Doporučujeme
Tys nám přislíbil, že přijdeš, a Ty jsi přišel. Ale jak jsi přišel, co jsi učinil? Vzal jsi na sebe lidský život a učinil jsi jej svým životem, ve všem jsi nám byl rovný: narozen ze ženy, trpěl pod Pontským Pilátem, ukřižován, zemřel a pohřben. Přijal jsi to, čemu my jsme chtěli uniknout, započal jsi to, co dle našeho mínění mělo Tvým příchodem končit: náš život, který je jen mdloba a skrz naskrz konečnost a smrt. Právě tuto lidskou bytnost jsi vzal na sebe, ne abys ji proměnil, vymýtil nebo viditelně a hmatatelně oslavil a zbožštil, nebo ji alespoň vrchovatě naplnil těmi dary, které mohou lidé jen spoře a namáhavě vydobývat na malém kamenitém poli své časnosti. Učinil jsi náš život svým životem, náš život takový, jaký jest. Jako náš jsi jej nechal uplynout na této zemi. Opatrně jsi jej uchopil, aby se nevylila ani kapka jeho bolu a jeho stísněnosti, dříve než všechno protrpíš. I přes Tvůj život se převalil krutě neúprosný válec slepé přírody a jasnozřivé lidské zloby. A když Tvůj lidský život vzhlédl vzhůru k Tomu, jehož jsi s nejryzejší pravdou a nejvroucnější láskou nazval svým Otcem, pak vzhlédl, jako my, vzhůru k Bohu neprozkoumatelných cest a nepochopitelných soudů, který podává kalich anebo jej nechává minout podle své vůle – a po celou věčnost nevede žádné proč za tuto vůli, jež mohla být jiná, a přece chtěla to, co je nám nepochopitelné. Tys měl přijít, abys nás vykoupil z nás samých, a Ty, i Ty ještě, jediný svobodný a bezhraničný, jsi se „stal tím, čím jsme my“. A i když vím, že jsi zůstal, kým jsi byl, neměl jsi, Ty nesmrtelný, hrůzu z naší smrtelnosti, Ty nejvýš svobodný, z naší stísněnosti, Ty pravdivý, z našeho zdání? Nepřipoutal jsi se sám na kříž tvorstva tím, že jsi je přijal jako svůj vlastní život…?
(Karl Rahner SJ /1904–1984/, úryvek z textu Bůh, který má přijít)
Když Ježíš vstoupil do svého utrpení, „věděl, že vyšel od Boha a vrací se k Bohu … začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu.“ Slovo se stalo Tělem, aby mohlo umýt mé unavené nohy. Dotýká se mě přesně tam, kde se já dotýkám země, kde se země dotýká mého těla, které se vztahuje k nebesům. Pokleká a bere mé nohy do svých rukou a omývá je. Pak ke mně vzhlédne, naše oči se setkají a on řekne: „Chápeš, co jsem ti udělal?“
(Henri Nouwen /1932–1996/, Jít s Ježíšem)
Věčný Boží Syn, který mě nekonečným způsobem přesahuje, mě chtěl milovat i lidským srdcem. Jeho lidské city se stávají svátostí nekonečné a definitivní lásky. Jeho srdce tedy není nějakým fyzickým symbolem, který vyjadřuje jen duchovní skutečnost nebo skutečnost oddělenou od hmoty. Pohledem upřeným na Pánovo Srdce nazíráme fyzickou realitu, jeho lidské tělo, které umožňuje, že Kristu jsou vlastní lidské emoce a pocity tak jako nám…
Proto, když vstupujeme do Kristova Srdce, cítíme, že jsme milováni lidským srdcem, plným náklonnosti a citů, jako jsou ta naše. (…) A právě v jeho lidské lásce, a ne mimo ni, nacházíme jeho božskou lásku – nacházíme nekonečno v konečnu.
(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 60.67; 2024)
(karmelitán • blahoslavený • nezávazná památka 5. prosince)
Texty propria
Bartoloměj se narodil v první polovině 15. století v Mantově v Itálii. V témže městě vstoupil do karmelitánského řádu. Přesná data nejsou známa, ale v roce 1452 již působil jako kněz a později se o něm píše jako o vyhledávaném zpovědníkovi. Konvent, ve kterém žil, patřil k čerstvě schválené, přísnější větvi Karmelu, tzv. mantovské kongregaci (1).
Neuctívám hmotu, uctívám toho, kdo hmotu stvořil, kdo se stal hmotou kvůli mně a svolil přebývat ve hmotě a skrze hmotu pracoval na mém spasení. Neustanu ctít onu hmotu, skrze niž přichází má spása.
