Sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře1
(Úryvek z článku otce biskupa Guy Gauchera Terezie a kněží, česky vyšlo ve sborníku Učitelka prostoty v Karmelitánském nakladatelství Kostelní Vydří v roce 1997, str. 36–37.)
Víme, jak rozhodující význam mělo pro Terezii její „obrácení“ o vánocích 1886. Bylo jí téměř 14 let, byla neustále přecitlivělá, „plakávala proto, že předtím plakala“, a sama sebe se ptala, jak s takovou slabostí bude moci jednoho dne vstoupit na Karmel. Oné noci však zaplavila její duši Boží síla a Terezie začala „běžet jako obr“. Konečně vyšla sama ze sebe a otevřela se: „do mého srdce vstoupila láska“ (AS 96).
Aféra Pranzini byla pro ni příležitostí angažovat se za hříšníky. Zcela se vydává, aby zachránila vraha z ulice Monraigne v Paříži, který podřezal dvě ženy a malé děvčátko. Ve chvíli, kdy vystupuje na gilotinu, líbá Pranzini krucifix, podaný mu kaplanem, ačkoli předtím odmítal jakýkoli náboženský úkon. Pro Terezii je toto znamení rozhodující: ano, musí se ukrýt na Karmel, aby se modlila a zachraňovala hříšníky. Pranzini je jejím „prvním dítětem“ (AS 98).
Když se více seznámila s Karmelem, uvědomuje si, že jedním z hlavních záměrů Karmelu reformovaného Terezií z Avily je modlit se za kněze. Nechápe to: modlit se za Pranziniho – to samozřejmě, avšak modlit se za kněze, když jsou to andělé – k tomu přece není žádný důvod. Když se dívá na obraz Ukřižovaného, říká: „Chtěla jsem dávat pít mému Miláčkovi, a sama jsem se cítila stravována žízní po duších... Nepřitahovaly mě ještě duše kněží, ale duše velkých hříšníků. Hořela jsem touhou vytrhnout je z věčných plamenů“ (AS 97).
Co ji přimělo změnit názor? Pouť do Říma. Všechno přichází ve svůj čas. Tento měsíc strávený na cestách byl pro ni cennou zkušeností. Byla jí velice silně poznamenána a zvláště tím, co poznala o kněžích. Pouti se zúčastnilo 197 poutníků, mezi nimi 75 duchovních. V tomto prostředí prožila Terezie jeden měsíc. Cestovala s nimi vlakem a pobývala s nimi v nejlepších hotelích. Uvědomila si, že kněží nejsou „andělé“: uměli se dobře najíst, jejich konverzace ke konci jídla nebyla vždy povznášející, měli své drobné vrtochy. Během pouti vznikly též klepy, poněvadž osmadvacetiletý abbé Leconte, básník a umělec, ani na chvilku neopustil obě hezké sestry Martinovy, jež byly ostatně jeho farnicemi. A to už Terezie vůbec nemluví o bezpočtu italských kněží, s nimiž se setkávala ve všech svatyních, které navštívila. V jejích vzpomínkách nacházíme výsledek těchto setkání:
„Ach, v Itálii jsem pochopila své povolání! Nešla jsem zbytečně příliš daleko pro tak užitečné poznání! Měsíc jsem žila s mnoha svatými kněžími a viděla jsem, že sice je jejich vznešená důstojnost povznáší nad anděly, nejsou však proto méně lidmi slabými a křehkými... Jestliže svatí kněží, které Ježíš ve svém evangeliu nazývá ‚solí země‘, ukazují svým chováním, že potřebují nejvyšší měrou modlitby, co potom říci o těch, kteří jsou vlažní? Neřekl snad Ježíš také: „Jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena?“ Milá matko, jak krásné je povolání, které má za cíl uchovávat sůl určenou duším! Toto je povolání Karmelu, neboť jediným cílem našich modliteb a našich obětí je být apoštolkou apoštolů a modlit se za ně, zatímco oni hlásají duším evangelium svými slovy a zvláště svým příkladem... Musím přestat, protože kdybych dál mluvila o tomto námětu, nebralo by to konce!...“ (AS 119)
