KARMEL

Péče o správné klima na cestě

Otče Jene, požádal jsem Vás, aby se náš rozhovor uskutečnil v Duruelo, kde byla zahájena reforma mužské větve Karmelu. Spolu se dvěma dalšími bratry jste tu vedli intenzivní život v modlitbě a umrtvování. Ve vašem okolí jste konali i apoštolskou práci. Tak nějak se utvářelo duchovni klima reformy. A proto právě na tomto místě bych si chtěl s Vámi povídat o klimatu ducha, které musí člověka obklopovat na jeho cestě k Bohu. A začnu otázkou: Co je to vůbec duchovní klima? (1)

Lidský duch nežije ve vzduchoprázdnu. Vyznačuje se touhou vymezit se a projevit; je kreativní a dynamický. Duchovní klima, řečeno jinými slovy, je vlastně atmosféra, jakou lidský duch vytváří a ve které žije. Není ohraničené výlučně nitrem duše, ale vyzařuje ven a dává se poznat jiným lidem. Duchovní klima necharakterizuje pouze jednotlivce, ale také lidská společenství.

Na čem závisí?

Záleží na tom, oč se člověk snaží a čím se živí. Touží-li po hmotných věcech, vstupuje na cestu pozemských dober. Touží-li po duchovních záležitostech, vstupuje na cestu dober duchovních. Obě cesty jsou slepé; provází je klima, ve kterém se lidský duch nerozvíjí.

Co to znamená, že jsou ty cesty slepé?

To znamená, že ten, kdo se stal otrokem materiálních věcí a sloužil jim, bude na konci svého života poražený. S bolestí bude muset přiznat: „Čím více jsem je hledal, tím méně jsem jich nalezl.“ Podobně i ten, kdo se stal otrokem duchovních dober a sloužil jim, bude muset na konci života vyznat: „Čím více jsem toužil je mít, tím méně jsem jich získal.“

Řekl jste, že klima těchto cest je člověku nepřátelské. K čemu tedy může vést?

Člověk si myslí, že na těchto cestách nalezne své štěstí, ale to je jedna z největších lidských iluzí, ve které se člověka snaží ze všech sil utvrdit ďábel. A nepozná-li člověk před koncem života svůj omyl, stane před Bohem jako duchovní troska, protože jej zničí pýcha materiálních věcí nebo duchovní pýcha.

Zde je třeba zdůraznit, že nejen materiální věci, ale i duchovní, které se týkají vztahu s Bohem, se mohou stát pastí...

Ano...Člověk se vystavuje velkému nebezpečí, když klade větší důraz na Boží dary než na samotného Boha. Musí se odtrhnout od duchovních dober, a jen tehdy nebude považovat Boží milosti za svůj majetek, nezmate ho úspěch a nezlomí ho překážky.

Nicméně, někteří lidé ztotožňují duchovní život s pocity potěšení...

Kdo nakládá s duchovními záležitostmi správně, ví dobře, že nemůže hledat cestu duchovních potěšení... Taková cesta je velmi krátká a člověk se daleko nedostane. Skončí na místě prvního většího utrpení nebo námahy. Kdo hledá duchovní potěšení, nedosáhne vnitřního pokoje a vytrvalosti. Je třeba se snažit o silného ducha, to znamená ducha svobodného ode všeho. Moucha, která sedne na med, se zbavuje možnosti létat. Stejně tak i duše, připoutaná k duchovním sladkostem, se připravuje o svobodu a o setkání s Bohem.

Čeho je ještě potřeba se chránit v záležitostech vztahu k Bohu?

Neuváženého mluvení o vlastním duchovním životě a uzurpování si práva hodnotit ducha druhých.

Můžeme se na to podívat trochu blíž?

Tajemství duše ztrácejí na hodnotě a čistotě, když jsou odhalována jiným lidem. Pokaždé, když o nich člověk ukvapeně mluví, dostává se mu trocha chvály a obdivu, které ale rychle pomíjejí; a srdce zůstane prázdné. To, co Bůh promlouvá do srdce, by se nemělo svěřovat druhým; mějte na paměti slova nevěsty: „Tajemství patří jen mně samotnému.“ Kdo z čisté lásky koná pro Boha, nestará se o to, aby o tom věděli jiní, ale, kdyby o tom nevěděl ani sám Bůh, který ale ví všechno, nepřestává konat podobné služby s radostí a láskou.

A hodnocení ducha jiných?

Nemyslete si, že osoba, která nezáří navenek ctnostmi, které jsou ostatní schopni vnímat, není cenná v očích Božích. Je cenná díky ctnostem, které druzí nevidí. Dokonalost nespočívá v těch ctnostech, které na sobě nebo na druhých vnímá člověk, ale v těch, které vidí Bůh. Nikdo neví, co Boha přitahuje na konkrétním člověku. Jeho způsob vidění je odlišný od vidění lidí. Proto nenaslouchejte řečem o slabostech svých bližních. Stěžuje-li si někdo na nedokonalost někoho jiného, požádejte jej, aby o tom nemluvil. Kdo si stěžuje a reptá, není dokonalý a není to dobrý člověk.