(Jan Damašský /657–753/)
Už nikdy se nechci
posmívat žádné lidské tváři,
už vícekrát nechci
žádnou lidskou bytost soudit.
Jsou možná kanibalská čela,
jsou možná kuplířské oči,
jsou možná žroutská ústa!
Ale náhle
z přidušené řeči
povrchně souzeného,
z bezmocného cukání ramen
zavála něžná vůně lip
naší vzdálené blažené vlasti
a želel jsem svého soudu.
I v sebekalnější tváři
čeká Boží světlo, aby vyšlehlo.
Lačnící srdce si naberou kal –
a přece v každém
zrozeném člověku
máme slib, že se nám Spasitel vrátí.
(Franz Werfel /1890–1945/, báseň Co každý má ihned opakovat, překlad Anděla Janoušková)
Ta část nás, která cítí největší bolest, která je nejvíce ohrožena chaosem, která nejméně reprezentuje vlastnosti svobodného subjektu, je tou, která nejhlasitěji volá po příchodu Boha. Mohli bychom také říci: to, co se v nás zdá nejméně hodné Boha, je to, co nejhlasitěji volá k Bohu.
(Etienne Grieu SJ /*1962/, Those Familiar with Suffering Have a Spiritual Experience to Share)
Stalo se. Oheň opět pronikl Zemi. (…) Bez otřesů a hřmění vše ozářil plamen zevnitř. Od jádra toho nejmenšího atomu až po sílu těch nejobecnějších zákonů prostoupil tak přirozeně, jednotlivě i jako celek, každý prvek, každý zdroj, každý článek našeho Kosmu, že by se mohlo zdát, jako by se vznítil samovolně. (…)
Zdánlivě nic se nepohnulo pod tou nevýslovnou proměnou. A přece se vesmír při styku s podstatným Slovem tajemně a skutečně stal Tělem jako nesmírná Hostie. Skrze tvé Vtělení, můj Bože, je nyní vtělena Veškerá hmota. (…)
Dej, Pane, aby tvé sestoupení pod univerzálními způsoby nebylo ode mě jen hýčkáno a opatrováno jako plod filozofických spekulací, ale aby se stalo skutečnou Přítomností.
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)
Hle, je zase advent církevního roku, můj Bože. Zase se modlíme modlitby touhy a očekávání, písně naděje a zaslíbení. A vždy znovu se soustřeďuje všechna nouze a všechna touha a čekání plné důvěry do slova: Přijď! Jak zvláštní modlení: Tys přece již přišel a rozložil jsi svůj stan mezi námi, sdílel jsi náš život s jeho malými radostmi, s jeho dlouhým všedním dnem a jeho trpkým koncem. Mohli jsme Tě svým „přijď“ pozvat k něčemu víc než k tomu? Mohl jsi svým příchodem k nám přijít blíže než tím, že jsi tak velice vešel do našich obyčejných každodenností, že Tě skoro už nemůžeme odlišit od jiných lidí, Bože, který jsi se nazval Synem člověka? A přece se modlíme: Přijď. A přece nám toto slovo vychází tak ze srdce, jako kdysi patriarchům, králům a prorokům, kteří Tvůj den zahlédli jen z dálky a jemu žehnali. Slavíme pouze advent nebo je ještě stále advent? Přišel jsi již skutečně? Ty sám tak, jak si Tě představujeme, když Tě svou touhou přivoláváme, toho, který má přijít, silného Boha, Otce budoucího věku, Knížete pokoje, Světlo a Pravdu a Věčné Štěstí? Na prvých stránkách Písma svatého je Tvůj příchod již přislíben, a přece je na jeho posledním listu, k němuž nemůže být už nic přidáno, modlitba: Přijď, Pane Ježíši!
(Karl Rahner SJ /1904–1984/, úryvek z textu Bůh, který má přijít)
Janova Apokalypsa končí obrazem svatby. Lidstvo se před očima čtenáře promění v nevěstu. Nevěsta vystupuje z času, opouští historii a kráčí ke svatebnímu stolu. Ženichem na té svatbě je Beránek – vtělený Bůh. Janovo podobenství o smyslu dějin tedy končí svatbou. Po svatebním hodování přichází svatební noc – nahota a intimita, konečné, úplné spojení milující s milovaným. Je smyslem celé existence právě toto zrání k svatební noci lásky, k té nikdy nekončící extázi, ve které se má uskutečnit neuskutečnitelné? Stvořené se spojí s nestvořeným do svobodné jednoty v mystériu lásky? V onen den poznáte, říká Ježíš učedníkům při poslední večeři, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.
(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)