Doporučujeme
Když se „dobrý“ lotr obrátil k Ježíši s prosbou o spásu, viděl to, co neviděl nikdo, co si učitelé Zákona nedokázali představit, na co prchající učedníci nemohli zdálky dohlédnout, co oči svatých žen pro množství slz nemohly rozpoznat: Boží království působilo, zjevovalo se a dávalo se jako nikdy předtím. Jediný, kdo spatřil Boží tvář ve tváři ukřižovaného člověka, a to uprostřed vlastní opuštěnosti, je ten, který je často představován jako naděje průměrných…
Dobrý lotr žádá o spásu, ten „zlý“ v podstatě říká totéž: „Copak nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Jsem si dobře vědom toho, že ironie a hořkost toto vyznání víry překrucují a kazí, proto však není méně prorocké: ano, přesně to se Ježíš chystá udělat, a to zcela nepředstavitelným způsobem; chystá se zachránit sebe i nás; ano, je Mesiáš. (…)
K myšlence, že tito dva lotři tvoří dvojici, mě přivedla věta z Claudela, která se jinak týká něčeho zcela jiného: „Světec se modlí svou nadějí a hříšník svým hříchem…“ Je-li Kristus králem vesmíru, není jen králem svatých: v Božím království, stejně jako na Golgotě, jsou svatí a hříšníci. Existuje čistá a vznešená víra a existuje víra zahalená a ubohá. Nejsou však dvě království.
(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)
Nespasí nás dokonalost, ale vědomí vlastní nedokonalosti, zranitelnosti, ale především Boží milost. Duchovní ani církev by neměli přejímat odpovědnost za spásu druhého. Církev a její služebníci mají doprovázet člověka na jeho cestě hledání Boha a proměňování se v Krista, v toho, v něhož jsme se oblékli při křtu. Toho, který jediný je Spasitel. To ale předpokládá velký respekt ke svobodě člověka a ochotu nechat ho i bloudit. Protože nutit někoho k dobru není Boží cesta.
(Marek Drábek OPraem /*1977/, Nevezmeš Boží moc nadarmo)
Většinu zajímala otázka: Přežijeme lágr? Neboť nepřežijeme-li ho, pak nemá toto utrpení žádný smysl. Naproti tomu mne trápila jiná otázka: Má celé toto utrpení, to umírání kolem nás, nějaký smysl? Neboť nemá-li jej, pak by nakonec nemělo smysl ani přežití lágru. Neboť život, jehož smysl stojí a padá s tím, zda si jej uchovám, nebo ne, tedy život, jehož smysl závisí na milosti takové náhody, takový život by vlastně nemělo vůbec cenu žít.
(Viktor Frankl /1905–1997/, A přesto říci životu ano)
(OCD • svatý • nezávazná památka 19. listopadu)
Texty propria
Josef Kalinowski se narodil v polské šlechtické rodině ve Vilniusu na Litvě dne 1. září 1835. Tou dobou (od konce 18. století až do roku 1918) trpěli Litevci i Poláci pod ruskou nadvládou, oba národy byly systematicky decimovány a porušťovány (1). Nejprve navštěvoval Josef Ústav pro šlechtice, kde vyučoval jeho otec (maminku ztratil záhy po narození). Absolvoval jej s vynikajícími výsledky, poté krátce studoval agronomii v Hory-Horkach.
Pomysleme kupříkladu na to, co Ježíš učinil se Zacheem. Všichni v něm viděli zlo. Ježíš v něm však objevuje záblesk dobra, a odtud, z jeho zvědavé touhy uvidět Ježíše dává průchod milosrdenství, které zachraňuje. Tak proměnil nejprve Zacheovo srdce a potom jeho život. Ježíš viděl ve vyvrhelech a zavržených nesmazatelné Otcovo požehnání. Ačkoli to byli veřejní hříšníci anebo se dopustili řady špatností, spatřoval v nich Ježíš ono nesmazatelné znamení Otcova požehnání, které podněcovalo jeho soucit. Tato věta se v evangeliu častokrát opakuje: „měl s ním soucit, bylo mu jich líto“. Onen soucit jej přivádí k tomu, že člověku pomáhá a mění mu srdce. Ba co víc, dokonce se sám ztotožňuje s každým, kdo je v bídě, jak stojí v evangeliu o protokolu, podle něhož nakonec budeme souzeni. Ježíš zde říká: „Byl jsem tam, hladový, nahý, nemocen a ve vězení, byl jsem tam“.
