KARMEL

ZDE>>>

Duchovní krize a zraněnost víry může vést k pochopení a solidaritě s lidmi nevěřícími. Člověk, který zažije pochybnosti a temnoty, se může stávat empatickým a chápajícím lidi, kteří jsou v podobné situaci. Terezie z Lisieux po zkušenosti temnoty a hlubokých pochybností ve víře píše o nevěřících lidech jako o svých bratrech, se kterými sedí u jednoho stolu. Nejenže je neposuzuje nebo nepovažuje za horší, jak by odpovídalo náboženskému postoji její doby. Ale ani se je nesnaží obracet, přesvědčovat či proti jejich vůli zachraňovat. Obrazně se s nimi posadí k jednomu stolu a vstupuje do jejich společenství, tak jak to dělával za svého života Ježíš.

(Gabriela Ďurašková /*1980/ - Pavel Pola OCD /*1981/, Křehkost a zranitelnost i jako příležitost k růstu)

Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít, byl jsem cizinec, a přijali jste mě…
Bible, Matoušovo evangelium (25,35)

Sídlí-li s vámi ve vaší zemi cizinec, nebudete ho sužovat. Cizinec, který s vámi sídlí, pro vás bude jako krajan a budeš ho milovat jako sebe samého, neboť jste byli cizinci v egyptské zemi.
Bible, 3. kniha Mojžíšova (19,33-34)

Solidarita se slabými a potřebnými, jmenovitě s uprchlíky a cizinci je jedním z morálních imperativů, které nám vštěpuje Bible. Sám Ježíš se za svého pozemského působení a ve své smrti se slabými identifikoval, ba identifikuje se s nimi i jako vítěz nad smrtí, Pán a Soudce světa: Jak jsme se chovali k nuzným a cizím, tak se chováme přímo k němu osobně; on je v nich. Toto vědomí Boží přítomnosti v bližním a potřebném, konkrétně v cizinci, který potřebuje naši pomoc, formovalo po staletí Evropu, jíž jsme součástí, a je dnes základem jak spontánní mezilidské pomoci, tak i právního a sociálního řádu demokratických států.

Proto důrazně odmítáme nenávistnou rétoriku některých představitelů současné vládní garnitury, zejména předsedy sněmovny PČR Tomia Okamury. Cílit adresně na Ukrajince, tedy jednu konkrétní národnostní skupinu, a mezi nimi na příjemce sociálních dávek, tedy na staré, nemocné a závislé mezi nimi, je nejen nedůstojné představitelů státu, ale taky nekřesťanské, protizákonné a nebezpečné. Před sto lety zněly Evropou pohrůžky na adresu Židů či Romů, a také nemocných lidí – s fatálními důsledky.

Odmítnutím bezohledné rétoriky, mířené proti Ukrajině a Ukrajincům, a zvláště proti potřebným mezi nimi, chceme rovněž dát najevo, že nadále podporujeme Ukrajinu a Ukrajince v jejich boji za svobodu a život – vždyť je i naší svobodou a naším životem; a že nadále odsuzujeme ruskou agresivní rétoriku a politiku, zamířenou v prvé řadě proti Ukrajině, ale výslovně i proti národům Západu, naši Českou republiku nevyjímaje. Podporujeme rovněž všechny členy našich církví, kteří se ukrajinským uprchlíkům u nás s láskou věnují. A žádáme vládní koalici, aby přestala lavírovat, nýbrž solidárním slovem a činem se statečně přiznala ke křesťanským i demokratickým hodnotám.

