat znamená dát všechno a dát i sám sebe."3

Otec miluje svého Syna tím, že se mu úplně dává, a Syn na tuto lásku odpovídá úplným sebedarováním Otci, a to všechno v Duchu svatém.

Když chce papež Jan Pavel II. slavit velké dvoutisící výročí Ježíšova vtělení, důvodem je právě Trojice. A to samozřejmě ani židé ani muslimové nepřipouštějí, odmítají to. Toto je křesťanské specifikum a pro nás je to zjevení samotného Boha - v evangeliu. Tedy poslední slovo o Bohu zní: milosrdná láska. Proto Terezka ve svém posledním dopise abbé Belliérovi – 25. srpna 1897, když už umírá v pokoji pro nemocné, – píše, že Bůh není než láska a milosrdenství. Toto je skutečná závěť, Terezčin odkaz, tato dvě poslední slova, napsaná v nemocničce kláštera.4Toto je ta velká Terezčina revoluce, neboli znovuobjevení podstaty evangelia, vždyť milosrdenství je jádrem křesťanského zjevení.

Jezuita otec Francois Varillon, zkušený učitel, uvádí příklad, který nám může objasnit všemohoucnost jako jednu z Božích dokonalostí: Bůh je všemohoucí ... Jakou představu máme o Boží všemohoucnosti? "Ptal jsem se dětí: ,Bůh je všemohoucí; co to pro vás znamená?' Odpověděly: ,Bůh dělá, co chce.' Viděly totiž v televizi, co to je všemohoucnost: v televizi je 'všemohoucí' zkáza. Vezměme takovou postavu, jakou je Rambo ... Jakmile jsem slyšel mluvit o Rambovi, chtěl jsem ho vidět. (Když jsem ho pak měl na obrazovce před sebou,) nemusel jsem se unavovat, abych pochopil dialogy, protože v Rambovi všechno neustále lítá v povětří, jsou tam kulomety, plamenomety, granáty, výbušniny ... všechno lítá ve vzduchu. Rambo je všemohoucí individuum. Může se bít se sto chlápky a vždycky je přemůže ... – Tak toto je 'všemohoucnost'." To však není všemohoucnost trojjediného Boha. Bůh je samozřejmě Stvořitel – stvořil svět a ve světě to také "lítá": hromy, blesky, atomová energie, jaderné výbuchy atd. Ale když se na zemi Všemohoucnost zjeví, je to Ježíš – jediný, milovaný Syn. Jak mohu znát Otce? Skrze Ježíše: "Kdo viděl mne, viděl Otce" (Jan 14,9). A jaká je Ježíšova všemohoucnost? Ježíšovou všemohoucností je láska s holýma rukama.

Když byl Ježíš zatýkán v Olivové zahradě, Petr – tehdy to ještě nebyl 'svatý Petr' – vytahuje meč a usekne Malchovi ucho. A Ježíš mu říká: "Zastrč svůj meč do pochvy," protože kdyby chtěl ..., (slovy hrdinů akčních seriálů:) "dvanáct pluků andělů – parašutistů by rozbilo ciferníky té namyšlené sebrance; bylo by to jednoduché, okamžitě by to tam vyčistili". Rambo by to určitě udělal. Ježíš však vítězí nad nenávistí s holýma rukama, láskou na kříži. A on pak opravdu zvítězí ... Jakou krásnou filmovou scénu bychom mohli získat, kdyby se Ježíš po vzkříšení zjevil Pilátovi a Herodovi a řekl jim: "To jsem já, tak teď si pojďme  podiskutovat ..." Ale ne, Ježíš se zjevil Maří Magdaleně, apoštolům a učedníkům. V lásce není žádná odveta. Je jisté, že pro film by to bylo lepší; kdyby se zjevil Pilátovi, to by byla jiná podívaná! Jsou lidé, kteří si myslí, že stačí počkat a přijde odveta – tou má být poslední soud. Ale tím, kdo nás o posledním soudu (a je též soukromý soud!) bude soudit, je ten, který zemřel z lásky k nám! V rámci lidské spravedlnosti se stává zřídka, když přijdete k soudu, že by soudce zemřel láskou k vám. A přesto se jednou setkáme právě s takovým soudcem. Tím soudcem bude Milosrdenství.

Musíme tedy říci: ne, že by Bůh nebyl všemohoucí, ona je to pravda, ale když chceme pochopit, co vlastně Boží všemohoucnost je, musíme říci: láska je všemohoucí. A bohudíky ve Vyznání víry neříkáme: "Věřím v Boha všemohoucího," ale: "Věřím v Boha, Otce všemohoucího," – ve všemohoucí otcovství, v otcovství lásky. To je to nejdůležitější. Dávejme trochu pozor na to, co říkáme, pokud odříkáváme v krédu jen tak halabala: "Otce všemohoucího ..."

Ještě jednou: je-li láska všemohoucí, pak ne proto, že všechno ničí, spíše proto, že ničí závory srdcí. A jak to včera říkal jeden přednášející: rozbíjí bank lásky ..., ne však výbušninou. Můžeme to říci o všech Božích dokonalostech: můžeme říci "láska je krásná, láska je inteligentní, láska je spravedlnost atd. Neboť podstatou božské dokonalosti, můžeme-li tak mluvit, je milosrdná láska. Nechci se pouštět do nějaké veliké exegeze, ale už ve Starém zákoně toto všechno vychází ze slova "milosrdenství".