(papež František, Katecheze o modlitbě – požehnání; 2. prosince 2020)
V říjnu tohoto roku vydal papež Lev XIV. svou první apoštolskou exhortaci o lásce k chudým Dilexi te – Zamiloval jsem si tě (Zj 3,9). Text dokumentu byl rozpracován již papežem Františkem a nese tak v mnohém jeho rukopis. Jako ochutnávku nabízíme pracovní překlad 5. článku exhortace:
Láska k Pánu spadá v jedno s láskou k chudým. Týž Ježíš, který nám říká: „chudé máte mezi sebou vždycky“, vyjadřuje jinými slovy to samé, když slibuje učedníkům: „Já jsem s vámi po všechny dny“. A zároveň nám přicházejí na mysl Pánova slova: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ Tady nejde o dobročinnost, ale o zjevení: kontakt s těmi, kdo nemají žádnou moc ani postavení, je základním způsobem setkávání s Pánem dějin. Skrze chudé k nám stále promlouvá.
Plný text exortace: ZDE>>>
Dnešní den je zvláštním způsobem věnován všem chudým a přehlíženým. Jednak na dnešní neděli, týden před slavností Krista Krále, připadá již 9. světový den chudých. A pak je tomu dnes právě šedesát let, co byl v závěru 2. vatikánského koncilu formulován Pakt z katakomb, k němuž během tří týdnů připojilo svůj podpis přibližně pět set biskupů z celého světa. Formou dobrovolného závazku se rozhodli být církví chudou, zbavenou všech symbolů a výsad moci. U příležitosti padesátého výročí Paktu byl potom text před deseti lety obnoven a přeformulován s ohledem na potřeby současné doby. K zamyšlení nabízíme nepatrně krácený překlad prvních pěti článků původního znění z roku 1965. Biskupové se zavazují:
1. Budeme se snažit žít jako obyčejní lidé kolem nás, ať už jde o bydlení, stravování, používané dopravní prostředky a všechno, co z toho vyplývá.
2. Jednou provždy se zříkáme nejen symbolů bohatství, ale i bohatství samotného, zejména pokud jde o oblékání spojené s naším úřadem (žádné drahé materiály nebo nápadné barvy) a o používání insignií, které musí pravdivě a věrně odpovídat evangeliu (žádné zlato ani stříbro).
3. Nebudeme na své jméno vlastnit žádný nemovitý či movitý majetek, ani bankovní konto, a to, co je nezbytné vlastnit, přepíšeme na diecéze nebo charitativní a sociální organizace.
4. Kdykoli to bude možné, svěříme správu financí a majetku diecéze komisi kompetentních laických odborníků, abychom byli apoštoly a pastýři, a nikoliv správci majetku.
5. Odmítáme slovní i písemné tituly a oslovení, které vyjadřují společenské nebo mocenské postavení (Eminence, Excelence, Monsignor). Místo toho bychom chtěli být v duchu evangelia oslovováni prostě „otče“.
Moje jsou nebesa,
moji jsou hříšníci,
ať vůle Otcova
i v nich se stane,
s Královnou Karmelu
s námi se modlící
za bratry trpící
prosíme, Pane.
Tvoji jsme na zemi,
tvoji jsme v očistci,
tvoji jsme v příbytcích
v Otcově domě,
hříšníci Karmelu
ztracení v Trojici –
tam, kde je Kristus můj
a celý pro mě...
(Vzpomínka na všechny zemřelé z karmelské rodiny, hymnus z ranních chval)
15. listopadu – památka
Texty propria
Karmelitánský lekcionář
První čtení: Řím 14,7–9.10b–12
Žalm: 116(114) 3–4.5–6. (115) 15–16 Odp.: 9
Evangelium: Mt 25,31–46
14. listopadu – svátek
Texty propria
Karmelitánský lekcionář
První čtení: Řím 8,28–39
Žalm: 24(23)–3–4.5–6 Odp.: srov. 6
Evangelium: Mt 5,1–12a
Související
Karmelské litanie v čase války
Duchovní krize může vést v jistém smyslu k překročení víry směrem k jejímu praktickému projevu, tedy lásce. Překročení neznamená ztrátu víry, tedy že by tento plamen v bouři nadobro zhasl, ale že se soustředíme nikoli na plamen samotný, ale na to, co osvětluje. Proměněná víra jakoby ustupuje do pozadí, je pokornější, méně sebestředná a dává přednost lásce…
(Gabriela Ďurašková /*1980/ – Pavel Pola OCD /*1981/, Křehkost a zranitelnost i jako příležitost k růstu)