Dobrý duchovní postoj musí být také při setkávání se s protivenstvími...

Kdo se úplně odevzdal Bohu, ten by neměl bědovat nad neštěstím ve světě, ani nad problémy, které ho potkají, protože neví, jaké dobro tím v jeho životě zamýšlí Boží Prozřetelnost. Bůh nechce, aby se člověk znepokojoval a trpěl protivenstvími. Kdo z tohoto důvodu trpí, trpí v důsledku svých nedokonalých ctností. Ten, kdo se snaží o dokonalost, má radost právě z toho, kvůli čemu truchlí nedokonalý člověk. Všechno, co se člověku přihodí, ať už jsou to věci nepříznivé nebo příznivé, pochází od Boha, a ten je dopouští, aby se člověk v prvním případě nevychloubal a v druhém nenechal odradit.

V jakých podmínkách se tedy rodí vhodné klima pro duchovní život?

Duchovní zralost se objevuje tam, kde se rozum, vůle a srdce stále více podřizují Kristu; kdy On je na prvním místě a všechno ostatní, včetně duchovních dober, až na místě dalším. Když se člověk dívá skrz čisté sklo, vidí, co je za ním; vidí se z Boží perspektivy. Když ale potáhne sklo z jedné strany stříbrem, vyrobí si zrcadlo, a pak v něm bude vidět pouze svou vlastní tvář. Takové soustředění se na sebe sama svědčí o nedostatečné zralosti.

Jak se zbavit soustředění se na svoji osobu?

Nikdo z lidí není schopen to udělat vlastními silami. Takovou změnu může učinit pouze ruka Boží a nástrojem, který k tomu slouží, je utrpení. Právě ono utváří úmysl, posiluje vůli k dobru a očišťuje srdce. Čím více někdo zachovává trpělivost v obtížích a utrpení, tím dokonalejším je v Božích očích.

Sama trpělivost ale určitě není všechno?

Samozřejmě, že ne! Je třeba se také naučit ve všem se zapírat.

Když mluvíme o sebezapírání, můžete být konkrétní?

Prosím... Snažte se vždy držet ne toho, co je snadné, ale toho, co je obtížnější. Ne toho, co je příjemné, ale toho, co je méně příjemné. Ne toho, co je chutné, ale toho, co vám tolik nechutná. Nepřidržujte se toho, co vám dovoluje odpočívat, ale toho, co vyžaduje námahu. Ne toho, co vám dělá potěšení, ale toho, co vás nebaví. Ne toho většího, ale toho, co je menší. Ne toho, co je vznešené a ceněné, ale toho, co je nízké a čím se pohrdá.

To není snadná cesta...

To je pravda. Je však třeba otevřeně říci, že kdo neumí trpět pro Krista, neumí nic. Především pak neumí milovat. Láska totiž nespočívá v tom, že zakoušíme Boží věci, ale že se vyprazdňujeme a trpíme pro Milovaného. Je lepší trpět pro Boha než dělat zázraky.

Značnou pozornost ve svém učení věnujete lidskému srdci, které by mělo být utvářeno k čistotě. Co je to čistota srdce?

Lze ji popsat různými slovy: poctivost, upřímnost, to, že člověk koná v souladu s postojem svého nitra, což znamená vyloučení veškeré dvojznačnosti v konání.

Co by mělo být při formování srdce na prvním místě?

Čistota a opravdovost úmyslu. Ten požadavek vyjádřil Ježíš pomocí metafory, když doporučuje, aby si jeho učedník uprostřed záležitostí tohoto světa zachoval prostotu a bezúhonnost holubice. Je pozván, aby vyplul na hlubinu svého nitra, pohleděl na nejskrytější úmysly a položil sám sobě důležité otázky o sobě a o svých vztazích k druhým lidem.

Co je možné zjistit, když člověk zkoumá své úmysly?

Člověku, který pokládá svému srdci ty správné otázky, se otevírá velká příležitost setkání s pravdou. Může totiž zjistit, že nebere v úvahu názory druhých nebo že ho rozčiluje všechno, co se neshoduje s jeho představami; že je upovídaný a touží po uznání, že chce dosáhnout důležitosti; že touží po prospěchu; že tajně touží po odměně a vděčnosti za to, co vykonal ve službě druhým; že chce mít víc než ostatní; že trpí, když je nedoceněný a když nemá úspěch. To vše je třeba jasně uvidět, pojmenovat a přiznat před Ježíšem. Tehdy srdce získá čistotu a svobodu.

Vyžaduje duchovní pokrok velké znalosti?

Ne... cesta života je příliš krátká na to, aby byla příliš složitá. Vyžaduje spíše umrtvování vůle než rozsáhlé znalosti. Rychleji po ní půjde ten, kdo bude hledat méně zalíbení ve stvořených věcech. Je třeba nezapomínat, že duchovní znalosti nejsou totéž, co duchovní formace. Člověk může mít obsáhlé znalosti o duchovních záležitostech, ale jeho srdce může být vlažné.