Čerpám teď z encykliky o Božím milosrdenství, kterou napsal Jan Pavel II. v roce 1980: Dives in misericordia (O Božím milosrdenství):

(Bůh) bohatý na milosrdenství, nebo podle českého liturgického překladu Nového zákona: "nekonečně milosrdný" (Bůh). První encyklika Jana Pavla II. Redemptor hominis způsobila hrozný malér. Vzpomínám si, že když vyšla druhá, říkali novináři: "Papež právě napsal duchovní encykliku, aby si odpočinul, prostě pro své potěšení." Ale ta druhá encyklika – o Božím milosrdenství – je zjevně stejně důležitá jako Redemptor hominis. A od začátku svého pontifikátu Jan Pavel II. hlásá, že Bůh je milosrdná láska. (...) Pro vyjádření milosrdenství, Boží lásky a něhy najdeme v Písmě dvě hebrejská slova: slovo "hesed", což znamená postoj dobroty, postoj věrnosti. Vyjadřuje však spíše věrnost jakéhosi "mužského" typu. (Velice to zestručním...) To druhé slovo, pro nás daleko důležitější, je slovo "rahamim". "Rahamim" je láska mateřská a "rehem" je mateřské lůno, kde se utváří dítě; znamená to tedy vztah lásky mezi matkou a dítětem. Často se toto slovo překládá: útroby, nitro, nebo život ("požehnaný je plod života tvého"), tedy největší hlubina bytí ve vztahu matky k dítěti. A tady jde o "ženský" odstín lásky, dobroty a něhy.

"Copak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já (Hospodin) na tebe  nezapomenu!" (Iz 49,15)

Nebudu to rozvíjet dále, ale: když k nám Bůh mluví o milosrdenství, o své vlastní lásce, mluví jazykem ženství, mateřství. Sama Terezie objeví u Izaiáše verše: "Budete sát nošeni v náručí, hýčkáni na kolenou..." (Iz 66,12) Tento text ji osvítil, protože ona byla maličká, mohla se tam tedy "vejít", protože místo maličkých je právě tam. Poznala, že její místo v nebi je v Ježíšově náruči. A to si tenkrát žádná karmelitka z Lisieux nedokázala vůbec představit, protože měly přílišný strach z Boží spravedlnosti. Když se Milosrdenství vtěluje, tedy když se Ježíš – Mesiáš zjevuje na zemi, používá pro to sv. Lukáš (Lk 1,79) – zpívali jsme to ráno v Zachariášově chvalozpěvu – výraz: "z milosrdné lásky našeho Boha" nebo v jiném překladu: "milosrdné nitro našeho Boha". Čtete-li pozorně evangelium, všimnete si na mnoha místech (je to vysloveno jedním řeckým slovem, které je překladem hebrejského "rahamim") zmínky, že Ježíš byl ve svém nitru dojat: "K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: 'Chceš-li, můžeš mě očistit.' Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: 'Chci, buď čistý!' A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn." (Mk 1,40-42)"Když (Ježíš) vystoupil (z lodi), uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech." (Mk 6,34)"V těch dnech byl s ním zase velký zástup a neměli co jíst. Zavolal si učedníky a řekl jim: 'Je mi líto zástupu, protože už tři dni jsou se mnou a nemají co jíst ...'" (Mk 8,1-2)

A můžete najít ještě další místa, kde Ježíš je dojat: "Když vystoupil (z lodi) a uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné." (Mt 14,14)Nebo při setkání s matkou naimského mládence: "Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: 'Neplač!'(...) Řekl: 'Mládenče, pravím ti, vstaň!' Mrtvý se posadil a začal
mluvit. Ježíš ho vrátil jeho matce." (Lk 7,13-15)

Celý Ježíšův život je milosrdenství. Je dojat neštěstím lidí, ať už jsou hladoví nebo nemocní, zoufalí, malomyslní atd. Pokaždé jedná, uzdravuje, odpouští – protože hřích je nejhorší z nemocí. Ježíš křísí mrtvé, pozvedá, osvobozuje. On je milosrdenství v akci. A když vypráví podobenství o Bohu a o člověku, jsou to vždycky podobenství o milosrdenství. Nebudu tu podrobně rozvádět podobenství, které nazýváme "o marnotratném synu" – lépe by se mu mělo říkat "podobenství o milosrdném otci": "Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil." (Lk 15,20) Je to nejsilnější a nejslavnější podobenství, o němž Péguy řekl, že otec, který má dva syny a zná toto podobenství, rozpláče se radostí. Znáte také podobenství o milosrdném Samaritánu. Ten též byl pohnut soucitem (Lk 10,33) nad zraněními toho neznámého pocestného. Na každé stránce evangelia můžete spatřovat toto milosrdenství v akci. Neboť v tomto spočívá jádro křesťanského zjevení.

(Přepis přednášky z mezinárodního setkání uspořádaného Společenstvím blahoslavenství v roce 1996 v Lisieux.
Přepis nahrávky simultánního překladu s použitím francouzského originálu nahrávky upravila Hermína Lachamnová.
Vyšlo v časopisu Karmel 3/1999)

Související články

Terezka a Otcovo milosrdenství (2)
Mým povoláním je láska

Připomínáme

22 čec 2019 18:00-13:00
Čas pro Boha
22 čec 2019 18:00-13:00
Čas pro Boha
24 čec 2019 00:00
bl. Jan Soreth, kněz
22 čec 2019 18:00-13:00
Čas pro Boha
22 čec 2019 18:00-13:00
Čas pro Boha

Kalendář

červenec 2019
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4

Přihlášení