KARMEL

Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein)

Láska je život v nejvyšší dokonalosti: bytí, které se věčně odevzdává, aniž by pocítilo nějaký úbytek, nekonečná plodnost.

Nejniternější podstatou lásky je odevzdanost, vydanost. Bůh, který je láska, se daruje svým tvorům, které stvořil k lásce.

Srdce je vlastním středem života. Slovem »srdce« označujeme tělesný orgán, na jehož činnost je vázán tělesný život. Stejně tak jím však běžně rozumíme nitro duše, zřejmě proto, že právě srdce se nejvíce podílí na tom, co probíhá v nitru duše, neboť nikde jinde nepociťujeme spojitost těla a duše tak silně.
V nitru je podstata duše rozevřena směrem dovnitř. Jestliže naše »já« žije tady – v základu svého bytí, kde je vlastně jeho domov a kam patří –, pociťuje něco ze smyslu svého bytí a pociťuje svou soustředěnou sílu, ještě než se rozdělí na jednotlivé dílčí síly. A vychází-li život tohoto »já« právě odsud, žije »já« plným životem a dosahuje vrcholu svého bytí. Ty obsahy, které se zachytí zvnějšku a proniknou až sem, nezůstávají jen vlastnictvím paměti, ale mohou přejít »do těla a krve«, a tak se stát v duši životodárným zdrojem síly. Je ovšem také možné, že sem pronikne něco svou podstatou cizorodého, co život duše stravuje. To se pak stává pro duši, jestliže nesebere všechny své síly a nevypudí to ze sebe ven, smrtelným nebezpečím.

„Hledáš-li snad nějaké vyvýšené místo, nějaké svaté místo, poskytni své nitro jako chrám Boží. ‚Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.‘ (1) Chceš se modlit v chrámě? Modli se v sobě. Ale napřed musíš být chrámem Božím, neboť ve svém chrámě Bůh naslouchá tomu, kdo ho prosí.“ (2) „Vyveď mne z bloudění: buď mi vůdcem a já se vrátím do sebe a do tebe.“ (3) Mystické omilostnění poskytuje osobní zkušenost toho, čemu učí víra: přebývání Boha v duši. Člověk, který veden pravdou víry hledá Boha, se ve svém svobodném úsilí vydá právě tam, kam ho přitahuje mystické omilostnění: od smyslů a »obrazů« paměti, ba dokonce i od přirozené činnosti rozumu a vůle se uchýlí do prázdné samoty svého nitra, aby tam setrval v temné víře – v prostém milujícím vzhlížení ducha ke skrytému Bohu, který je zahaleně přítomen. Zde – na místě svého spočinutí – bude v hlubokém pokoji prodlévat až do té doby, než se Pánu zlíbí proměnit víru v blažené patření na Něho.

Víra je »temné světlo«. Umožňuje nám něco chápat, ale jen proto, aby poukázala na to, co pro nás zůstává nepostižitelné. Jelikož sám prazáklad všeho jsoucího je neprobadatelný, dostává se vše, co je z něho vidět, do »temného světla« víry a tajemství... Víra je jakýmsi »uchopením« Boha. Toto uchopení však předpokládá, že i my sami jsme »uchopeni«: nemůžeme věřit bez milosti. A milost je podíl na Božím životě. Otevřeme-li se milosti a přijmeme-li víru, máme v sobě počátek věčného života.

Víra je Boží moudrosti blíž než veškerá filozofická a dokonce i teologická věda. Poněvadž je však pro nás obtížné chodit v temnotě, je každý paprsek světla, které dopadá jako předzvěst budoucího jasu do naší noci, neocenitelnou pomocí, abychom na své cestě nezbloudili.

(1) 1 Kor 3,17.
(2) Augustinus: In Ioannis evangelium tractatus 15,25.
(3) Augustinus: Soliloquia II 6,9.

Převzato z knihy: Edita Steinová, Myšlenky a meditace
Vydalo: Trinitas, 2000
Vybral a upravil: Norbert Žuška, OCarm.

Související články

Kdo hledá pravdu, hledá Boha
Modlitba je Jákobův žebřík
Intelekt a intelektuálové
Kontemplace je smrt a zmrtvýchvstání

V Karmelitánském nakladatelství: Edith Stein