Doporučujeme
Hle, je zase advent církevního roku, můj Bože. Zase se modlíme modlitby touhy a očekávání, písně naděje a zaslíbení. A vždy znovu se soustřeďuje všechna nouze a všechna touha a čekání plné důvěry do slova: Přijď! Jak zvláštní modlení: Tys přece již přišel a rozložil jsi svůj stan mezi námi, sdílel jsi náš život s jeho malými radostmi, s jeho dlouhým všedním dnem a jeho trpkým koncem. Mohli jsme Tě svým „přijď“ pozvat k něčemu víc než k tomu? Mohl jsi svým příchodem k nám přijít blíže než tím, že jsi tak velice vešel do našich obyčejných každodenností, že Tě skoro už nemůžeme odlišit od jiných lidí, Bože, který jsi se nazval Synem člověka? A přece se modlíme: Přijď. A přece nám toto slovo vychází tak ze srdce, jako kdysi patriarchům, králům a prorokům, kteří Tvůj den zahlédli jen z dálky a jemu žehnali. Slavíme pouze advent nebo je ještě stále advent? Přišel jsi již skutečně? Ty sám tak, jak si Tě představujeme, když Tě svou touhou přivoláváme, toho, který má přijít, silného Boha, Otce budoucího věku, Knížete pokoje, Světlo a Pravdu a Věčné Štěstí? Na prvých stránkách Písma svatého je Tvůj příchod již přislíben, a přece je na jeho posledním listu, k němuž nemůže být už nic přidáno, modlitba: Přijď, Pane Ježíši!
(Karl Rahner SJ /1904–1984/, úryvek z textu Bůh, který má přijít)
Janova Apokalypsa končí obrazem svatby. Lidstvo se před očima čtenáře promění v nevěstu. Nevěsta vystupuje z času, opouští historii a kráčí ke svatebnímu stolu. Ženichem na té svatbě je Beránek – vtělený Bůh. Janovo podobenství o smyslu dějin tedy končí svatbou. Po svatebním hodování přichází svatební noc – nahota a intimita, konečné, úplné spojení milující s milovaným. Je smyslem celé existence právě toto zrání k svatební noci lásky, k té nikdy nekončící extázi, ve které se má uskutečnit neuskutečnitelné? Stvořené se spojí s nestvořeným do svobodné jednoty v mystériu lásky? V onen den poznáte, říká Ježíš učedníkům při poslední večeři, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.
(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)
(OCD • blahoslavení • nezávazná památka 29. listopadu)
Texty propria
Pierre Berthelot se narodil 12. prosince 1600 v Honfleur, v jednom z nejvýznamnějších francouzských přístavů, který sloužil jako námořní základna pro francouzské koloniální aktivity v Severní Americe a Karibiku. Jako mladík doprovázel svého otce, lodního lékaře, na cestě do Kanady. Ve svých devatenácti letech se účastnil vojenské výpravy proti Holanďanům (1) do východní Indie, vyvázl pouze s holým životem.
Rozhodni se, že už nebudeš řešit otázky typu „a co když…“. Tento způsob dívání se dopředu odporuje selskému rozumu i víře. Tvé nekonečné bloudění v kruhu („Co když“, „Bude to tak či onak?“ atd.) je jen snaha vyhnout se bolesti. A jak nás učí Kristův kříž, není to ten nejlepší způsob, jak nakládat s bolestí. Utrpení je třeba přijmout, překročit, využít k dobrému.
Přijde mi, že když propadneme přílišnému hledění do budoucnosti a pak propadáme sklíčenosti, bývá to známkou toho, že se příliš soustředíme na sebe. Pravá milost spočívá v tom, že zapomeneme na sebe. A k tomu nám pomáhá žití v přítomném okamžiku, jež nám dodává sílu a odvahu dobře reagovat.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
I v naší době trvají zaslíbení. Naše nahota je dnes zjevnější, než tomu bylo v pokojnějších dobách. Uvnitř této prázdnoty však můžeme objevit Boží přítomnost a rovněž utrpení může být vnímáno jako dar. Pak se obzor rozjasní, jelikož se obnoví důvěra, znovu budeme vědět, že jsme milováni. Nepohlížejme na tuto dobu jen negativně. Přijměme ji od Boha jako místo, kde máme osvědčit svou věrnost.
(Dom Samuel Lauras OCSO /*1954/, předmluva ke knize Mary David, Radost z Boha)
Na to, abych byla zavržena, jsem moc malá; malé děti zavrhnout nelze. Spoléhám na to, že padnu do náruče Ježíši, který je láska a milosrdenství; nemám z něj strach.