Proč je tak důležité pracovat na umrtvování vlastní vůle?

Vůle uskutečňuje rozumová rozhodnutí, je zdrojem nezávislosti a dává pocit vlastní síly. Tato dobra se ale mohou stát příčinou pýchy.

Jak se pýcha pozná?

O její přítomnosti svědčí přílišná důvěra v sebe a snaha ovládat. Pěstuje-li člověk v sobě pýchu vůle, odmítá nebo alespoň si znesnadňuje poddání se Boží vůli. Důvěřuje-li neomezeně sám sobě a účinnosti vynaloženého úsilí, nepochopí Kristova slova: beze mne nemůžete udělat nic. Pýcha vůle odmítá veškerou poslušnost.

Co je, podle Vás, největší hrozbou pro ducha moderního člověka?

Životní styl, který vedou současní moderní lidé, je příčinou vzniku nejrůznějších tendencí, které jsou ve vztahu k duchovnímu životu nepřátelské. Jsou to: tendence zdůrazňovat své vlastní „já“, sklon k aktivismu, roztržitosti a nesoustředěnosti, povrchnosti a dominanci v modlitbě.

Mohl byste to podrobněji rozvést? Začněme od tendence zdůrazňovat své vlastní „já“...

Člověk by se měl naučit přemáhat v sobě sklon soustředit se na sebe sama, aby se vyhnul mnoha duchovním škodám. To znamená, nesnažit se dělat vše podle svého, na vlastní pěst, bez porady s Bohem. Je třeba často umrtvovat sílu svého „já“, to dobře známe z každodenního života: Já chci a basta, já mohu a nic mě nezastaví, já to vím lépe atd.

Další je sklon k aktivismu...

K tomuto postoji patří názor, že člověk má takovou hodnotu, jakou je schopen vytvořit vlastníma rukama. Schopnost konat, tvořit a přetvářet je velkým přínosem, ale nezabíjí ducha pouze v případě, když má rozumnou míru. Aktivismus bez rozvážnosti ztrácí ze zřetele, že duchovní hodnoty mají být na prvním místě. Člověk zastávající tento životní postoj není schopen modlitby ani jiných forem duchovního života.

A sklony k roztržitosti a nesoustředěnosti?

Takový člověk neumí mlčet a vstoupit do sebe, a to vypovídá něco o jeho představivosti a paměti. Nesoustředěnost se týká především představivosti a paměti. Stává se, že ji dopouští sám Bůh. Potom se trpělivé a vytrvalé snášení jejích důsledků stává prostředkem očišťování, cestou duchovního růstu. Nicméně, nejčastěji se příčina roztržitosti nachází v člověku samotném. Ve světě nyní existuje trend ignorování ticha a samoty. Člověku se nechce prožívat tuto pro něj tak základní zkušenost.

Rovněž jste se zmínil o sklonu k povrchnosti...

Tato náchylnost se projevuje v tom, že člověk není schopen roztřídit obrovské množství vnějších podnětů, dokonce ani těch dobrých, které zažívá. Myslí si, že čím je jich více, tím více se on sám realizuje. Kromě toho žije je v neustálém spěchu, příliš mnoho mluví – a to nijak nepřispívá k jeho duchovnímu formování, protože se nedostává do hloubky věcí.

V této souvislosti jsem si vzpomněl na staré rčení: „Ne v množství, ale v jediném...“

Skutečně... Duchovní formace není o velkém počtu zkušeností a jejich jedinečnosti, ale o prostotě a hloubce. To Boží moudrost promluvila ústy sv. Pavla: „Pohleďte, bratři, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic, aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.“

A konečně tendence dominovat v modlitbě...

Tu charakterizuje názor, že modlitba je vlastní činností člověka, během níž člověk dává Bohu návrhy a očekává, že budou uskutečněny. Nicméně, modlitba vychází z jiné logiky, člověk zde nestojí ve středu dění. Všechno začíná nasloucháním Boží moudrosti. Mluvení a rozhodování přicházejí až později, jako odpověď na Boží jednání. Aby člověk v modlitbě pokročil, je třeba před Bohem mlčet v žádostech i slovech. Nejlépe Bůh přijímá ticho lásky.

Ještě Vás na konci našeho rozhovoru požádám o poučení, které pokládáte za důležité...

V životě je nejdůležitější láska. Na sklonku života budete souzeni na základě lásky. Snažte se milovat Boha tak, jak chce být milován, a zapomeňte na sebe samé.

Děkuji Vám za rozhovor.

(1) Rozhovor vedl Jerzy Zieliński OCD na základě textů sv. Jana, vybraných z knihy: Sv. Jan od Kříže, Spisy, přel. B. Smyrak OCD, Vydavatelství bosých karmelitánů, Krakov 1995.

Přeložila Alena Veverková
S laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů

Převzato z: http://bosekarmelitky.cz/

Kalendář

prosinec 2018
Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6

Přihlášení