Doporučujeme
Naše nepokojná mysl, která je hlavním nástrojem veškeré lidské komunikace, je zároveň hlavním kamenem úrazu při modlitbě. Zdá se, že má od přírody blíž k rozptylování než k soustředění. Raději je nespoutaná, neustále bloumá, chytá se každého nového podnětu a probírá jej ze všech stran, místo aby upřela pozornost jedním směrem a setrvala u něj. Chce se stále zaměstnávat, nepřetržitě pracovat, starat se, vzpomínat, plánovat, konstruovat, předjímat či argumentovat, hledat a ptát se. Dokonce i při našich pokusech o modlitbu se stylizuje do Boží pozice a sama odpovídá na každou naši prosbu, takže v rozhovoru s Bohem sama hraje všechny role.
Pán mě chtěl jednoho dne potěšit, a tak mi přívětivě řekl, abych se netrápila, protože v tomto životě nelze být stále v tomto rozpoložení: někdy bych plála nadšením, jindy ne; hned jsem klidná, hned neklidná či zmítaná pokušeními: mám mu ale důvěřovat a ničeho se nebát.
(Terezie od Ježíše, Kniha života XL,18)
Kdy, ó Pane, nadejde den, v němž už nebudu mít žádné problémy? Co jiného je příčinou všech mých potíží, ne-li pýcha a sebevzhlíživost? Kdyby se mi tak podařilo vytrhnout tento nečistý kořen, který tkví hluboko v mém srdci otráveném tímto starým jedem! Bože, ty jsi pokora, ty jsi darování samo, dej mi lásku; Bože, ty jsi odpuštění, dej mi své milosrdenství.
(Carlo Carretto /1910-1988/, deníkový zápis z 28. listopadu 1954)
Fotogalerie ZDE>>>
Myslím, že my, kdo běžíme cestou lásky, nemusíme myslet na to, co se nám může v budoucnu přihodit bolestného, neboť by to znamenalo, že nám chybí důvěra, a to je, jako bychom se míchali do díla stvoření.
(Terezie od Dítěte Ježíše, poslední rozhovory, 23. července 1897)
Existuje jedna forma modlitby, která nás zvlášť podněcuje k tomu, abychom se pustili do evangelizace, a motivuje nás k tomu, abychom usilovali o dobro druhých. Je to
přímluvná modlitba. (…) Objevujeme tak, že přímluvná modlitba nás neodvádí od opravdové kontemplace, protože kontemplace, která vytěsňuje druhé lidi, je klam.
(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium 281)
Drahá Marguerite,
Ty právě zahajuješ nový školní rok, … pro mě je to předvečer návratu do zákopů… Kdyby se stalo, že by mě zasáhla jedna z těch nešťastných střel, cítil bych se silnější a klidnější při pomyšlení, že se pevně přidržuješ mého pohledu na Tebe, který se, jak doufám, shoduje s úsudkem našeho Pána; - ve jménu Jeho samotného jsem se vždy snažil k Tobě hovořit a konejšit Tě.
Můj dopis Vás zastihne uprostřed největší práce. Vždyť to není žádná maličkost uvést do chodu nový školní rok. Přijměte všechno hned ze začátku s radostí, ale ne proto, že Váš ubohý život je jakoby stravován velkým tlakem vnějších povinností, nýbrž proto, že to všechno je pro Vás vůle Boží. Jeho svatá vůle v daném okamžiku. (…) Vaše a Jeho vůle mají tvořit jednotu. V tom je pro Vás skryto tajemství, jak ze všeho toho dravého denního shonu načerpat hlubokou vnitřní usebranost.
(P. Albert Peyriguere /1883-1959/, dopis řádové sestře – učitelce, 4. října 1931)
Naše zmaření je nejmocnějším prostředkem, který máme, abychom se spojili s Ježíšem a vykonali dobro pro duše; svatý Jan od Kříže to opakuje téměř na každém řádku. Jestliže můžeme trpět a milovat, můžeme mnoho, můžeme nejvíce na tomto světě: cítíme, že trpíme, ale ne vždy cítíme, že milujeme, a to je velké utrpení navíc! Víme však, že bychom chtěli milovat, a chtít milovat již znamená milovat.
(Charles de Foucauld /1858-1916/, dopis bratranci, 1. prosince 1916, několik hodin před smrtí)
Texty propria
Narodila se 15. července 1747 v šlechtické rodině Redi v Arezzo v Itálii. Křestním jménem Anna Marie již od dětství tíhla k modlitbě a usebranosti. V šesti letech opakovaně prosila své rodiče: „Řekněte mi, kdo je to Bůh!“ Na výchovu byla svěřena sestrám benediktinkám u sv. Apolonie ve Florencii. Zde se jí dostalo základního liturgického vzdělání a prohloubila se její eucharistická a mariánská zbožnost, ačkoli v klášteře částečně vládl jansenistický duch.