(Leonie Martinová /1863–1941/, korespondence)
Pokud jde o trest za hřích, je to zcela praktická otázka a zde na ni máte odpověď: Dbejte jen o to, abyste Pána Boha miloval. Pak zkoušky, které budete snášet v lásce, utrpení, práce a úkony dobré vůle celého našeho života vyváží, aniž byste na to vůbec myslel, vše, co bylo neuspořádaného v našich radostech či zármutcích, ba dokonce i provinění druhých lidí.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
O štěstí se píše na každé stránce evangelia. Pokud v nás zmínka o něm vyvolává nostalgii, bude pro nás bolestné neustále narážet na zaslíbení, která se tam hojně objevují. „To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila.“ A co teprve slavný úryvek z Blahoslavenství, kde Ježíš hlásá jedno štěstí za druhým! (…) Je skutečně proč plakat, když tyto přísliby už neprobouzejí naši touhu, ale jen lítost nad dávnými iluzemi.
Evangelium dává tomuto štěstí mnoho jmen: věčný život, Boží království, radost, společenství s Bohem. A na rozdíl od častého přesvědčení ho neslibuje na onom světě, po skončení pozemského života poznamenaného utrpením. Ježíš neslibuje, on dává; neohlašuje zítřek, ale mluví o dnešku. (…)
Křesťanský život spočívá v odvaze nevzdávat se radosti, v odvaze hledat štěstí. Protože štěstí je to, co pro nás chce Bůh; protože štěstí je naše povolání.
(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)
Prostoduchá teologie, která Boha usazuje na trůn vesmíru jako soudce a nechává ho udělovat jednou požehnání a jindy kletby, dělá i z nás suverénní, nemilosrdné lidi, kteří soudí a proklínají jiné. To, v jakého Boha věříme, určí, jakými lidmi se staneme. Pokud je náš Bůh Bohem soudu a proklínání, staneme se lidmi, kteří budou každého soudit – oceňovat, anebo proklínat. Pokud je naším Bohem Bůh nepodmíněné lásky, Bůh milování nepřátel, bude nás naše víra měnit v lidi, kteří se učí do své lásky zahrnovat i „ne přátele“.
Závěr evangelia nám předkládá obraz Ježíše na kříži – Svatého, který soudí svět: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí co činí.“ Dříve než naposledy vydechne, dobrořečí těm, kteří ho proklínají. Komu odpustil? Za koho se modlí, komu dobrořečí? Velekněžím, kteří ho falešně obvinili, Jidášovi, který ho zradil, Petrovi, který ho zapřel, Pilátovi, který si zbaběle umyl ruce, neboť „nevěděl, co je pravda“. To je svatost – to je její soud nad světem. Nikoli prokletí, ale milost odpuštění.
(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)
Kde vládne triumfalismus, tam není Ježíš. Jediný triumf, jehož se Ježíš účastní, je ten, který předchází Velkému pátku. Jediný pravý a přijatelný vítězný průvod je ten o Květné neděli. Zde je Pán přítomen. Tento triumf Ti říká: „Připrav se na to, co přijde…“ Neexistují zázračná řešení. Z mého pohledu triumfalismus nikdy nepochází od Ježíše. Ježíšův triumf, ten opravdový, je vždy na kříži.
(papež František, rozhovor s Fernandem Pradem, citováno podle knihy Síla povolání, zasvěcený život dnes, Paulínky 2019)
Když se „dobrý“ lotr obrátil k Ježíši s prosbou o spásu, viděl to, co neviděl nikdo, co si učitelé Zákona nedokázali představit, na co prchající učedníci nemohli zdálky dohlédnout, co oči svatých žen pro množství slz nemohly rozpoznat: Boží království působilo, zjevovalo se a dávalo se jako nikdy předtím. Jediný, kdo spatřil Boží tvář ve tváři ukřižovaného člověka, a to uprostřed vlastní opuštěnosti, je ten, který je často představován jako naděje průměrných…
Dobrý lotr žádá o spásu, ten „zlý“ v podstatě říká totéž: „Copak nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Jsem si dobře vědom toho, že ironie a hořkost toto vyznání víry překrucují a kazí, proto však není méně prorocké: ano, přesně to se Ježíš chystá udělat, a to zcela nepředstavitelným způsobem; chystá se zachránit sebe i nás; ano, je Mesiáš. (…)
K myšlence, že tito dva lotři tvoří dvojici, mě přivedla věta z Claudela, která se jinak týká něčeho zcela jiného: „Světec se modlí svou nadějí a hříšník svým hříchem…“ Je-li Kristus králem vesmíru, není jen králem svatých: v Božím království, stejně jako na Golgotě, jsou svatí a hříšníci. Existuje čistá a vznešená víra a existuje víra zahalená a ubohá. Nejsou však dvě království.
(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)