Předsednictvo Rady Církve bratrské
David Novák, předseda
Bronislav Matulík, 1. místopředseda
Tadeáš Filipek, 2. místopředseda

(Zdroj)

Cesta míru mezi náboženstvími je možná. Jejím východiskem musí být Boží způsob nazírání věcí. Bůh se nedívá očima, Bůh se dívá srdcem. A Boží láska je stejná pro každého, bez ohledu na náboženství. I když je někdo ateista, je to stejná láska. Až přijde poslední den a na zemi bude dost světla, abychom viděli věci tak, jak jsou, budeme velmi překvapeni!
Z toho plyne, že my, věřící, potřebujeme příležitosti k rozhovoru a ke společnému nasazení pro společné dobro a podporu chudých. Nemusíme dělat nějaké kompromisy nebo zakrývat naše nejhlubší přesvědčení, abychom se mohli setkat s těmi, kdo smýšlejí jinak než my. … Vždyť čím je naše identita hlubší, pevnější a bohatší, tím budeme schopnější obohacovat druhé z toho, co je nám vlastní. My, věřící, jsme vyzýváni, abychom se vrátili ke svým pramenům s cílem soustředit se na to, co je podstatné: klanět se Bohu a milovat bližního, aby kousky naší nauky, vytržené z kontextu, nakonec nepodporovaly určité formy pohrdání, nenávisti, xenofobie nebo odmítání druhých. Pravda je, že násilí nenachází oporu v základních náboženských pravdách, ale pouze v jejich deformacích.

(papež František, encyklika Fratelli tutti, odst. 281-282; 2020)

Všechna náboženství pronášejí svojí řečí jméno Páně. Zpravidla je pro člověka lepší nazývat Boha svou rodnou řečí, ne cizí. (…)
Náboženství se poznává zevnitř. Katolíci to tvrdí o katolicismu, ale je to pravda o každém náboženství. Náboženství je živná krmě. Je těžké pohledem ocenit chuť a výživnou hodnotu potravy, z níž člověk nikdy nepojedl.
Do určité míry platí, že srovnávání náboženství je možné jen díky zázračnému účinu sympatie. Do určité míry je možné lidi znát, pokud zároveň s jejich pozorováním zvenčí přeneseme načas vlastní duši silou sympatie do nich. Stejně tak studium různých náboženství vede k poznání jedině tehdy, pokud se načas vírou přeneseme přímo do středu toho, co studujeme. Vírou v nejsilnějším smyslu slova.
A to se takřka nikdy neděje. Jedni totiž nemají žádnou víru, druzí mají víru výhradně v jedno náboženství a všem ostatním nepřiznávají jinou pozornost, než jakou člověk přisoudí zvláštně tvarovaným škeblím. Další si zas myslí, že jsou schopni nestrannosti díky mlhavé religiozitě, kterou lhostejně obrátí, kamkoli chtějí. Jenže k tomu, aby bylo na každé jiné náboženství možné myslet s nejvyšším stupněm pozornosti, víry a lásky, jež v sobě obnáší, je naopak nutné přiřknout veškerou svou pozornost, veškerou svou víru, veškerou svou lásku konkrétnímu náboženství. Stejně tak se celým srdcem dokážou zajímat o osud neznámého ti, kdo jsou schopni přátelství, a ne ti druzí.

(Simone Weilová /1909–1943/, úryvek z eseje Láska k náboženským praktikám)

Proti jednotě Nejsvětější Trojice, k jejímuž obrazu jsme stvořeni, hřešíme, vždy když chceme potírat rozdíly, jedinečnost lidí a jedinečnost přístupů k Bohu a bojíme se doplňování, obohacování životními příběhy a dary druhých lidí. Hřešíme proti ní také jakoukoli zjednodušenou, povrchní jednotou, jež nezasahuje do hloubky a o kterou poctivě neusilujeme, často i za cenu bolesti. Pravdivá jednota se nevyhýbá konfliktům, ale řeší je z lásky a ve prospěch druhých lidí, ne pouze náš.

