KARMEL

(starozákonní prorok • svatý • slavnost 20. července)

Texty propria

„Eliášův cyklus“, zařazený do dvou knih Královských, byl sepsán v době babylonského zajetí (586–538 př. Kristem). Eliáš pocházel z Tišby v Gileádu a jeho jméno znamená „můj Bůh je Hospodin“. Za králů Achaba (871–852 př. Kristem) a Achazjáše (852–851 př. Kristem) vystupoval jako prorok, který se vymezoval proti kultům cizích bohů (Baal, Baal Zebub) a proti neomezené královské svévoli (srov. 1 Král 21). V Písmu se na něj odvolává prorok Malachiáš (Mal 3,23), dále Sirachovec (Sir 48), je zmiňován v První knize Makabejské (2,58), očekávají ho Ježíšovi současníci (např. Mt 17,10) a ukáže se spolu s Mojžíšem na Hoře Proměnění (např. Mt 17,3).

Než vstoupíš do svatyně, musíš odložit obuv, ale nejen obuv, nýbrž všecko, poutnický šat i zavazadlo, a pod tím nahotu a vše, co je pod nahotou, a vše, co se skrývá pod tím, a pak jádro a jádro jádra, pak to ostatní a pak, co zbývá, a pak ještě svit nepomíjejícího ohně. Teprve tento oheň svatyně přijme a dá se jím přijmout, jedno neodolá druhému.

(Franz Kafka /1883-1924/, Aforismy)

V Louisvillu na rohu Čtvrté a Ořechové, uprostřed nákupní zóny, se mne náhle zmocnilo vědomí, že mám všechny ty lidi rád, že jsou moji a já jsem jejich, že bychom si nemohli být vzdálení ani kdybychom byli úplní cizinci. Bylo to jak probuzení ze snu o různosti, o falešné sebeizolaci ve zvláštním světě, ve světě sebezáporu a imaginární svatosti.
Ten pocit osvobození od domnělé odlišnosti byl pro mě takovou úlevou, takovou radostí, že jsem se málem nahlas rozesmál. Mám bláznivou radost z toho, že jsem člověkem, příslušníkem rasy, do níž se vtělil sám Bůh. Kéž by to došlo všem! Jenže se to nedá vysvětlit. Jak chcete lidem říci, že všichni chodí a září jako slunce.
Pak jako bych najednou spatřil skrytou krásu jejich srdcí, hlubiny jejich srdcí, kam nedosáhne ani hřích, ani touha, ani sebepoznání, jejich skutečnou podstatu, tu osobu, kterou je každý z nich v Božích očích. Kéž by se všichni mohli spatřit takoví, jací doopravdy jsou. Kdybychom se tak mohli navzájem vidět pořád. Bylo by po válkách, nenávisti, krutosti, chamtivosti…

(Thomas Merton /1915–1968/, Conjectures of a Guilty Bystander, 1966)

Tato krev, kterou přijal od Marie,
sálá žárem jejího srdce,
tato krev, kterou měl společnou s ní,
vlévá se nyní do nás ve světlém spánku
svátostného opojení! …
Nezdviháme v rukou jenom zlatý kalich!
Je to celá kalvárská oběť! …
Celé výkupné dílo je obráceno k nám
jako nakloněná váza,
jako pět rajských řek…
Naše rty už okoušejí jiný život.

(Paul Claudel /1868-1955/, Drahocenná krev, překlad Terezie Brichtová)

(OCD • blahoslavené • památka)

Texty propria

Blahoslavená Terezie od sv. Augustina a spolusestry, známé též jako mučednice z Compiègne, jsou prvními blahořečenými mučednicemi Francouzské revoluce. Sestry nabídly své životy Bohu jako smírnou oběť za pokoj pro církev a pro svou zemi. Společně pod gilotinou zahynulo čtrnáct sester a dvě laické služebné z komunity kláštera Vtělení v Compiègne (1).

U Ježíšova kříže stála jeho Matka… Přišli jsme, abychom vyslovili prosbu, která se vztahuje k zmíněné scéně z evangelia: „Matko,“ říkáme jí, „musíme žít jako bratři. Není to snadné, ale s naší prosbou to myslíme upřímně. Matko, potřebujeme to jako sůl. Kéž nám nikdy nechybí duch bratrství, kéž dokážeme žít jako jedna rodina.“ Takovouto naléhavou prosbu s sebou dnes přinášíme. (…)
„Matko, musíme žít jako bratři.“ Prosíme o milost, abychom se rozpomněli, jak se žije v bratrské svornosti. „Matko, musíme žít jako bratři. Prosíme tě o milost, abychom o sebe uměli navzájem pečovat. Vždyť jsme jedné krve, Matko!“

(Jorge Mario Bergoglio /1936-2025/, homilie při pouti do Luján, 2006)

Texty propria

Písmo svaté vyzdvihuje krásu hory Karmel, na níž prorok Eliáš zápasil o čistotu víry Izraele v živého Boha. Na těchto místech má na začátku 13. století svůj počátek karmelitánský řád, a sice pod názvem Řád blahoslavené Marie z hory Karmel. Tento název představoval jakýsi souhrn dobrodiní, která – podle zkušenosti bratří – plynula z Mariina patronátu nad jejich společenstvím.

Vesmír se rozvíjí v Bohu, jenž ho veskrze naplňuje. List, cestička, rosa, tvář chudého tedy skrývají tajemství, které je třeba kontemplovat. Ideálem není pouze přecházet od vnějšího k vnitřnímu za objevem Božího působení v duši, nýbrž také setkávat se s Bohem ve všech věcech, jak učil svatý Bonaventura: „Kontemplace je tím vznešenější, čím více v sobě člověk zakouší božskou milost anebo umí více rozpoznat Boha v ostatním stvoření.

(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 233; 2015)

Vpravdě ti pravím, že se mi velmi líbí, když ode mne lidé plni důvěry očekávají velké věci. Neboť každý, kdo věří, že mu po tomto životě odplatím nad míru jeho zásluh, a kdo mi podle toho v tomto životě vzdává chválu a děkuje, mi bude tak vítán, že mu odplatím mnohem více, než byl s to věřit a odvážně doufat, ba nekonečněkrát nad jeho zásluhy. Neboť je nemožné, aby člověk nezískal, več věřil a v co doufal. S jistotnou nadějí máš věřit, že tě po tvé smrti přijmu jako otec svého nejmilejšího syna…

(Mechthilda z Hackebornu /†1299/)

(OCD • svatá • nezávazná památka 13. července)

Texty propria

Narodila se 13. července 1900 v Santiagu de Chile. Při křtu dostala jméno Juana Enriqueta Josefina od Nejsvětějšího Srdce Fernández Solar. Kdo ji znali blíže, říkali jí Juanita a pod tímto jménem ji zná nejvíce lidí i dnes. Vyrůstala obklopena svou rodinou: rodiči Miguelem Fernándezem a Lucií Solar, třemi bratry a dvěma sestrami, dědečkem z matčiny strany, strýci, tetami, bratranci a sestřenicemi. Její rodina patřila k těm zámožnějším a křesťanská víra se zde žila věrně a opravdově.