KARMEL

Bůh Ježíše Krista nemá nic společného s tím, jak si ho můžeme představovat my.
Musíme se stále znovu, dlouze a trpělivě nořit do Ježíšova života, slov, činů, utrpení a smrti, abychom poznali, co Bůh slibuje a co koná.
Je jisté, že můžeme stále žít blízko Bohu, v jeho přítomnosti a že tento život je pro nás zcela novým životem; je jisté, že již pro nás není nic nemožné, protože pro Boha není nic nemožné; je jistá, že žádná pozemská moc se nás nemůže dotknout, aniž by to Bůh chtěl, a že nebezpečí a soužení nás jen vedou blíže k Bohu; je jisté, že si nemůžeme nárokovat nic, přesto můžeme prosit o všechno; je jisté, že v utrpení je skryta naše radost a ve smrti náš život; je jisté, že v tom všem máme společenství, které nás podporuje. Tomu všemu řekl Bůh „ano“ a „amen“ v Kristu. Toto „ano“ a toto „amen“ jsou pevnou půdou, na které stojíme.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, Widerstand und Ergebung)

Dnes si připomínáme 120. výročí narození jednoho z výrazných teologů 2. vatikánského koncilu, Jeana kard. Daniélou (14. května 1905 – 20. května 1974).

Potřeboval bych
takovou čistku,
jakou provedl Spasitel
v jeruzalémském chrámu.
Zbavit se všech krámů
a všeho nepodstatného,
co mi stojí v cestě
směrem k nejdůležitějšímu
prázdnému místu,
k oné Svatyni svatých,
která je plná Boží přítomnosti.

(Jean kard. Daniélou SJ /1905 -1974/)

V sobotu 31. května 2025 proběhne celostátní setkání terciářů a přátel Karmelu v Kostelním Vydří.

Program pouti:

Plakátek ZDE -->>

Bůh, který je plností bytí pro všechny, tedy není Bohem, který by se učinil zbytečným, nýbrž Bohem, který ponechává světu svobodu tím, že skutečný a naplněný život nabídne všem i bez víry v sebe. Není Bohem, jenž by hrozil morálním balvanem typu „bez víry je všechno marné“ a který by podsouval, že kdo v něj neuvěří, tomu v životě něco podstatného schází. Bůh ne-nutný je Bohem, který osvobozuje sebe i nás ze všech uzlů, jež jsme na něj navázali („pokud věřím a modlím se, daří se mi lépe“). Je-li pravou láskou jen láska skutečně svobodná, pak musí existovat reálná možnost, jak žít šťastně i bez Boha, aby byl život s Bohem skutečně svobodnou volbou. (…) Ne-nutný Bůh má s člověkem jedno společné: chce být milován pro sebe samého. (…) Právě dnes může víra přežít a zároveň v postkřesťanské společnosti být skutečně svobodná.

(Jan Loffeld /*1975/, Když Bůh nikomu nechybí)

V oblasti blízko frontové linie na Ukrajině den co den hrdinsky pomáhá řeckokatolický kněz a kaplan, který neúnavně rozváží jídlo, léky a humanitární pomoc těm, kteří to nejvíce potřebují. Jeho nezměrná služba přináší lidem zasaženým válkou nejen materiální podporu, ale především paprsek naděje v těžkých časech.

Podrobnosti o sbírce: ZDE>>>

Když vidíme, jak se rozpoutává jedna válka za druhou a ostatní země v nich hrají roli kompliců nebo je tolerují nebo jsou jim jedno, nebo jak kvůli jednostranným zájmům dochází k čirému boji o moc, pomyslíme si, že světové společenství ztrácí srdce. Stačí pohledět na staré ženy z různých proti sobě válčících táborů a naslouchat jim. Jsou vězeňkyněmi těchto ničivých konfliktů. Je to mučivý pohled, když je vidíte, jak oplakávají své zabité vnuky, nebo když slyšíte, že si přejí umřít, protože přišly o dům, ve kterém žily odjakživa. Těmto ženám, které jsou v tolika případech ztělesněním síly a houževnatosti, jež prokázaly v životě plném těžkostí a obětí, není nyní, v závěrečném období jejich života, dopřáno zaslouženého pokoje, ale zažívají úzkost, strach a rozhořčení. Tím, že se svaluje vina na druhé, se toto hanebné drama nevyřeší. Vidět plakat stařenky a nepovažovat to za něco, co nelze déle tolerovat, je známkou světa, který nemá srdce.

(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 22; 2024)

To je Ježíš: žít čtyřiadvacet hodin denně se stádem, doprovázet je na pastvu, spát mezi ovcemi, starat se o ty slabší. Jinými slovy, Ježíš pro nás nedělá jen něco, ale dává všechno, dává za nás svůj život. Jeho srdce je pastýřské. On je naším pastýřem.

Ne všechno se mi na katolicismu líbí stejně, ale ne všechno je v něm definitivní a mimo něj nevidím nic, co by více odpovídalo sklonům a nadějím, které zakouším. I kdyby byla tato náboženská forma Pravdě ještě vzdálenější, než si myslíme, stále se této Pravdě nejdokonaleji blíží – a k tomu, abychom se dostali výš, musíme ji překročit a přitom s ní růst, ne ji opouštět a hledat vlastní cestu.
Neuznávám pro sebe právo rozejít se s církví; jak tedy smířit toto společenství, které s ní mám udržovat, s rozdíly, které mě v některých bodech oddělují od dnešní běžně přijímané podoby některých jejích přesvědčení? – Stačí uvážit tu podstatně ortodoxní pravdu, že Církev vlastní a z jednoho století na druhé předává představu (nebo zkušenost, nebo život) Krista, jehož definitivní podobu a bohatství nikdy nedokáže plně vyjádřit. Všichni teologové jsou nuceni to přiznat: papež ani všichni biskupové dohromady nám nemohou přesně říci vše, co je v Kristu. Kristus (jeho život, jeho poznání) je uložen v celé církvi (věřících i pastýřů) všech dob. Aby byl Kristus konečně pochopen, bude až do konce časů zapotřebí úsilí všech křesťanů a žádný koncil nebude moci narušit toto dlouhé zrání.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu O mém postoji k oficiální církvi; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)