(Petr Beneš CSsR /*1965/, Vzhůru srdce; citováno podle stejnojmenné knihy meditací nad Písmem, Portál 2023)

V dlouhé historii křesťanů se mnozí ocitli jednoho dne rozděleni, aniž by vlastně věděli proč. Dnes je ze všeho nejdůležitější udělat všechno pro to, aby co největší počet křesťanů, kteří často nenesou na rozdělení žádnou vinu, znovu objevil jednotu.
Nemohla by církev dát najevo určitou větší otevřenost, tak velikou, že bychom mohli říci: ti, kteří byli v minulosti rozděleni, nejsou již odloučeni, ale opět žijí ve společenství církve?
Tento práh se podaří překročit natolik, nakolik bude patrný život společenství, uskutečňující se již na některých místech světa. Bude zapotřebí nalézt odvahu a tuto skutečnost si uvědomit a přizpůsobit se jí. Texty přijdou později. Dáváme-li prvořadé místo textům, neznamená to nakonec oddalování evangelijní výzvy „jdi se napřed smířit se svým bratrem?“

(bratr Roger / Robert Schütz; 1915–2005/)

(O.Carm. • blahoslavený • nezávazná památka 20. ledna)

Texty propria

Francesco Paoli se narodil 1. září roku 1642 v osadě Argigliano. Jeho rodiče se jmenovali Angelo Paoli a Santa, roz. Morelli, a mezi sousedy se těšili úctě pro svou poctivost, zbožnost a také solidaritu s potřebnými a chudými (ačkoliv sami nebyli nijak zvlášť zámožní). Tyto vlastnosti si Francesco, první z jejich sedmi dětí, nesl po rodičích celým svým životem. Již jako mladíkovi mu jeho krajané přezdívali „otec chudých“, což na nás působí dojmem proroctví, protože po jeho smrti papež Klement XI. tatáž slova nechal vytesat na jeho náhrobní kámen.

Svoboda je právem každého člověka: každý má svobodu vyznání, myšlení, vyjadřování a jednání. Pluralismus i rozdílnost náboženství, barvy pleti, pohlaví, rasy a jazyka jsou výrazem moudrosti božské vůle, s níž Bůh stvořil lidské bytosti. Tato božská Moudrost je počátkem, z něhož je odvozeno právo na svobodu vyznání a svobodu být odlišní. Proto je odsouzeníhodné nutit lidi k přijetí určitého náboženství nebo určité kultury, jakož i vnucovat civilizační styl, který druzí nepřijímají.

(papež František a vrchní imám z Al Azhar Amhed al Tajíb, Deklarace z Abú Dhábí, 4. února 2019)

Pracovní překlad plného znění ZDE>>>

Křesťanství má veliký, nesplacený dluh vůči evropské civilizaci. Evropa dodnes cítí jizvy svého rozdělení. Kdo ji rozdělil? Vášnivá náboženská schizmata. Evropa, trýzněná náboženskými procesy a válkami, dodnes vraští čelo, když se mluví o křesťanství. V její historické paměti se církev zapsala jako velice „nesvatá“ instituce – jako vzteklý vlastník absolutní pravdy. Její jazyk byl po staletí jazykem proklínání. Je nadějné, že církví pověření teologové zrušili staleté prokletí, kterým Luther počastoval papeže a papež Luthera. Je smutné, že se to rodilo tak pomalu a obtížně a že se to zrodilo teprve nedávno. Vyznání víry, která formulovali naše předkové, byla často zakončena kletbou. Kréda končila formulkou anathema: „Ať je proklet každý, kdo věří jinak.“
Kde jsou tví svatí, Kriste? Není divu, že nikoli církev dnes soudí svět, ale svět soudí církev. V Evropě neexistuje pro křesťanství jiná cesta vpřed, než je cesta pokání za všechno to absolutní vlastnění pravdy, za mentalitu proklínání, jíž jsme tak dlouho zrazovali Kristovu pravdu milosti. Pouze v pokání můžeme najít onu úzkou stezku, na které dokážeme zůstat věrní starým pravdám evangelia a přitom být v kritickém myšlení otevřeni novému poznání – pravdám, které z tajemství světa vynáší na světlo nová zkušenost, nové poznání, nový výzkum a vědecké objevy.

(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)