Bože příchodu, cítím tě uprostřed svých rukou;
nyní jsi zapleten se mnou do nádherného
zápasu lásky, tak jako
oheň se svým vzduchem.
(…)
tvé bytí je ve mně, tvar, v němž se mám dovršit i já.
(Juan Ramón Jiménez /1881–1958/, úryvek z básně La transparencia v překladu Josefa Hrdličky)
Zrození Boha v duši: nikomu nesmí připadat nemožné, že může dospět až sem.
Ať mi Bůh nařídí, co chce, nestarám se o to, to všechno pro mě málo znamená: jen když mi k tomu dá svou milost. Někteří mi říkají, že ji nemají! Odpovídám: to mě bolí! Ale když po ní netoužíš, bolí mě to ještě víc. Když ji tedy nemůžete mít, mějte nicméně touhu po tom, abyste ji měli. Když se stane, že někdo nemůže mít ani tuto touhu, ať alespoň touží ji mít… Kéž takto vzdycháme k Bohu, aby on sám zatoužil zrodit se v nás.
(Mistr Eckhart OP /1260–1327/, Kázání O naplnění)
Můj Otče, odevzdávám se ti.
Učiň se mnou, co se ti zalíbí.
Ať se mnou učiníš cokoli,
děkuji ti za to.
Jsem připraven na všechno, všechno přijímám.
Nepřeji si nic jiného,
než aby se tvoje vůle vyplnila na mně,
na všech tvých tvorech, můj Bože.
Odevzdávám svou duši do tvých rukou.
Dávám ti ji, můj Bože,
s celou láskou svého srdce,
protože tě miluji a je potřebou mé lásky dát se,
odevzdat se do tvých rukou bez míry,
s nekonečnou důvěrou,
protože ty jsi můj Otec.
(Charles de Foucauld /1858–1916/)
Vtělením Slova se z každé modlitby vykoupených stalo v nitru naší bytosti nevyslovitelné volání Ducha našeho Pána Ježíše Krista k Bohu. Tak jsou všechny modlitby vykoupených zapojeny do plnosti Slova, které přijalo naše tělo a naši krev, aby si je ponechalo navěky. Dosahuje až do nevyslovitelného, bezmezného tajemství Božího Bytí.
Je to naše nepochopitelná šance, jíž nemožno uniknout. Ukazuje na tajuplnou esenci našich slov k Bohu.
To vše neplatí pouze o vysokém mystickém vytržení nebo o jemné teologické kontemplaci, nýbrž o každé sebeprostší modlitbě, ba dokonce to platí i tam, kde člověk zůstane stát v oněmění a s otázkou na rtech před temnotou Božího tajemství.
(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z let 1964–75; zde podle Karla Rahnera)
Rozhodneme-li se věnovat něco ze svého času Tomu, který nám dal tolik a dosud nás zahrnuje dary, není snad rozumné dát mu jej velkomyslně, a to tím spíše, když je to náš svrchovaný zájem a může nám to být náramně k prospěchu? (…) Kolik hodin promrháme pro sebe, abychom se bavily s osobami, jež nám pak nejsou ani vděčné! A proto, rozhodneme-li se věnovat něco ze svého času modlitbě, dávejme Mu jej bezvýhradně, bez jakékoliv myšlenky na věci tohoto světa. Zasvěťme Mu jej velkodušně, buďme rozhodnuté si jej už nevzít zpátky, navzdory trápením, protivenstvím a vyprahlostem, jež bychom mohly prožívat. Prostě tento čas považujme za něco, co už nám nepatří…
(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXIII,1-2)
Ano, to vše je ta pravá cesta. Cesta ztišeného srdce navštěvovaného oním velkým tichem, v němž Otec věčně vyslovuje své Slovo. A v hloubi této požehnané samoty Vás očekává Bůh.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Víra může přenášet hory, láska však tvoří hory, nebe i zemi.
Víra nabádá tvora, aby miloval, a tak usiloval o dosažení ráje, láska však prosí Boha, aby milující sestoupil na zem.
Víra říká: člověče, služ svému Bohu, jak je tvá povinnost. Láska říká: Bože, staň se člověkem a služ člověku, který ti dluží víc, než sám vlastní.
Víra praví: člověče, tluč na nebe, aby se ti otevřelo. Láska praví: Bože, prolom nebe, aby člověk nalezl nebe otevřené.
(Jan Dominici OP /1355–1419/, Il libro di amore di carita)
Kdy bude konec všem těm zlům? Kdy budu vysvobozen z bídné poroby hříchů? Kdy budu myslet, Pane, jen na tebe? Kdy se budu naplno radovat v tobě? Kdy už stanu v pravé svobodě beze všech překážek, beze vší zátěže mysli i těla? Kdy nastane ten stálý mír, mír neporušitelný a bezpečný, mír vnitřní i vnější, mír pevný ze všech stran?
Dobrý Ježíši, kdy tě konečně uzřím? Kdy spatřím slávu tvého království? Kdy jen ty mi budeš vším ve všem? Kdy budu s tebou v tvém království, které jsi připravil svým milým od věčnosti?
Zůstávám jako ubožák a vyhnanec v nepřátelské zemi, kde jsou každodenní boje a převeliká neštěstí. Potěš mě v mém vyhnanství, zmírni mou bolest, neboť všechno mé toužení vzdychá po tobě.
(Tomáš Kempenský, /asi 1380–1471/, Následování Krista, III, 48.3-4)
Na zemi neshledávám nic, co by mě činilo šťastnou. Mé srdce je příliš veliké, nemůže je uspokojit nic z toho, co se na tomto světě nazývá štěstím. Mé myšlenky zalétají k Věčnosti, čas skončí! (…) Je skutečně pravda, že Pán si volí malé, aby zahanbil velké tohoto světa… Neopírám se o své vlastní síly, ale o sílu Toho, který na kříži přemohl mocnosti pekla.
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 245, spolusestrám, červen 1897; jedná se o parafrázi myšlenek Théofana Vénarda /1829–1861/, misionáře-mučedníka ve fr. koloniích)
Kéž nám dá Jeho Velebnost tuto lásku aspoň před smrtí! Byla by to veliká věc, kdybychom viděly v hodině smrti, že nás soudí Ten, kterého jsme milovaly nade vše. Půjdeme mu vstříc s důvěrou, i s břemenem svých dluhů, neboť budeme přesvědčeny, že nejdeme do neznámé země, nýbrž do vlasti, do království Toho, kterého tolik milujeme a jenž nás miluje.
(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XL,8)