Kříž Kristův jest pro každého člověka otázkou: Uvěříš či neuvěříš? Přijmeš či pohrdneš? Kříž Kristův jest nástroj, o který lze a jest nutno lámati pýchu. Je to strom, jehož ovoce lze dosáhnouti jen bez pýchy. Nebyl pyšný Kristus, který na něm pněl. A blaze je tomu, kdo přichází tak znaven, zmučen a ubit od světa, že musil cestou i poslední zbytky své pýchy odhodit jako neužitečné břímě, nemoha už nic unésti. Blaze tomu, kdo přichází s holýma rukama, unaven a hladov, kdo se nemůže spoléhat na to, že něco přináší, kdo vidí a cítí, že sám nemá nic a potřebuje všecko. Kříž Kristův je útočištěm těch, kteří přicházejí prosit s pláčem a na kolenou jako žebráci nejbídnější, pro které už všecky dveře na světě jsou zavřeny a zamčeny.
(Jaroslav Durych /1886-1962/, Srdce a kříž, soukromý tisk revue Na hlubinu, 1932)
Vezmi si krev našeho těla, našich duší… Vezmi ji do svého kalicha, jenž Ti podal anděl, do kalicha, jenž den co den pozvedá Tvůj kněz! Proměň nás, Pane, proměň naši hříšnou krev, proměň ji na krev své lásky.
(Erich Przywara SJ /1889-1972/, Modlitby tohoto věku, 13; v době 2. světové války)
Kněz prožívá svou typickou účast na obřadu slavení mše svaté díky daru, který obdržel ve svátosti kněžství: tato typická účast se projevuje předsedáním.
Aby byla tato služba vykonávána dobře – a dokonce s uměním! –, je zásadní, aby si kněz především živě uvědomoval, že díky milosti je on sám zvláštní přítomností Vzkříšeného. Svěcený služebník je sám o sobě jedním ze způsobů Pánovy přítomnosti, která činí křesťanské shromáždění jedinečným, odlišným od jakéhokoliv jiného setkání. Tento fakt dává „svátostnou“ hloubku – v širším slova smyslu – všem gestům a slovům toho, kdo předsedá. Shromáždění má právo zakusit v gestech a slovech předsedajícího touhu Pána, který dnes – stejně jako při poslední večeři – chce s námi jíst velikonočního beránka. Sám kněz by měl být ohromen touto touhou po společenství, kterou má Pán vůči každému člověku: jako by byl postaven mezi Ježíšovo srdce planoucí láskou a srdce každého věřícího, které je předmětem Pánovy lásky. Předsedat eucharistii znamená ponořit se do výhně Boží lásky.
(papež František, apoštolský list Desiderio desideravi, odst. 56.57; červen 2022)
Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha. To je poslední modlitba našeho Mistra, našeho Milého. Kéž by mohla být i naše. A kéž to není jen modlitba naší poslední chvíle, nýbrž modlitba každého našeho okamžiku…
(Charles de Foucauld /1858–1916/, zápisky, 1897)
Utrpení Boha v lidském těle mě učí úctě k slabosti těla, jak to říci: bolest, nemoc, smrt dostávají Kristovou účastí jiný význam. Snad jsou v člověku to nejlidštější? Má v nich člověk Boha za bratra? Lidská díla, činy, rozum a síly neposkytnou takové sblížení, jaké dává tělesná slabost…
(Wanda Półtawská /192-20231/, deníkový zápis, Bílá sobota 1967)
Ježíš je dobrotivý, když dovoluje, že v těchto bouřlivých dobách smíme osvědčovat svou věrnost jeho církvi, kterou si získal svou krví. Kéž nám v tyto dny pomůže, abychom ho doprovázeli v jeho cestě vzhůru do Jeruzaléma. Kéž nám tichá Panna Maria vyprosí, abychom mohli tak jako ona zakoušet útrpnost s jeho utrpením.
(kard. Charles Journet /1891-1975/, korespondence)
Můj Pane! Vždyť to vypadá, jako kdybych zapomněla na Vaši velikost a milosrdenství a že jste přišel na svět kvůli hříšníkům a vykoupil jste nás za velkou cenu a zaplatil jste za naše falešná uspokojení tím, že jste vytrpěl tak krutá muka a bičování. Mou slepotu jste vyléčil tím, že jste si nechal zakrýt své božské oči, a mou ješitnost tak krutou trnovou korunou.
(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 3,3)
Jestliže povaha nebo nějaká nemoc nedovolují myslet na utrpení Páně, protože je to příliš skličující, nikdo nezakazuje dělat společnost vzkříšenému Kristu, když už ho máme tak blízko v Nejsvětější Svátosti, kde je oslavený. Ne, nelze mít stále upřené myšlenky na velká muka, která Ježíš vytrpěl. Zde však ho nemusím nazírat ztrápeného (…), nýbrž zářícího slávou a zbaveného bolesti, jak povzbuzuje jedny a dodává odvahy druhým.
(Terezie od Ježíše, Kniha života, XXII, 6)
Dá-li Pán, 8. května 2024 přijme v Olomouci kněžské svěcení br. Dominik (aktuálně jáhen v pražské komunitě).
Jako terciáři máme možnost jej na cestě k tomuto významnému kroku duchovně podpořit – zapojením do modlitebního řetězce, který začal 8. prosince 2023.
V čem to zapojení spočívá? Vybrat si jeden den, kdy se za Dominika budete modlit…
Jako pojítko pro všechny je 3. desátek slavného růžence (…který Ducha svatého seslal).
Co dalšího (úmysl mše svaté, půst apod.) si k tomu případně přidáte, je na Vás.
Prosíme Vás jenom o zapsání do jednoduchého formuláře, abychom tento řetězec navázali bez přerušení.
U zvoleného data klikněte na tlačítko „Přihlásit se“ a vyplňte požadované.
Bude to po Vás chtít kromě jména i telefonní číslo a e-mail… na ten následně dostanete potvrzení, ze kterého si událost můžete uložit do vlastního kalendáře a také je tam odkaz na případné odhlášení z daného termínu.
(Pokud jde o tyto Vaše osobní údaje, nemusíte mít obavu, formulář je umístěn na nově připravovaném karmelském webu, nic se nedostane mimo.)
Všem, kteří se do této štafety zapojí, ze srdce děkujeme a přejeme vše dobré.
Ježíš Kristus je dnes křižován v těle Ukrajiny a my se mu klaníme v ranách prostých lidí. Velmi často, když navštěvuji nemocnice a vidím mladé lidi po amputaci končetin – je jich okolo pěti tisíc –, říkám: „Pane, to jsou Tvé rány. Pane, nemohu Tě uctívat jen v kostele. Je mou povinností uctívat Tě zde, v ranách mého lidu.“
(Svjatoslav Ševčuk, řeckokatolický arcibiskup Kyjeva, 19. března 2024)