KARMEL

Nezdá se vám, že pro duše vůbec neexistuje vzdálenost, neexistuje oddělení? To je uskutečnění Kristovy modlitby: „Otče, ať se stanou jedno.“ Zdá se mi, že duše na zemi a duše oslavené ve světle patření jsou si navzájem tak blízko, neboť všechny požívají stejného Boha, stejného Otce, který se dává jedněm ve víře a v tajemství a druhé sytí ve svém božském jasu… Ale jde o Téhož a my Ho nosíme v sobě. Dnem i nocí se nad námi sklání s celou svou láskou a chce nám sdílet, vlévat svůj božský život…

(Alžběta od Trojice, dopis 124)

Cítím stále tutéž odvážnou důvěru, že se stanu velkou Světicí, protože nespoléhám na své zásluhy – vždyť žádné nemám. Ale doufám v Toho, který je Ctnost, Svatost sama. Jen On, který se spokojuje s mými chabými snahami, mě pozvedne k sobě, přikryje mě svými nekonečnými zásluhami a udělá mě svatou.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. A 32 r)

„Osvoboď se od zlozvyku mít malé touhy. Vstup na cestu žáru lásky – to přísluší nevěstě. Neboj se vroucnosti, pros o ni. … Sama nemůžeš nic – pros mě. … A všechno, co ti dám, rozdávej druhým.“

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis z 22. července 1944)

Nikdy neztrácejte důvěru. Tím, že Bůh ničí naše dílo, koná dílo své. Je však na nás závislý a neučinil by nic, kdybychom ty věci, které ničí, nedělali my. Důvěřujte mu vždycky, všemu navzdory a zvykněte si mu často, během dne, všecko odevzdávat. A pak od Vás možná utrpení neodstoupí, ale neodstoupí od Vás ani pokoj.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Bezprostředně před svou konverzí a potom dlouho po ní jsem se domnívala, že vést náboženský život znamená vzdalovat se všeho pozemského a žít jen myšlenkám na božské věci. Ponenáhlu jsem se naučila vidět, že se od nás chce na tomto světě něco jiného. Že ani rozjímavý život nesmí přerušit naše spojení se světem. (…) Myslím si dokonce, že čím hlouběji je člověk vtahován do Boha, tím víc zase musí v tomto smyslu vycházet do světa a vnášet tam božský život.

(Terezie Benedikta od Kříže, text z roku 1928)

Nemohu odolat volání svatostánku. Dobře vím, že jsem s Pánem všude, že jeho přítomnost mne stále provází, ale to nenahrazuje samotu s ním. A toto ticho v jedenáct hodin večer, tato samota…, má pro mne přitažlivost, o níž nikdo neví, natolik jsou všichni zvyklí vidět, jak jsem stále zaměstnána druhými.

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, osobní poznámky, 1966)

Zásluha nezáleží v tom, když mnoho dáváme, ale spíš když mnoho přijímáme, mnoho milujeme… Je řečeno, že je „blaženější dávat než dostávat“, a je to pravda. Ale když si chce Ježíš ponechat pro sebe blaženost z dávání, nebylo by pěkné to odmítat. Nechme ho brát a dávat všechno, co bude chtít, dokonalost spočívá v plnění jeho vůle…

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 142, Celině, 6. července 1893)

Nic se vám nesmí zdát překážkou na cestě k Němu. Nevšímejte si příliš, jste-li nadšená nebo bez odvahy. Je to zákon vyhnanství takto přecházet z jednoho stavu do druhého. Věřte tedy, že On se nikdy nemění, že se k vám ve své dobrotě stále sklání, aby vás vzal a usadil v Sobě. Pokud vás navzdory tomu všemu skličuje prázdnota a smutek, spojte tuto úzkost s úzkostí Mistra v Olivové zahradě, kdy řekl Otci: „Je-li možné, ať mě mine tento kalich.“

(Alžběta od Trojice, dopis 249)

Nacházela jsem se v neprostupných temnotách aniž bych tušila, odkud vyhlížet paprsek světla. Měla jsem za to, že si za všechno můžu sama a že si nic jiného nezasloužím, a tak jsem neustále opakovala: Stvoř mi čisté srdce, Bože, a obnov ve mně ducha vytrvalosti! V tomto mučivém stavu, který ani neumím kloudně popsat, jsem neměla nikoho, o koho bych se mohla opřít. Boha už jsem nenacházela, světlo víry mi bylo také vzato, naděje a vnímatelná láska byly ty tam. Všem těm temnotám a pokušením šel v patách strach, že se pro svou nedostatečnost a malost dočkám rozpuštění kongregace. Na to jsem říkala: Pane, sama ze sebe nemohu vůbec nic. Ale i kdybych snad mohla, nechtěla bych, vždyť netoužím po ničem jiném, než aby se ve mně, nade mnou, okolo mě … voluntas tua fiat. Má-li kongregace mým přičiněním pokračovat, pospěš mi na pomoc, fiat. A jestli mám své dílo opustit a přijít k Tobě, s obavou, že spolu s mým životem zanikne i ono, fiat. Jestli chceš, abych ještě chvíli žila a ztrápená bezmocně přihlížela, jak se hroutí, co jsem vybudovala a čeho dosáhla … fiat. Ano, můj Bože! Stále budu opakovat, ať se stane, co Ty chceš … fiat. … Je-li to možné, odejmi od nás tento kalich.

(Marie Terezie Scrilli /1825–1889/, úryvek z autobiografie)

Existují předčasné smrti, ale tím nemám na mysli smrt mladých lidí, vždyť konec konců jakkoli krátký život může stačit k tomu, aby vyzrál. Skutečně předčasná je taková smrt, která nás zastihla ještě nepřipravené, abychom stanuli před Bohem, která nás překvapí v plném růstu, kdy si nejsme jisti svou vlastní tváří; kdy jsme ještě nedospěli do cíle, jehož jsme měli dosáhnout.

(Olivier Lacombe /1904–2001/, Existence de ľhomme)