Maria, ty chceš dávat své dary, ale já se o ně připravuji, protože chci mísit dary své s dary tvými. Chtěla bych milosti, ale se svou vlastní vůlí, a tímto způsobem je nemohu mít. Chtěla bych mít tvou blahovůli, ale s láskou a zvláštní blahovůlí tvorů, a to není možné. Chtěla bych tvou lásku spolu s láskou k sobě, ale nemohu ji mít. Chtěla bych přebývat pod tvým pláštěm, ale také pod pláštěm svého pohodlí. Není to správné.
(Marie Magdaléna de’Pazzi /1566–1607/, Probatione II)
Maria, děkuji, že jsi mě volala mnohem dřív, než jsem vůbec dokázala pochopit, že se jedná o tvé volání.
(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Gedanken zur Karwoche 1938)
Život na Karmelu je láska. Ujišťuji Tě, maminko, že cítím neukojitelný hlad a žízeň, aby duše nehledaly Boha ze strachu, ale s neomezenou důvěrou v jeho lásku. Hledej Boha takto, maminko, a uvidíš, že Bůh se Ti přiblíží a ponoří Tě hluboko do nekonečného oceánu lásky.
Jsem šťastná, protože jsem byla pověřena úkolem budit sestry, a proto vstávám o čtvrt hodiny dřív. Je to nejkrásnější chvíle, protože všude je tma, ještě svítí měsíc a jsem první, kdo přichází do chóru. Tam stojím sama před Pánem, maminko, a říkám mu tolik věcí, za všechny…
(Terezie z Los Andes /1900–1920/, dopis matce, krátce po vstupu do kláštera, květen 1919)
„Chci se stát svatou, ale nebude to lehké. Mám toho mnoho k opracování, dřevo je tvrdé jako skála. Měla jsem se do toho pustit dříve, když to ještě nebylo tak těžké, ale lépe pozdě než vůbec.“
„Doufám, že [prvorozená dcera] Marie bude hodné děvče, ale chtěla bych, aby byla svatá a chtěla bych, abys byla svatá i ty, má Pavlíno. I já bych se chtěla stát svatou, ale nevím, z kterého konce začít, je toho tolik, co mi ve splnění toho přání brání. Říkám často během dne: ,Můj Bože, jak bych chtěla být svatá!‘ A pak nestihnu dodělat práci! A tak je to celý den…“
„Říkáte mi, abych neztrácela důvěru, a to právě dělám. Vím naprosto jistě, že svatá Panna mě může uzdravit, ale nedokážu se ubránit obav, že to nechce, a řeknu rovnou, že se mi zdá, že se žádný zázrak nestane. Rozhodla jsem se, že se budu chovat, jako bych měla zemřít. Je nezbytně nutné, abych neztrácela čas, který mi zbývá, protože tohle jsou dny spásy, které se už nikdy nevrátí, a já jich chci využít.“
(Zélie Martinová /1831–1877/, úryvky z korespondence z let 1873, 1876 a 1877)
Pokorný karmelitán bude oprávněně a s velkým jásotem radostně říkat: Pohleď, Královna nebe je mou Sestrou, proto jednám s důvěrou a mé srdce se nebude bát…
(Daniel od Panny Marie O.Carm. /1616–1678/, Speculum carmelitanum, Antverpy 1680)
Maria je tou, která umí přetvořit jeskyni pro zvířectvo na Ježíšův příbytek několika nuznými plenkami a mořem něhy.
Ona je malou služebnicí Otce, která ve chvále překypuje radostí.
Je pozornou přítelkyní, která stále bdí, aby v našem životě nedošlo víno.
Má srdce proniknuté mečem a rozumí všem bolestem.
Jakožto matka všech je znamením naděje pro národy, které trpí porodními bolestmi, dokud nevykvete spravedlnost.
Je misionářkou, která se nám přibližuje, aby nás provázela životem a svou mateřskou láskou otevírala lidská srdce víře.
Jako opravdová matka kráčí spolu s námi, spolu s námi bojuje a nepřetržitě nás zahrnuje blízkostí Boží lásky.
(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium 286)
Ano, údobí nemoci, když nám nemoc dovolí přemýšlet anebo když je láska natolik silná, že si něco takového na nemoci vynutí, je údobí požehnané, kdy se nám lépe modlí za to, aby Ježíšova láska sestoupila na svět.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
(karmelitka • blahoslavená • nezávazná památka 9. července)
Texty propria
Jana se narodila roku 1428 v Reggio Emilia v severní Itálii. Rodiče se jmenovali Šimon a Kateřina. O jejím raném dětství víme málo: měla dvě sestry, kterým pomohla, aby se mohly vdát, a jednoho bratra. Jana sama obdržela od rodičů dovolení stát se karmelitánskou mantellatou (1).
Ježíš ať je ve vaší duši, má dcero v Kristu. (…) Jelikož se nesmírná Boží dobrodiní nevejdou ani nezapadnou jinam než do srdce prázdného a osamělého, chce vás Pán, protože vás má rád, opravdu osamělou, aby vám pouze on dělal společnost. A bude zapotřebí, aby se Vaše Důstojnost snažila spokojovat se pouze s ní, abyste v ní našla veškeré uspokojení; neboť i kdyby byla duše v nebi, nepřizpůsobí-li svou vůli tomu, aby to chtěla, nebude spokojena; a tak se nám děje s Bohem, třebaže Bůh je s námi vždycky, i když máme srdce zaujaté něčím jiným, a nikoliv osamocené.
(Jan od Kříže, dopis matce Eleonoře od sv. Gabriela, 8. července 1589)
Velice mě rmoutí to, co jste mi napsala. Ona údobí nejistoty působí tu největší trýzeň, duše je jakoby v lisu. A u Vás, která vše tak hluboce prožíváte, se všechny tyhle věci samozřejmě odrazí na Vašem zdraví, už tak dost otřeseném.
Vidím jediné řešení, a to, abyste se vrhla do hlubin Boha a připomínala mu, že je Vaším Otcem, že Vás nesmí ponechat sobě samé, že je svou láskou zavázán osvítit Vám srdce.
Když v sobě máme jeho světlo, byť by to byl jen maličký paprsek, pak sneseme vše, vše je lehké, tak jak to on sám řekl ve svém evangeliu.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Prosím, abys tento list neotvíral, dokud se nedozvíš, že jsem mrtev.