KARMEL

Ježíš ve svém známém podobenství hovoří o zrnu, které musí odumřít, aby přineslo užitek. Platí toto podobenství také o dějinných proměnách křesťanství? Jestliže ano, pak možná to, co mnozí s obavami sledují a vykládají si jako zánik křesťanství, je jen ono nezbytné odumření zrna. Někdy mám pocit, že tomuto odumírání zrna věnujeme příliš mnoho pozornosti. Možná nám pak uniká, že někde, kde to třeba vůbec nečekáme, už raší onen „mnohý užitek“.

(Tomáš Halík /*1948/, Dopisy papeži, 2024)

My, co na pobřežích máváme kapesníky na rozloučenou těm, kdo odjíždějí na misie, si neuvědomujeme, že jsme naloděni na největší loď světa: na loď jménem Církev. Jsme jako slepí, hluší a chromí námořníci.
Plachty se vzdouvají v bouřích milosti, loď přiráží ke břehům zemí bez kříže, a my sedíme v kroužku dole v podpalubí a diskutujeme o tom, co se odehrává na našich dvou metrech čtverečních!
Ale „věčný misionář“, Duch svatý, kráčí uprostřed nás. V tomto podpalubí přeplněném neduživci zjevuje bytostný pohyb církve. Putuje v naší době a vdechuje do srdcí naději na všeobecnou spásu.
Nechme se jím učit.
Naučme se, že Pán k nám přichází po cestě, která vede k druhým.
Naučme se, že přijmout Pána v pravdě znamená předávat ho dál.
Vzpomeňme si, že ve svaté paměti církve je plné setkání duše s Kristem zároveň setkáním s hříšným světem, kandidátem spásy, kterou nelze vyjádřit slovy.
Naučme se, že to nejsou dvě různé lásky: kdo objímá Boha, měl by mít v náručí místo pro svět, a kdo přijímá do srdce tíhu Boha, přijímá tíhu světa.

(Madeleine Delbrêl /1904–1964/, Misionáři bez lodi)

(karmelitán • svatý • památka 5. května)

Texty propria

Angelus přišel na Sicílii spolu s dalšími bratry, kteří se kvůli narůstajícímu útlaku ze strany Arabů rozhodli opustit klášter v pohoří Karmel. Podle věrohodné tradice byl v první polovině 13. století zabit v Licatě „nevěřícími neznabohy“. Na místě, kde prolil svou krev, byl k jeho cti zbudován kostel a Angelovo tělo bylo umístěno nad jedním z jeho oltářů. Tyto stručné informace najdeme v soupisu svatých, který vznikl někdy na přelomu 14. a 15. století. Jiný pramen, sepsaný patrně kolem roku 1370 Mikulášem Processim, donátorem baziliky sv. Jana v Lateráně, vypovídá o tom, že Angelus navštívil Řím (1).

Stejně jako u Petra a ostatních učedníků po počátečním nadšení následuje nevyhnutelně hodina zkoušky, hodina únavy. Ta někdy nabourává naši víru a ztěžuje nám setkávání se s Bohem v modlitbě. Ve skutečnosti se nám však otevírá příležitost k druhému povolání, stejně jako u Petra po jeho zapření. Může jít o hodinu, v níž zazní ono druhé „následuj mě“, kdy začínáme skutečně odpovídat „láskou na lásku“.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Často zapomínáme, že lidé, které si Ježíš vybral do vedení své církve, nebyli zralí ani duchovně, ani emočně. Stejně jako my se ještě museli hodně učit.
Petr jako hlavní vůdce si moc neviděl na jazyk a jeho chování bylo plné protikladů, takříkajíc „ode zdi ke zdi“. Jeho tišší bratr Ondřej zůstával víc v pozadí. Jakubovi a Janovi se ne nadarmo přezdívalo „Synové hromu“, protože uměli být agresivní, horkokrevní, ctižádostiví a netolerantní. Filip byl místy skeptický a negativní, měl malé vize. „To nepůjde,“ vyjádřil svou malou víru, když stáli před potřebou nasytit pět tisíc lidí. Natanael-Bartoloměj býval zaujatý a poněkud svéhlavý. Matouše v Kafarnau nenáviděli – jako celník se původně živil vykořisťováním lidí.
Tomáš byl určitě nedůvěřivý a spíš pesimista. Jakub, syn Alfeův, a Juda, syn Jakubův, byli zřejmě ve sboru apoštolů „jako vzduch“: aspoň Bible o nich nic neříká. Šimon Horlivec byl bojovník za svobodu (dnes bychom řekli partyzán či terorista). Jidáš, pokladník Dvanácti, byl zloděj a osamělý hráč. Předstíral zájem o věc a věrnost, ale nakonec právě on Ježíše zradil.
Většina z nich však měla jednu skvělou vlastnost: chtěli růst, byli ochotní se měnit. A to je vše, co od nás Bůh žádá.

(Peter Scazzero /*1956/, Emočně zdravá spiritualita)

Ukoj mou žízeň po existenci! Až do nejniternějších hlubin Středu Tvého Srdce, přitáhni mě! Čím hlouběji se s Tebou, Mistře, setkávám, tím univerzálnější je tvůj vliv. Díky této povaze budu moci v každém okamžiku posoudit, jak dalece jsem v Tobě pokročil. Až si všechny věci kolem mne ponechají svou chuť a obrysy a já je přesto uvidím rozptýlené tajemnou mocí do jediného prvku, nekonečně blízkého a nekonečně vzdáleného, až budu uvězněn v žárlivém ústraní Boží svatyně, a přesto budu cítit, jak se volně toulám oblohou všech tvorů, pak budu vědět, že se blížím k ústřednímu místu, kde se srdce světa vlévá do sestupující záře Božího Srdce.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)

Když nám Bůh dává nějakou práci, abychom ji pro něj dělali, nežádá, abychom pracovali jako andělé, s myslí zcela ponořenou do něj, a zároveň účinně věnující pozornost přidělené práci. Je mnohem jednodušší použít trochu zdravého rozumu, pustit se do práce z lásky k Bohu, držet se dál od úzkostí a starostí, které práce vyvolává, a nedělat si příliš starosti o to, v jakém duchovním stavu se při práci nacházíme. Stačí vždycky myslet v jednu chvíli na jednu věc. Vždyť neustálá a přehnaná sebereflexe duchovnímu životu nikdy neprospívá.

(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 12.10)

Jakmile pochopíme, že Bůh nás našel, že je skutečně tam, kde jsme my, pak jsme ho v jistém smyslu již nalezli i my. Pak také poznáme milost času a prostoru – přítomného času a prostoru. Nalezení Boha znamená, že se nám začíná zjevovat v daru našeho povolání, ať už je jakékoli.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Dnes si připomínáme 80. výročí osvobození koncentračního tábora v Dachau…

Jednou jsem se cítil opuštěn od lidí i od Boha. Metl jsem a prosil Boha, aby mi aspoň nepatrným náznakem ukázal, že mne neopustil. Měl jsem hrozný hlad a snad právě to vyvolávalo v duši tak hrozné depresivní stavy. Najednou vidím na špici koštěte něco malého a lesklého. Shýbnu se, aby mne kápo neviděl, bylo to zabalené cukrátko. Nevím proč, ale tenkrát se mé srdce naplnilo blahou jistotou, že Bůh o mně ví a že mne neopustí. To cukrátko jsem dlouho schovával.

(Josef kard. Beran /1888–1969/, vzpomínky na koncentrační tábor v Dachau)

Radost je poznávacím znamením křesťanského života. Vše se musí činit v radosti. To milost působí, že naše srdce zpívají. Nic tolik neoslavuje Boha jako Aleluja, kterým ho opěvujeme a skrze nějž s námi sdílí svou lásku, své vítězství, svou blaženost. Každá malomyslnost, skepticismus, ustrašenost zarmucují Ducha svatého a brání jeho působení v našich srdcích. Pesimismus není křesťanský, protože se neživí velkou láskou, ani pocitem něčí přítomnosti, nedýchá nebem. Radost není nějakým podružným důsledkem spásy. Vytéká z agapé a předjímá blaženost v nebi, díky poznání skrze víru.

(Ceslas Spicq, OP /1901–1992/, Théologie morale du Nouveau Testament, 1965)